Věřím . . .

Co víra je a co víra není

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

Snad bychom nejprve začali s tím, co víra není, nebo jak se špatně chápe. Tím, jak ji chápe mnoho lidí okolo nás. Někdo nám řekne: "Dneska už rozumný člověk na Pána Boha věřit nemůže." Nebo: "V době, kdy věda tolik pokročila, nepotřebujeme věřit na Boha, to patří minulosti." A vysvětluje se to tvrzením (a ne vždycky nepravdivým), že víru v Boha si lidé dosazovali do mezer v poznání. Asi takhle: nevím, proč nějaká věc je, a tak řeknu: "To dělá Bůh." Nevím jak bych vysvětlil, kde se co na světě vzalo, a tak řeknu: "Tam je Bůh."

To byla praxe velmi nešťastná, protože s postupujícím vědeckým poznáním je z těchto mezer Pán Bůh vytlačen. Ale, tohle také není víra biblická, bible nestaví Boha do mezer poznání. A tak, když někdo říká, že pro vysvětlení světa, zákonitostí ve světě, okolní přírody, pro porozumění světa Boha nepotřebuje - tak se ještě nic neděje. A dokonce můžeme říci, že my jsme na tom stejně. Vždyť ptáme-li se na to, jak funguje příroda, má nám dát na to odpověď fyzika, biologie, přírodopis, ale ne řeč o Bohu. Jestliže se budeme ptát, jak vznikal svět, jak se tady všechno objevilo, musíme se obrátit na jiné vědy a ne na náboženství - a na víru. To je tedy jedna věc. A další: Má-li někdo skutečně špatnou představu Boha, kdy si ho představuje jako krutovládce, nebo jako známého vousatého dědečka na obrázku, nebo jakkoli takto zdeformovaně, potom tohle opravdu není víra. Jestliže nám někdo tedy řekne, že v tohoto dědečka nevěří, pak mu můžeme říci, že my také ne, že je to dobře.

Čemu má tedy člověk věřit? Někdo věří všemu, někdo nevěří ničemu. A čemu má věřit křesťan, katolík? Člověk klasicky vychovaný řekne třeba: "Tomu, co je v katechismu." Ale kde se to tam vzalo, jak se to tam dostalo a je tam všechno? A jak má být katechismus tlustý, aby tam bylo všechno atd. Nyní nám tedy vyvstává otázka po pramenech víry.

Židé berou informace pro obsah své víry ze Starého zákona. Mohamedáni z Koránu, Hinduisté z upanišad, křesťané z Písma a z tradice. Korán částečně vychází z Písma svatého, protože Mohamed část svého dětství prožil v prostředí, kde se Písmo znalo a on si zřejmě z toho leccos pamatoval a to potom použil do svého vlastního systému. Ale i když považují Korán za svatou knihu, tak jejím autorem je jen Mohamed. U upanišad neznáme autora, jenom vzdálené pozadí. Jsou to texty, ke kterým dospěli vynikající lidé, osvícení lidé atd. Budeme se trošku ptát po původu Písma. Vycházejme z toho, co my křesťané obecně známe. Jak vzniká Starý zákon? Napřed byla tradice, vyprávění, potom se to psalo. A co bylo ještě před tím? Skutečnost zjevujícího se Boha v životě Izraelitů. A tato zkušenost není sepsána kýmkoliv a jakkoliv, ale prostřednictvím vyvolených lidí, nějakým způsobem Bohem připravených. Řečeno naším slovníkem novozákonním: pod vlivem Ducha svatého. Není to jen zápis nějakého děje, ale inspirovaný text.

Ta inspirace, to vdechnutí Boží se samozřejmě týká toho, co Izrael zažil. Celý Starý zákon nám svědčí o tom, že Bůh se chtěl dát poznat, že to zjevení je především z jeho iniciativy. A to, co je v těchto knihách napsáno, není produkt lidského snažení, je to především Boží snaha dát člověku poznat a pochopit to, co pochopit potřebuje, způsobem, kterým je to pochopit schopen. Mohli bychom obecně říct, že zjevení znamená vlastně překlad transcendentní skutečnosti Boží do "lidštiny", do něčeho, co my lidé jsme schopni pochopit. Dva systémy, mezi kterými není společný jazyk, nemohou spolu komunikovat. Svět Boží - transcendentní - a svět náš samy o sobě nemohou spolu komunikovat, rozhodně aspoň my sami nejsme komunikace s Božím světem schopni. Křesťanství a židovství přibližuje člověku Boží zjevení, které je nám dáno z Boží iniciativy a to zjevení je transformováno do "lidštiny", kterou je člověk schopen chápat.

Důsledkem toho je, že sdělení Boží je univerzální, není vázáno na určitý myšlenkový systém, filozofii. Proč? To, co jsme z Božího zjevení poznali, chceme a máme dávat dál, a tady musíme to učení přetransformovat do našeho myšlení, ať chceme nebo ne. A v tomto spočívá ta univerzalita. Ale tady začnou potíže, protože Hebrejové a Řekové mysleli jinak. Židé používali příběhy. To, co se dělo, bylo pro ně srozumitelné. Kdežto Řekové už měli vytvořené abstraktní myšlení. To znamená, že zde jsou rozdíly v jazyku. Řek popsal skutečnost teoreticky, ale Hebrej musel použít příběh. Chceme-li tedy chápat slova, musíme vědět, kdo nám je říká, jaký používal jazyk, jaké měl myšlení. Bylo by pro nás asi krásné, kdyby se nám Bůh zjevil každému zvlášť. (Kdyby tomu tak bylo, tak bychom vůbec nemuseli studovat teologii.) Pak by ale byli zbyteční proroci, Mojžíš atd. Nebo by nám bylo milejší, kdyby byla víra sdělena přesnými a srozumitelnými dekrety. A najdou se takoví lidé, kteří se o toto snaží. Z tohoto pak vycházejí dva krajní póly chápání víry.

Jeden pól je touha mít všechno "do puntíku" jasné. Vyskytuje se mezi katolíky i nekatolíky. Může se to u katolíků projevit např. takto: Dejte mi katechismus, ve kterém bude všechno, a všechno přesně. Já se ho naučím nazpaměť a má víra bude dokonalá. I kdyby takový katechismus byl, tak člověk získá dost podrobný obsah víry, ale nemůžeme říct, že by tu víru už žil. Do Božích věcí můžeme hlouběji a hlouběji vnikat. Vymezení pravdy víry je lokalizace studny, ale tím ještě není řečeno, že jsme se dostali i na dno studny. Pro někoho je základ Písmo svaté, ale chápané přesně a jen tak, jak je to v něm napsané. Tak, jak to je, tak si to vezme. Ale rozumí tomu sám bez pomoci vůbec dobře? Ne. Nemůžu brát slovo tak, jak tam leží. Musím brát ohled na určité souvislosti.

Druhý pól - člověk si nedělá žádné starosti s pravdami Božími. Říká, že hlavně něčemu věří a že mu to dělá dobře. Ale toto je od pravdy také velice daleko. Po člověku se žádá, aby měl touhu hledat pravdu a trpělivost v jejím hledání. Kdo nemá touhu k hledání, uvěří kdejakému nesmyslu, a jestliže nemá trpělivost, nedostane se nikdy dál. Nejhorší je jednat s lidmi, kteří se považují za neomylné vlastníky pravdy. Aby člověk poznal pravdu, musí mít pokoru a uznat v ní, že pravda je větší než on, což vyžaduje určitou zralost.

A co je pramenem víry pro jehovisty? Oni bibli sice používají, ale čerpají ze Strážní věže, kterou někde v Brooklynu vymyslí. Jehovistům je přesně nadiktováno, jak určitému místu v Bibli mají rozumět a ta je pro ně neomylná. Strážní věž je nadřazena Bibli, protože podle Strážní věže se vykládá Bible. Ale i křesťané mají učitelský úřad Církve - Magisterium. A jaký je rozdíl mezi Strážní věží a Magisteriem? Vyhlášení Magisteria čerpají z doby života Ježíše, z apoštolské tradice. Strážní věž nebere zřetel na Ježíše a apoštolskou tradici, ale základ bere někde při vzniku jejich církve a v poslední Strážní věži. Písmo však má význam jenom v prostoru apoštolské, tzv. původní tradice, vycházející z apoštolské doby. Vedle ní v katolické církvi nacházíme ještě tzv. úctyhodnou tradici, která se opírá o velmi starou zkušenost (chórová modlitba, křest malých dětí, celibát ...) Dále jsou tradice, které jsou mladé, možno snad říci zvyky. Ty bývají přístupnější a lidé na nich často až přespříliš lpí, a to není dobré. V každém případě za pramen víry považujeme jen tradici apoštolskou.

Tolik tedy k pramenům víry a k tradicím, a nyní se podívejme do Písma svatého, abychom pochopili, co je a jak vypadá pravá víra. Ve Starém zákoně je jedna postava, o níž se říká, že to byl "Otec Víry", praotec Abrahám.

Gn 12, 1 - 4:

Genesis 12:1 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."
4 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.

V těchto slovech není vůbec řeč o tom, kdo je to Bůh, zda je to člověk nebo duch. Není tady vůbec řeč o tom, jak Bůh vypadá, jak si ho máme představit. Není tu vůbec řeč o tom, kde je Bůh - ale tady se mluví docela o něčem jiném: mluví se zde o tom, že Bůh člověka osloví, že Bůh nějak výrazně, ale zcela přirozeně zasáhne do osudu člověka. A ten člověk na to kladně odpoví, vydá se na cestu. To znamená, že Bohu věří.

Dá se tedy říci, že pro Starý zákon (a to je pro něj typické), ale později uvidíme, že i pro Nový zákon, je víra v prvé řadě čin. Je to vlastně životní projev. Vidíte, jak jsme daleko od toho, co si mnozí křesťané jako víru představují. Mnoho lidí si víru před stavuje jako uvěření něčemu tajemnému, nepochopitelnému, něco nadsvětného, případně útok proti rozumu a uvěření věcem, jimž druzí nevěří.

Je pravda, že víra v Boha je vírou v toho, kdo je nepochopitelný, nadsvětný, kdo přesahuje naše myšlení, ale tento Bůh se našeho života dotýká. Víra je tedy čin, kterým s tímto Bohem souhlasíme. Starý zákon si nikde nedělá starosti s tím, aby podal popis Boha, aby přesně sdělil kdo je to Bůh a jaký je. Starý zákon mluví soustavně o tom, jak Bůh zasahuje do dějin člověka a jaký je tedy Bůh ve svém jednání, a mluví o tom, jak na to člověk odpovídá. V Novém zákoně to vůbec není jiné, V Lukášově evangeliu čteme o zvěstování.

L 1, 26 - 38:

Luke 1:26 Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret,
27 k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria.
28 Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou."
29 Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.
30 Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.
31 Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.
32 Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.
33 Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce."
34 Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?"
35 Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
36 Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.
37 Neboť `u Boha není nic nemožného´."
38 Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel.

To je nakonec tentýž projev víry jako u Abraháma. Bůh zasáhne do života Mariina, přes tohoto posla přibližuje svůj zásah a Marie na to kladně odpovídá. A teď důležité je to, že Panna Maria kladně odpověděla na Boží výzvu, to, že řekla: "Staň se mi podle tvého slova" - to zasáhlo celý její život, celý její život na tomto vyvolení stál, protože všechny osudy jejího dalšího života byly určovány Ježíšem. Kvůli tomu, že se Ježíš narodil a byl pronásledován, odcházejí do Egypta, kvůli tomu, že Ježíš měl působit v Galileji, se vracejí do Nazareta. Pak celá Ježíšova veřejná činnost, kterou Ona sleduje. Víte, že celý její další život je jakoby Ježíšem veden, i když ji nevede za ruku. A právě toto je život víry.

Bůh zasáhne do našeho života tím, že se s ním nějakým způsobem setkáme, že na něj nějakým kladným způsobem zareagujeme, že jej prostě berme na vědomí a začne nám na něm záležet. A tím se mění náš životní běh - my to vidíme třeba až s odstupem let.

Z toho plyne jeden důležitý závěr. Jde-li o víru druhého člověka, chci-li někomu pomoci k víře, nebo dá-li se se mnou někdo do debaty o víře, sotva má smysl mu dlouze vykládat, kdo je to Bůh a že Bůh je nekonečný Duch ... To můžete vykládat třeba týden a život toho člověka se nemusí vůbec měnit. Vlastní pomoc k víře spočívá v tom, že se snažíme takovému člověku pomoci, aby se s Bohem dostal do kontaktu.

Důležité je, aby člověk pochopil, že nevěříme v žádnou nesmyslnou představu Boha (vousatý dědeček na obláčku), je třeba mu odstranit tyto překážky. A dál je třeba mu trochu nevtíravě ukázat, že náš celý život je na Bohu postaven a že Bůh je pro nás tím nejdůležitějším, s kým v životě počítáme. A tohle on buď přijme nebo nepřijme, my ho k tomu donutit nemůžeme, ale tohle by na nás měl vidět. Pokud znáte nějakou historii uvěření dospělého člověka, tam to zpravidla takto je, že se Bůh živě dotkne někoho v jeho životě, a on, pokud na to kladně odpoví, pokud s tím souhlasí a nehledá všechny možné příčiny, aby Boha neuznal, se stane věřícím.

Víra tedy znamená v prvé řadě čin, životní postoj, uspořádání života. Proto bych vždycky v životě odmítal požadavek vysvětlit někomu několika slovy v co věřím. - Nebo bych to musel říci opravdu rámcově, několika slovy: "Věřím v Boha, v někoho, kdo je pro mě absolutně důležitý, na kom závisí celý můj život." A tečka. Dost. Dál to rozhodně vykládat nejde, aspoň napoprvé ne.

Kdybychom rozebrali ještě všechny námitky, které se proti víře obvykle kladou, poznali bychom, že jsou zpravidla neporozuměním, že se v nich bojuje proti něčemu, co vlastně není pro nás jádrem věci. Víte, ono se to nedá opravdu nějak vědecky dokázat, že by náš život závisel na Bohu, nebo že Bůh do našeho života zasahuje. Potvrdí nám to naše vlastní zkušenost, ale druhý člověk to vyvrátit nemůže. Může nás zesměšnit, to ano, na to stačí trochu vtipu a obratnosti jazyka, ale vyvrátit nám to nemůže. A všechny přírodní vědy mohou konstatovat jaký je svět, jak to tady všechno funguje - ale proč to tu je, to se nechá odbýt jen větou, že hmota je věčná, což rovněž nelze v oboru nekonečna dokázat.

Nakonec ještě jedna věc: řada výkladů proti víře, které se vytvářejí vědecky, jsou od vědy dost daleko. Podívejte se, v populární příručce vám přesně popíší, jaký je náš vesmír, ale když si vezmete "Vesmír", což není populární příručka, ale časopis čs. akademie věd, dočtete se v 9. čísle v dosti dlouhém a zajímavém článku, že my nemůžeme říci, jak náš vesmír vypadá, ale můžeme uvažovat na základě poznatků dosavadní vědy, jak by vypadat mohl. A jste-li hloubavé povahy a chcete-li se dostat na pokraj zbláznění, tak si ten článek vezměte, protože tam se nakonec dojde k tomu, že těch vesmírů může být několik a že tzv. černé díry, astronomický jev, by mohly být - řečeno laicky - průchody, kterými by se dalo procházet z jednoho vesmíru do druhého. Ono se dá i matematicky uvažovat o podmínkách cestování do druhého vesmíru - ale já už vás nebudu tímhle plést.

Tím chci jenom říci, že tyto matematické modely vesmírů jsou také zcela nepředstavitelné - a přece nikdo vzdělaný neřekne, že je to hloupost. Skutečně vědecký pohled na svět je velice střízlivý a říká nám velice jasně, co víme jistě a co jistě nevíme. A přece kvůli tomu neřekneme, že jsou astronomové hlupáci, protože nevědí všechno.

Z toho bych vyvodil jenom ten závěr, že se člověk nesmí hned tak moc leknout, když nám někdo nadává hlupáků. Zpravidla v tom případě nebývá moc chytřejší, anebo i je, ale má k tomu nadávání nějaký jiný důvod. Je pravda, že v naší víře je mnoho věcí, které nejsou jasně vysvětlitelné. Ale je také pravda, že naše víra se neodehrává někde v oblasti čirého intelektuálna, někde jenom v oblasti přemýšlení, ale že se odehrává v našem životě a že mnohý má svoje zkušenosti s Bohem a že každý člověk se může dostat do situace, kdy je v životě Bohem osloven a kdy Bůh zasáhne do jeho života - a on může odpovědět.

Jde pořád právě o to, zda člověk odpoví nebo ne.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

(Související) texty k tématu:

Příroda

"Zeptej se dobytka, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, mořské ryby vyprávět ti budou"...
Astronaut J. B. Irwin: čemu mě naučil let na Měsíc To, že chodil Ježíš Kristus po zemi, znamená pro mne nekonečně víc než to, že člověk chodil po Měsíci.
Boží láska je jako slunce, které nás zahřívá a proniká tělem Když si sednu na slunce, vím, že mě zcela zahaluje hřejivá láska Boží.
Bůh sám je původcem krásy Z velikosti a krásy tvorstva lze poznat stvořitele…
Další texty k tématu příroda, stvoření