Sekce: Knihovna

Bruce Mashall

Před útokem

z knihy Plná slávy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

O tři dni později měli za úsvitu vyrazit k útoku. Otec Smith sloužil mši ve tři hodiny ráno v majorově krytu. Měl na sobě roucha, která pro něho vyšila matka de la Tourová. Z jedné strany látku zlatou, protože zlaté barvy se může užívat o všech svátcích i feriálních dnech, a z druhé strany černou, protože bylo třeba sloužit každou chvíli zádušní mši, když bylo ustavičně zabíjeno tolik ubohých vojáků.

Většina katolíků z praporu přišla na mši a k svatému přijímání. Otec Smith je nejprve vyzpovídal, protože nežili všichni tak,jak měli, hlavně co se týče červeného vína a krčem a děvčat a tak dále. Poněvadž jich bylo skoro padesát, musel kněz začít velmi časně, přesně řečeno hned o půl druhé, takže na každou zpověď připadaly jenom dvě minuty; smrtelné hříchy se hrnuly závodním tempem a stejně rychle byly smazávány. Kněz chtěl vyzpovídat nejprve majora pijáka, ale major řekl, že nemá-li páter Smith nic proti tomu, on by počkal až nakonec, protože se nedá říci, kolika hříchů by se ještě mohl dopustit za těch devadesát minut. A tak seděl otec Smith na bedně a poslouchal staré, prastaré příběhy o lidské křehkosti a major přišel na řadu poslední a ani ten nebyl příliš originální, ale snad jenom proto, že se mu od poslední zpovědi před třemi dny naskytlo velmi málo příležitostí: vyznává se vám, otče, že hřešil, a minulé ráno se mu v krytu zdálo, že se baví s děvčetem v hedvábných zelených kalhotách a potom ho vzbudil otrava rotmistr, a když si zase lehl, pokoušel se přivolat ten sen nazpátek, protože to byla opravdu holka k pohledání a její oči byly chvíli modré a hned zase fialkové.

Kněz užil za oltář bedny, na které před chvílí zpovídal; jenom na ni položil přenosný oltářní kámen a postavil dvě svíčky a kříž. Když se obrátil a viděl v kolísavém světle svíček vážné tváře mužů horoucně se modlících, pomyslel si, že takto by se měla mše sloužit vždycky, ve velkém uctivém tichu a v blízkosti smrti. Nebyl tam zvon, kterým by se mohlo zvonit při Sanctus, a tak major tloukl čajovou lžící na cínový džbán a znělo to docela svatě. Znělo to ještě svatěji při Pozdvihování, když byl Kristus opět v bílé hostii a v třaslavých stínech vína. Když se páter Smith nad tím tajemstvím modlil, děkoval velikému dobrotivému Bohu za tento bezpečný a spolehlivý zázrak, který, jak slíbil, potrvá navždycky, aby lidé mohli být odtrženi od svých hříchů a přitaženi k velikým, jasným věcem nebeským. Potom sestoupil mezi ně a podával jim přijímání, vkládaje Boha pod jejich střechy, aby byli očištěni od ohavnosti světa a aby ho poznali, až se na ně usměje v ráji.

Blažené okouzlení pominulo příliš rychle a opět tu byl svět se svými tvrdými úkoly, které nesnesly odkladu. Jakmile se páter Smith svlékl z mešních rouch, šel se pomodlit díkůčinění mezi studené hromady pytlů s pískem. Jak stál u zábradlí a modlil se přes neviditelná pole, oblaka začínala blednout a kněz věděl, že bude brzo svítat. Temná modř se pomalu vytrácela z oblohy a hvězdy zhasínaly a země se prostírala tvrdá, plochá a bez tajemství mezi cimbuřím pahorků. Otec Smith pohlédl na vojáka, stojícího na stráži pár kroků od něho, a ptal se v duchu, má-li strach před smrtí. Jak se soumrak rozptyloval, byl mu vzhled toho člověka čím dál tím povědomější a najednou v něm s úžasem poznal Anguse McNaba.

"Angusi, chlapče, co tady děláš?" vykřikl kněz.
"Proboha, páter Smith!" podivil se mladý muž. "Já jsem neměl tušení, že to jste vy, ten zdejší římský padre. Přišel jsem zpátky teprve před dvěma dny. Byl jsem tři měsíce vzadu. Dostal jsem do ruky hezkou kuličku. Nebylo to dohromady nic, šlo to jenom do masa, ale vytáhlo mě to aspoň na chvíli z tohohle svinstva."

Přízvuk hlasu a chování mladíkovo kněze polekalo.
"Angusi, co se s tebou stalo?" ptal se. "Proč jsi nebyl před chvílí u zpovědi a u svatého přijímání?"
"K čertu, otče, nemluvte o náboženství, s vaším dovolením," odsekl Angus.
"Milý synu, takhle nemůžeš mluvit se svým starým farářem," řekl vážně páter Smith. "A my dva budeme mluvit o náboženství, protože náboženství je jediná věc, která vskutku stojí za řeč, a ty to víš právě tak dobře jako já." Podíval se do očí mladého muže a představil si časy, kdy mu tento chlapec ministroval a měl pihy na nose a někdy špinavou čmouhu okolo úst. "Angusi, Angusi, kdo ti co napovídal?" zeptal se.
"Nikdo mi nic nenapovídal," řekl mladý muž. "Vím jenom, že náboženství je samý nesmysl a hloupost, nic víc. A lidi doma nestojí taky za nic. Tváří se, jako by jim kdovíjak záleželo na nás tady venku, ale ve skutečnosti jim na nás záleží houby; je to samá lež. Zpívají všelijaký písničky, že prej pro nás udržujou oheň v domácích krbech a že prej nás mají rádi a že nás líbají a nemůžou se dočkat, až se vrátíme, ale to jsou jenom slova. Záleží jim jenom na tom, aby sami zůstali doma a aby se jim nic nestalo a aby se sami měli dobře. Já to vím, protože jsem byl na zdravotní dovolený a lidi nechtěli slyšet nic o tom, jak to s náma je tady na frontě. Já to na nich poznal, protože se na mě za chvíli dívali, jako když myslí na něco jinýho, a nenechali mě ani domluvit a začínali sami o jinejch věcech. A když sem jel tramvají se svou bolavou rukou, obloženou prkýnkem a žlutou sádrou, dělaly baby, že mě neviděj, a seděly dál na svejch velikejch zadnicích a mlely svou o tom, co stojí čaj, a o Mary Pickfordové, a já se svou rukou sem byl všem v cestě a málem sem se pokaždý svalil dyž tramvaj zahejbala za roh. A mladý holky jakbysmet. Řekne se křesťani, ale jakýpak křesťani. A pro takový si mám dát rozpárat břicho a omotat střeva okolo hlavy a pojít jako němý zvíře." Najednou chytil kněze za ruku: "Velebnej pane, ať už toho nechaj! Udělejte něco! Abych už do toho nemusel podruhý. Velebnej pane, já mám strach."

Kněz nechal chlapce, aby se trochu vyplakal, protože věděl, že tekou-li slzy dost dlouho, mohou připlavit mnohou duši nazpátek k Bohu.
"Angusi, kolik ti bude let," zeptal se ho konečně. "Dvacet, velebnej pane," odpověděl mladík.
"Dvacet, Angusi, a ty si myslíš, že jsi moudřejší než všichni svatí a učitelé církve. Styď se, Angusi. A teď mi hezky pověz, cos dělal od své poslední zpovědi. Ne, nemusíš klekat. Jenom se dívej přes zábradlí a buď dál jako voják na stráži, ale pověz mi honem své hříchy, protože bitva brzo začne a my nemáme času nazbyt."

Když Anguse vyzpovídal a dal mu rozhřešení, začínala obloha rychle blednout; avšak kněz hovořil s chlapcem ještě dál, protože mu chtěl dát ještě jisté duchovní rady.
"Poslouchej, Angusi," řekl mu, "nesmíš se bát umřít, protože jsi teď ve stavu milosti a připraven objevit se před Ježíšem. A nesmíš se příliš trápit nad tím, že lidé doma jsou bezmyšlenkovití a nerozumějí ničemu o válce. Však oni porozumějí, až nastane zase mír a oni uvidí, jaký svět jsme pro ně vybojovali. Neboť svět bude po válce krásným místem na bydlení, Angusi, a bude mnohem víc královstvím našeho Pána než předtím."
"Jste si tím jistej, velebnej pane?" Oči mladého muže se leskly, ale nikoli už slzami.

"Jsem si tím jist, Angusi. Biskup to také říká. Kdekdo to říká. Dává to ostatně zdravý rozum. Lidé přece nezačnou být zase sprostí a malicherní a sobečtí, když dovedli celá léta snášet všecky tyto věci."
"A co němečtí a rakouští katolíci, otče? Oni také bojují za lepší svět?"
"Byli svedeni na scestí v politických věcech svými časnými vládci," odpověděl páter Smith; "ale až dobudeme vítězství, spadnou jim šupiny z očí a roucho našeho Pána bude zase setkáno v jeden celek."
"Pro takovej svět by mě ani nemrzelo umřít, velebnej pane," řekl Angus. "Děkuju vám, že jste mi pomoh'." Stiskl knězi odhodlaně ruce. "Bojím se, že jsem před chvílí mluvil jako náramnej hlupák."

Potom si už nemohli nic říci, protože začala uzavírací palba a vojáci se hrnuli do zákopů a stáli přikrčeni v ocelových přilbách pod zábradlím. Někteří žertovali a někteří byli vážně soustředěni do sebe, ale všichni si v duchu kladli touž otázku: "Přihodí se to mně?" Vřava děl a vybuchujících granátů byla strašlivá. Kněz se v duchu ptal, jak se to asi líbí Němcům, a zdali i je žene očekávání útoku ke zbožným myšlenkám, neboť jistě vědí, že je to příprava k útoku. Ptal se také v duchu, jsou-li mezi nimi katolíci, a podal-li jim právě také kněz svaté přijímání a jak náš Pán rozsoudí Němce a Brity, kteří se k němu hrnou v houfech, ještě rozpálení hněvem z bojiště. Potom se polekal sám sebe, neboť si uvědomil, že i on může každou chvíli umřít, a že si zatím přeje žít dál na tomto světě mezi reklamami na cigarety a sazemi a drogeriemi a hříchy, což je od něho pošetilost, když onen svět musí být o tolik líbeznější. Potom se vedle něho vyskytl jakýsi důstojník a díval se na hodinky a otec Smith udělal znamení kříže a zašeptal slova generálního rozhřešení, a dokonce někteří z těch, kteří nebyli katolíci, sklonili hlavy, neboť věděli, že otec Smith je kněz a že se za ně modlí. Nato se jejich bajonety zase napřímily a helmice se vtlačily do čela a všichni byli společně kněžími i oběťmi a nikdy nezvali hezká děvčata hrát kriket a neslyšeli, jak jim pleská voda o člun, když veslovali na řece. Potom někdo vykřikl a oni rázem vyskočili ze zákopu a ven přes zábradlí a rovnou vpřed do Božího dopuštění.

Otec Smith neviděl Anguse vyskočit ze zákopu, ale když běžel kus dopředu se svatými oleji, narazil na majora pijáka, který ležel v díře po granátu a měl v břiše velikou krvavou ránu.
"Všechno v pořádku, otče; já si pořád myslím, že Bůh je kavalír," řekl, když se kněz k němu shýbl, aby mu dal poslední pomazání.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Stávka děkníků
• Do Británie opět přišla válka
• V hořícím městě