Věřím v ... život věčný ... Amen.

Věčný život není nekonečné prodloužení současné formy existence

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

Dospěli jsme tedy k závěru tohoto dlouhého výkladu apoštolského vyznání víry a jsme u poslední věty: "věřím v život věčný". Tak si to docela klidně uvědomme, že máme žít věčně. Pokud si toto vezmeme po lidsku, takhle, že si prodloužíme dosavadní život, měli bychom dospět k otázce, jestli to nebude otrava. Protože kdybychom si představili věčný život jenom jako prodloužení tohoto života, kde by nám někdo pofoukal všechny bolesti, takže bychom nebyli moc nemocní, ale žili bychom v podstatě beze smrti - v tomto světě, v těchto podmínkách a v těchto vztazích, pak by nás to ani moc nepřitahovalo.

Karel Čapek tenhle problém řeší (Věc Makropulos) a právě to prodloužení pozemského života předkládá jako věc k nesnesení. To je pochopitelné, protože tenhle svět, ve kterém žijeme, a vztahy, které nás obklopují, velice cenné a velice pěkné, jsou k snesení jenom určitou dobu. Protože totiž, to je důležité a každý si to neuvědomí, tento život je růstem, ten má určitou vnitřní dynamiku, a proto to není něco, co by mohlo být prodlužováno do nekonečna. Člověk má určitou osobní historii a když se podíváme na lidský život zvenčí, vidíme, že na této zemi a v těchto vztazích je konec, zakončení lidského života něčím, co do tohoto celkového obrazu vlastně patří.

V člověku je vlastně dvojí: směřování k věčnosti a k nekonečnosti. Ukončení života jako takové je pociťováno jako něco cizího, jako něco, co k němu nepatří, protože smrt je protikladem života. To na jedné straně. Ale na druhé straně v tomto světě a v těchto vztazích by se nekonečné žít nedalo. Jestliže tedy vyznání víry mluví o věčném životě, pak také je zapotřebí vědět něco o prostředí, v němž člověk bude žít. A tady je třeba zalistovat v Písmu. Takové nejpádnější slovo o tom je v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse.

Zj 21, 1 - 5a:
1:A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
2:A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
3:A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
4:a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
5:Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové."

To tedy čteme v Apokalypse a je to pro nás velmi důležité, chceme-li o tom posledním článku víry nějak přemýšlet. Tady je především něco řečeno o novém nebi a nové zemi, novém Jeruzalémě - jde v podstatě o totéž. To prostředí, v němž se má odehrávat věčnost za Kristovým druhým příchodem, je prostředí nové, ohromné, blíže nepopsatelné. Tady není řečeno, jak to bude vypadat a veškeré spekulace o tom (lidově "jak to bude vypadat v nebi") jsou nanic. Uvědomte si, chcete-li si tuto věc představit nějak konkrétněji, musíte vycházet ze zkušeností, které máte s tímto světem, čili zase si člověk představí nebe jako zdokonalený tento svět. A to je krok nelegitimní k této úvaze nás nic neopravňuje. Tak to zřejmě není. Jestliže je tu řeč o novém nebi a nové zemi, chápeme, že je tu nějaká souvislost, ty věci jsou nazývány nebe a země, což v Písmu znamená veškeré tvorstvo. Dnešními slovy v tom nejširším pojetí kosmos, vesmír - ale i v té dimenzi duchovní. Prostě to, co má být obnoveno, je skutečně všechno a tím pádem si to už člověk nemůže představit. Novou věc, kterou jsem neviděl, ani jsem nepoznal její popis tu si přece nemohu vůbec představit, to by byl úplný nesmysl.

Toto nové je od Boha - a to je podstatné. A je k tomu řečeno: "Hle, Boží přebývání s lidmi." To je jediná konkrétní věc, na kterou se můžeme připnout. Už tady na zemi - jsme-li lidmi věřícími, máme svou zkušenost s Bohem. Už tady aspoň trochu, aspoň v záblesku, vím, co je to být s Bohem. Pokud tuto skutečnost vnímám jako vrcholné štěstí, pak je to ono, pak je to pravda. Tohohle se mohu držet, toto bude dovedeno k jakési plnosti. Konkrétní představa tu není samozřejmě možná, ale tohle už vím, takhle si to mohu spojit s dneškem, s mými dnešními zkušenostmi. Jestliže věčný život platí pro mne, pak to budu já, kdo se toho zúčastní, tedy totožnost mého "já" v tom zůstane zachována.

A další věc: prostředí, to je nové a nepředstavitelné a přitom je to důležité, protože já vím, že "tam" budu s Bohem, budu to já, ale v čem se toto bude odehrávat - to je to, co si nedokáži představit, ale co je nesmírně důležité. A tak mohu o tom jenom říci, že to bude skutečnost Bohem určovaná. A tohle by mi mělo stačit, protože vím-li, že budu s Bohem a že mne od něho nebude nic oddělovat ("Bůh bude s námi přebývat, oni budou jeho lidi a on bude jejich Bůh") - pak je tím řečeno skutečně všechno podstatné a už se o tom nedá říci více. Ten věčný život tedy znamená žití s Bohem, žití v Boží blízkosti, v kontaktu, bez oddělení. A pak také mohu pochopit, že je to dokonale uskutečněná láska a ta nemůže být přetržena, porušena, ukončena.

Vztah mezi člověkem a Bohem ve spáse - to je stav nezkalené lásky a ten sám v sobě nese možnosti neustálého života, neustálé novosti. A z toho rovněž vyrůstá i požadavek věčnosti. A aby bylo jasno, že tam nic negativního nebude, je tu řečeno:

"On jim setře každou slzu z očí, nebude už smrti, ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul."

To staré, to, v čem žijeme teď, je skutečně třeba pohřbít, chceme-li přemýšlet o věčnosti. To nové bude zcela Boží a s dneškem to spojuje moje totožnost. (Já, který jsem teď, budu já proměněný potom) - a živý Bůh, se kterým mám už teď svoji zkušenost a se kterým se mám potom setkat.

Poslední věc, kterou si může člověk namítnout: to je všechno hezké, ale jestlipak se vůbec toho zúčastním? Já mohu věřit, že to je, ale jde ještě o to, jestli je to pro mne. Tady bohužel řada křesťanů propadá jakési skepsi, která vůbec není svatá, když se tak třeba tváří, protože to není jenom moje vůle, že chci být ve věčnosti, to není jenom moje snaha a přání, aby to dobře dopadlo. To je také vůle Kristova - to je v první řadě Kristova vůle. To říká jasně Jan v 17. kapitole svého evangelia:

"Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já" (J 17, 24).

Tak tohle jsou slova evangelia.

Tedy Ježíš to chce, aby ti, kteří mu byli dáni - a za ty se můžeme právem považovat - byli tam, kde je on, aby došli spásy. Jestliže to on chce, pak tedy člověk, který ve spásu doufá, si nic nevymýšlí a nenamlouvá.

Pak jde jenom o to, tuto věc zodpovědně vzít a počítat s ní.

Posledním slovem Creda je amen - to znamená stvrzení všeho dříve řečeného, to znamená ano, staň se, je to tak, je to pravda, věřím tomu a stojím za tím.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

Témata: nebe, posmrtný život, nesmrtelnost | víra | vzkříšení, zmrtvýchvstání, nesmrtelnost | život

(Související) texty k tématu:

Vzkříšení, život po smrti, posmrtný život

Smrtí to nekončí - příběh housenky a motýla (krátké video - Minuta o víře) Narodili jsme se, abychom žili, a ne abychom zemřeli. Smrt není konec, je to jen začátek něčeho nového. Symbolika housenky a motýla.
Být ve spojení s Bohem, pro kterého neplatí smrt Člověk může už na této zemi poznávat Boha, pro kterého smrt neplatí. Může mu důvěřovat, může vrůstat do stále plnějšího spojení s ním. A ta důvěra může jít až k hranici smrti.
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Stěhování na hřbitov Kříže na hrobech neznamenají, že jsme nad někým „udělali kříž“, že „je s ním amen“ čili konec, jak se často říká. Je naopak znamením vzkříšení a naděje.
Další texty k tématu vzkříšení zde