Mys pokoje

Moc modlitby

z knihy Krásný žebrák , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Sestřička v hábitu u Zdi nářku nemůže být nenápadná. Účastnila jsem se mírového pochodu, který končil u Zdi nářků, kde byl prostor k modlitbě. Akce byla velmi úspěšná a sešlo se na ní mnoho lidí. Jen kolem mě se vytvořilo podivně prázdné místo. Můj řeholní hábit byl jako „skvrna” v židovském moři. Jedna paní se ke mně nicméně přiblížila. „Víte, já mám sestřičky ráda,” řekla anglicky. A vyprávěla mi, jak měla v Haifě těsně před porodem svého prvního dítěte na výběr mezi dvěma porodnicemi: izraelskou a křesťanskou, vedenou řeholnicemi. Po chvilce váhání se rozhodla pro porodnici izraelskou. Porod proběhl špatně a dítě zemřelo.

Když se blíží porod druhého dítěte, rozhodla se pro druhou porodnici. Také tam se porod zkomplikoval a lékaři se začínali obávat nejhoršího. Sestra, která o ni pečovala, se v tu chvíli omluvila: „Musím odejít, ale budu se za vás a vaše dítě modlit.” Nakonec bylo dítě zachráněno. „Vím, že to bylo díky modlitbě té sestry,” dodává paní.

Těch pár slov, která jsme spolu promluvily, jako by zrušilo strach z jinakosti – lidé se přiblížili a zaplnili prázdný prostor kolem mě. Obepluli jsme další nepřekonatelný mys, překážku, která zůstává lidským očím často skrytá.

Někdy si říkám, není-li naše modlitba ještě „cennější“, když se modlíme za někoho neznámého. Čas od času, když si přečtu nějaký časopis určený široké veřejnosti, pomodlím se za někoho, o kom se tam píše. Nedávno jsem dvakrát četla, že belgický herec Benedikt Poelvoorde prochází „existenciální krizí“. Dojalo mě, že známý herec dokáže s prostotou a pokorou říct: „Víte, nemám se dobře.“ Nebo například Madonna. Když před několika lety vyšel klip, ve kterém objímala kněze, vyslechla jsem mnoho kritik na její adresu … ale koho napadlo se za ni pomodlit? Jistě že to je šokující. Ale v dnešním světě se člověk musí hodně snažit a chce-li prodat svoje zboží nebo sebe sama, je třeba šokovat. Musela jsem se skutečně pousmát, že pojmenovala svou dceru Lourdes. Možná je to naivní, ale věřím, že u Pána není nic nemožné, nemyslíte?

A což kdyby naše modlitba za lidi jiného vyznání měla ještě větší vliv? Modlili jste se už někdy za ajatolláha? Modlili jste se někdy s láskou a vírou za někoho, kdo je jiný než vy, koho si nevážíte, kdo vás znechucuje nebo šokuje? Není právě tohle ta nejkřesťanštější modlitba? Když se modlíte za ty, kteří vás milují, co děláte zvláštního? Copak to nedělají také pohané? Ježíš nás zve k tomuto:

Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. (Mt 5,44-45)

Naprosto s vámi souhlasím. Je to přehnané. Ale právě tak se učíme, co je to láska. Omlouvám se, měla bych napsat Láska s velkým L. Abychom se naučili po ní toužit a žít ji, potřebujeme se každý den modlit, jakkoliv je naše snaha ubohá a neobratná.

Pán překonává všechny naše nevěrnosti a vede nás, abychom, aniž pořádně víme jak, rostli v Něm. Jednoho dne, aniž bychom si toho vůbec všimli, se budeme modlit za někoho, kdo nás štve, a žehnat kolemjdoucím. Všechna naše posuzování a rozškatulkování druhých postupně zmizí, protože v nás bude přebývat Kristus.

Obdivuji tu řeholnici, zdravotní sestru v Izraeli, která si dovolila opustit ženu při těžkém porodu. Dovolila si spolehnout se na modlitbu a změnila pohled této ženy na své spolusestry. Jak je modlitba krásná… Jak budeme v nebi překvapeni, až uvidíme milosti, které jsme dostali od lidí, jež ani neznáme. Jak budeme asi šťastni, až uvidíme, jak Boží Láska vyslyšela všechny naše modlitby. Copak by nás Ježíš prosil o modlitbu, kdyby ji nechtěl vyslyšet?

Modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého! (Jak 5,16)