Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Věřím v Boha . . . všemohoucího . . .

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

Dostáváme se k výpovědi o Bohu, že je "všemohoucí" - to je slovo velice ošidné. Nejjednodušeji, nejvýstižněji, také nejrychleji řečeno to znamená, že "všechno může" - ale pro naše chápání to není tak jednoduché. Často si pod tím člověk představuje, že Bůh může to, co já bych chtěl a nemohu. To jsou ty pohádkové věci jako: "Stolečku, prostři se!" Ano, my bychom to jistě chtěli, bylo by to pro nás výhodné, a tak máme také sklon si představovat Boží všemohoucnost: že by Bůh měl udělat to, co my pokládáme za správné a žádoucí, ale co sami nedokážeme.

Tohle ovšem není správné. A má to ještě jeden velice nepříjemný důsledek: nezřídka se stává, že lidé pod vlivem této zkreslené představy o Bohu samého Boha odsuzují. Mám na mysli výroky typu: "Jak může být Bůh, když jsou války? Jak se na to může dívat! Jak to, že to dopustí?! Je-li Bůh všemohoucí, má něco udělat ..."

Jakmile si Boha začneme malovat podle svých měřítek, tak jsme vedle. Jakmile si myslíme, že Bůh je ten, který by měl udělat to, co my považujeme za správné, nikdy mu neporozumíme. Jestliže si Boží všemohoucnost představíme jenom jako rozšíření lidských možností, jako to, co bychom dělali my, kdybychom všechno mohli - tak to právě není ono.

Ovšem Bůh je opravdu ten, kdo všechno může, jde teď jenom o to, co je to "všechno". Na to nám odpovídá Písmo - a to velmi bohatě a z mnoha stran. Já jsem vybral jenom dvě odpovědi. Ta první je ze Starého zákona, z Izaiášovy výpovědi.

Iz 43, 1 - 3a; 43, 13:

Isaiah 43:1  Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
2  Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
3  Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.
13  Já jsem byl dřív než první den a není, kdo by z mých rukou vysvobodil. Kdo zvrátí, co já vykonám?"

U téhle poslední věty musím začít.

Budu jednat - a kdo toto mé jednání odvrátí?! Tak tohle je všemohoucí Bůh. On bude jednat, jak On bude chtít - a ne, jak my mu to předepíšeme. Jestliže On se rozhodne jednat, pak nikdo z nás lidí ani nikdo ve vesmíru mu v jeho konání nezabrání. To je všemohoucnost. Ne, že nám Bůh bude dělat to, co bychom chtěli, aby bylo, ale ono to nejde! - Ale, že Bůh bude dělat to, co uzná za správné a že ho v tom nikdo nemůže omezit, nikdo mu to nemůže ohraničovat, překvapit. To jistě chápete, je pro náš život důležité, protože my vždycky žijeme v situaci, kdy Boží věc se zdá být ohrožena v nás i mimo nás. A On je ten, který bude-li jednat, nikdo mu v tom nezabrání.

Když to konkrétně aplikujeme na Izrael (a pak i na naši osobu), pak Bůh je od počátku, nikomu nevděčí za svou existenci. A jestliže si vyvolil Izrael, kdo by ho mohl vytrhnout z jeho ruky?! "Ó, Izraeli," říká, "můj jsi ty!" - Bůh se rozhodl si Izrael vybrat, a proto Izrael Bohu patří, ať už je dobrý nebo zlý. A protože si jej Bůh vybral a protože Bůh je Spasitel, protože Bůh chce Izrael zachránit, proto:

"Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí" (Iz 43, 2).

Ne proto, aby to Izrael nebolelo, ale protože se Bůh rozhodl Izrael někam dovést. A proto, chceme-li my přemýšlet o Boží všemohoucnosti, pak v prvé řadě musíme počítat s tím, že Bůh má svůj plán se světem, svou představu s námi i se vším okolo nás - a že je tedy rozhodnut tento svůj plán dovést do konce. Že mu to nikdo nemůže překazit.

Bůh je nad tímto světem, ale my si ho představujeme jako režiséra světového dění. Ono to je pravda, ale jen do jisté míry. V mnoha lidech je zakořeněna ustálená představa, že tady ten svět je taková hra, do které může Bůh zasáhnout.

Asi tak jako když si děti hrají a pak přijde někdo starší, řekne: "Tak dost! "a pak to všechno zpohlavkuje, nebo ty co se perou, od sebe odtrhne, nebo každého pošle na jinou stranu - a už je klid. Takhle si řada lidí představuje, že by to s námi měl Pán Bůh udělat.

Jenomže ono to nejde - protože Bůh nám ve své všemohoucnosti postavil hranice. Připomenu velice známá slova z Geneze:

"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1, 27).

Tahle část Geneze je jedna z nejdůležitějších výpovědí o člověku, že "člověk je stvořen k Božímu obrazu". Podívejte se, Bůh je svrchovaný, suverénní a svobodný. Jestliže je člověk stvořen k Božímu obrazu, pak se v něm tohle musí zrcadlit. A to všichni víme z vlastní zkušenosti, že je v nás určitá svoboda. Nejsme absolutně svobodní, protože jsme do jisté míry určeni dědičnými vlohami a dispozicemi, tím, v čem jsme byli vychováni, okolním prostředím, v němž žijeme ... Tím jsme přece jen do jisté míry určováni, ale přece ještě zbývá značný díl pro naši svobodu. Každý z nás se teď může rozhodnout: buď tu zůstat nebo odejít, nebo bouchnout do lavice.


Můžeme se rozhodnout! Máme třeba určité důvody proč to neuděláme. V někom může být ta svoboda soustavnou výchovou tak umenšena, že by si třeba nikdy netroufnul do té lavice bouchnout. Ale svobodu v rozhodování všichni zásadně máme. Všichni a v mnoha věcech. A to je ta hranice, kterou Bůh vymezil své svobodě a všemohoucnosti. Jestliže Bůh člověka udělal svobodného, tak také on bude tuto svobodu respektovat - právě proto, že je tvůrce a proto, že je bytost svrchovaná. Jestliže Bůh něco udělal, nebude si protiřečit. Jestliže udělal člověka svobodného, pak ho nemůže svobody zbavovat. Tím si Bůh (mohu-li to tak říci) udělal pro sebe velice tvrdý a těžký oříšek, protože tím dal člověku také zároveň i možnost tuto svobodu zneužívat a sám se na to musí dívat.

Měl-li ale člověk být Božím protějškem, musil být svobodný. Podívejte se: lavice, na které sedíte, vám nemůže absolutně nic zlého udělat, v žádném případě. Kdybychom byli jacíkoliv, tak nás nenakopne. Ta udělá jenom tu funkci, pro níž byla určena: sedíte na ní a ona vás nese. Nemůže vám sama od sebe nic zlého udělat, ale také vám nemůže udělat nic dobrého.

Představte si, že jste někde obklopeni jenom věcmi, velmi dokonalými, věcmi velice bezpečnými ... jste ve velmi dobře zařízeném bytě, všechno tam funguje. Ty věci vám neublíží, jsou naprosto v pořádku ... bude vám tam něco chybět? Nu, za chvíli vám tam bude chybět živý člověk, živý protějšek. Věci vám mohou být milé, můžeme si na ně zvyknout, můžeme je mít i svým způsobem rádi, ale věci nemohou v žádném případě milovat nás. Na to potřebujeme člověka, protože jen druhý člověk nás může milovat, ale může nám také pořádně ublížit - to jedno s druhým!

Kdyby Bůh chtěl takového člověka, který by nebyl schopen jednat zle, pak by musel stvořit automat na dobro. Automat seřízený na konání dobra - ale nikdy by to nebyla živá bytost. Jakmile chtěl Bůh protějšek, který by ho miloval, pak musel také připustit, že třeba jej bude také nenávidět. Jakmile je člověk schopen milovat Boha, pak je schopen i milovat lidi. Ale pak je schopen také je nenávidět.

A tak tedy shrnuto: Jestliže chtěl Bůh svobodnou bytost, která by byla schopna ho milovat, dal nám tím také možnost tuto svobodu zneužít a dělat zlo. A tady je také první vysvětlení, proč je zlo na světě a proč se na ně Bůh může dívat; protože kdyby Bůh chtěl toto zlo zlikvidovat, musel by zlikvidovat nás jako svobodné bytosti. Buď tím, že by nás zcela zahladil (pak bychom ani nemohli dělat zlo, ani milovat), nebo tím, že by z nás udělal automaty na dobro (ale pak bychom také nebyli schopni milovat, dělali bychom jenom to, na co jsme naprogramováni - a to také není láska). V lásce právě vnímáme tohle svobodné rozhodnutí. Žijete mezi stovkou lidí a jeden nebo jedna z nich se rozhodne vás milovat. A to je to, co člověka dělá šťastným, když se ten druhý rozhodne. Když někdo druhý někoho donutí, aby na vás byl hodný, není to nic. Je to sice dobré, ale to člověku nestačí.

My jsme však postaveni před fakt, že lidstvo, tak jak žije, svou svobodu spíše zneužívá. Je tím Boží dobrota zmařena?

Teď uděláme velký skok, protože o tom budeme mluvit v dalších pokračováních. Bůh udělal svou všemohoucnost v obou směrech: udělal člověka svobodného a chce pro něj dobro. Proto udělal tu nepochopitelnou věc: dal svého Syna, který za nás zemřel - uskutečnil vykoupení. Ponechal člověku svobodu a dal možnost, aby přes všechno selhání dovedl svou svobodu k naplnění, k Bohu. Jak to Bůh udělal, o tom budeme ještě mluvit. Teď se jen zadívejme na ten závěr.

Bůh totiž věci tady na zemi nechává běžet tímto způsobem, s využitím naší svobody. A tedy dokud bude tento svět existovat, bude v něm zcela určitě existovat i zlo, protože člověk bude mít možnost se rozhodnout špatně, bude této možnosti využívat. A všechny tyto chyby přinesou bolesti.

Bůh nikde neříká, že toto zlikviduje. Bůh nikde neříká, že nám zařídí ráj na zemi. Jestliže nám slibuje něco, co bude bez chyb, co nebude ohroženo špatným užitím svobody, pak až potom, po Kristově druhém příchodu. Je to snad nejlépe vystiženo ve 21. kapitole Janova Zjevení.

Zj 21, 1 - 4:

Revelation 21:1  A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
2  A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
3  A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
4  a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."

Kdyby nám tohle Bůh sliboval po určité lhůtě, kdyby řekl: "Ještě tisíc let to musíte vydržet, a pak to přijde," bylo by to nedůvěryhodné a vypadalo by to jako laciná útěcha. Ale tohle všechno je plod Kristova vykoupení, a to je důležité. Že přijde nové nebe a nová země, že to všechno bude zabydleno lidmi, vykoupenými a proměněnými, to je možné jen proto, že Kristus uskutečnil celý akt spásy. A proto to není fantazie. Můžeme si nechat proběhnout hlavou evangelium o utrpení, smrti a vzkříšení Kristově - a na tom to stojí.

Toto je tedy první bod, jak můžeme začít chápat Boží všemohoucnost. Ono je toho ještě víc: vidíme-li Boha jako Stvořitele, jako původce všeho, to je také projev jeho všemoci. Speciální kapitolou, k níž se ještě vrátíme, je odpuštění, další projev Boží všemohoucnosti.

Ale nejhlubší, nejobsažnější a přitom přesto nejhůře chápaným vysvětlením Boží všemohoucnosti je Kristus. Ukazuje nám to počátek Janova evangelia.

J 1, 1 - 5:
John 1:1  Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
2  To bylo na počátku u Boha.
3  Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
4  V něm byl život a život byl světlo lidí.
5  To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Bůh se vyjádřil svým slovem - Kristem. Toto sebevyjádření Boha vešlo do světa. "To světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila." Tento Boží život není zlem uhašen. Jestliže je Kristus sebevyjádřením Boha, pak je také sebevyjádřením všemoci. To se tedy budeme snažit pochopit, že odpuštění a Ježíš Kristus jsou vysvětlením Boží všemohoucnosti.

Dokud neporozumíme Kristu, nemůžeme porozumět všemohoucnosti Boží (tahle věta je moc důležitá). Dnes, po Kristu, nemůžeme porozumět Božím vlastnostem a tedy ani všemohoucnosti, nedíváme-li se na Krista. Na něm to musíme pochopit. On nám vysvětluje nejplněji, co je to všemohoucí Bůh.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Věřím . . .
• Věřím . . . v Boha . . . Otce . . .
• Věřím v Boha . . . Stvořitele nebe i země. . .
• Věřím... v Ježíše Krista, syna jeho jediného . . .
• Věřím v Ježíše Krista . . . Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny...
• Věřím v Ježíše Krista, který trpěl, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých
• Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha
• Ježíš Kristus přijde soudit živé i mrtvé
• Věřím ... v Ducha svatého ...
• Věřím ve ... svatou církev obecnou
• Věřím ve ... společenství svatých ...
• Věřím v ... odpuštění hříchů...
• Věřím ve ... vzkříšení těla... .
• Věřím v ... život věčný ... Amen.