Sekce: Knihovna

Bruce Mashall

Stávka děkníků

z knihy Plná slávy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Už v květnu 1926, když se šel otec Smith podívat na narcisy matky de la Tourové, potkával po městě plno lidí, které - jak se mu zdálo nikdy předtím neviděl. Byly to bezpochyby bývalé děti, které zatím dorostly v muže a ženy; zdálo se mu jenom divné, že útočným a tvrdým výrazem jejich očí a tváří neproniká odraz jejich dětské podoby. On sám začínal stárnout, ale měl pořád za to, že zrcadla v tramvaji, vlhké dláždění na ulicích a reklamy na Přítele lidu odrážejí stejný obraz jeho tváře. Před kinem vyvěšoval signor Sarno plakáty se jménem Rudolfa Valentina a Harolda Loyda a balkonová sedadla zatím stoupla až na šilink a devět penny; avšak kněz tomu nevěnoval mnoho pozornosti, protože právě propukla všeobecná stávka a po ulicích chodily hloučky strážníků a elegantní mladíci z vyšších tříd řídili tramvaje.

Otec Smith nevěděl dobře, co si má o té stávce myslet, neboť se mu zdálo, že dělníci si mohou právem stěžovat na křivdy; nelíbilo se mu však, jak se potulují po městě s rukama v kapsách. Stejně se mu nelíbilo, jak se bohatí tváří loajálně, myslel si, že je pro ně snadné dělat práci chudých jenom na chvíli a jako pro zábavu. Uvedlo ho do velkých rozpaků, když vstoupil do tramvaje a narazil na lady Ippecacuanhovou, velikou, sebejistou, s rezavými vlasy a s monoklem; štípala lístky a tahala za zvonek o sto šest.

"Drahý otče Smithe,je to prostě náramné,jak jsou všichni loajální, nemyslíte?" houkla na něho skrze své sloní zuby a strčila mu lístek.
Loajální k čemu nebo ke komu? ptal se v duchu páter Smith a usmíval se trochu pošetile na její hrubě řezanou tvář. Loajální ke svým bankovním bilancím, ke svým dividendám, ke svým frankům, nebo ke svému pojetí Emanuele, Boha s námi? Koneckonců bylo pro lady Ippecacuanhovou stejně snadné, aby byla loajální, jako pro Anguse McNaba, aby byl neloajální. Ona se nikdy.nepotila strachem v zákopech, nespala v blátě, nebyla v nebezpečí strašné a osamocené smrti a nebyla za to odměněna tím, že směla prodávat na ulici tkaničky do bot civilizaci, kterou pomáhala zachránit. Tyto nesmrtelné činy brzo vybledly v paměti lidí a jejich místo zaujalo znovu bezprostřední sobectví. A je to správné, aby stále tíž lidé žili pohodlně a bez starostí?

Byl rád, když tramvaj zastavila před klášterem a on mohl zmizet před sebevědomým úsměvem lady Ippecacuanhové.

Ve škole cvičily děti sekvenci na Boží tělo. Jejich mladé hlasy zaléhaly až do zahrady, kde se procházel otec Smith s matkou de la Tourovou.

Sit laus plena, sit sonora, Sit jucunda, sit decora, Mentis jubilatio.
Buď zpěv plný, buď zpěv jasný, budiž libý, budiž hlasný jásot mysli, ples a vděk.

Kdyby mohli všichni lidé zazpívat tento zpěv a mínit jej doopravdy, nebylo by válek ani nezaměstnanosti, ani stávek, ani bídy, myslel si páter Smith.

"Jamais la révérende Mere ne vous pardonnera, si vous n 'allez pas leurdire unpetit bonjour " (Velebná matka vám nikdy neodpustí, nepůjdete-li se na ni podívat); řekla mu matka de la Tourová a vzala do ruky kropicí konev.

Zpívaly ještě, když vstoupil kněz do třídy. Byla tam malá i velká děvčata a všechna v závojích, neboť měla být zároveň zkouška na procesí, až ponese biskup Nejsvětější svátost po pěšině mezi stromy a ona budou kráčet před ním s rozžatými svícemi. Matka Leclercová, která byla sbormistrovou, udávala takt, zatímco velebná matka seděla na pódiu a usmívala se na ně skrze brýle.

Caro cibus, sanguis potus: Manet tamen Christus totus Sub utraque specie.
Nápoj Krve, pokrm Těla, v obou Kristus je však zcela, nepřestává celý být.

Velebná matka čekala, až skončí celou sekvenci, a teprve potom dala najevo, že ví o přítomnosti pátera Smitha; zavolala ho na pódium a řekla: "Et maintenant, mes enfants, le révérend Pere Smith va bien vouloir nous dire quelques mots. " (A teď, milé děti, důstojný otec Smith tak laskav a řekne nám několik slov.)

Jsa velmi na rozpacích jako vždycky, když měl mluvit veřejně v přítomnosti velebné matky, promluvil otec Smith krátce o kráse velikého svátku, který se chystají slavit. Řekl jim, že až dorostou a rozejdou se do světa, budou jim chtít bezbožní muži i ženy namluvit, aby zapomněly na sladkou nauku, které se v klášteře naučily; že to však nesmějí dopustit, protože ta nauka je nejenom krásná, ale také pravdivá. Stačí slyšet tento vznešený hymnus ke cti Nejsvětější svátosti, který právě zpívaly, aby si člověk uvědomil, že Bůh stvořil svět proto, aby byl místem velikým a krásným, a že jej vskutku takovým učinil, poněvadž to byl On, kdo vytesal hory a vyhloubil údolí a rozlil do šířky moře, kdežto lidé stavějí jenom červená cihlová města, a proto jsou někdy tak ošklivá. Zdá se, že jenom jednou byli lidé s to vytvořit něco opravdu krásného, a to tenkrát, když stavěli ve středověku kostely a katedrály; neboť tenkrát mysleli při práci ustavičně na Boha, a proto jim tryskaly pod rukama ony půvabné a štíhlé věže a věžičky. Musejí si však pamatovat, že žádná katedrála, žádné horské jezero a žádná hora nemůže být ani zdaleka tak krásná jako náš Pán v Nejsvětější svátosti na oltáři, jak se samy přesvědčí, až ho jednou uvidí tváří v tvář.

Když otec Smith domluvil, děti trochu zatleskaly, ale jemu se zdálo, že to bylo jenom ze zdvořilosti. Z výrazu velebné matky bylo nemožné uhádnout, co si myslí o jeho promluvě. Nezmínila se mu o ní, ani když spolu zůstali o samotě, jenom mu poděkovala, že byl tak laskav a přišel se na ně podívat, a řekla, že dole v hovorně na něho čeká Elvíra.

Elvíře bylo teď osmnáct let. Zdála se starší, jak stála před podobiznou kardinála Ametta, zemřelého arcibiskupa pařížského, ale když se k němu otočila, dělal ji nevinný výraz jejího obličeje mnohem mladší.

"Buon giorno, carissimo Padre mio, "pozdravila ho, ale potom jí zmizel úsměv z tváře a ona se vrhla knězi na rámě a vzlykala: "Per Bacco, ale já jsem tak nešťastná, otče, a nikdo kromě vás mi nemůže rozumět. Víte, když já ho mám tak ráda! Řekněte mi, otče, je na tom ode mne něco špatného, že ho mám tak ráda, i když chce jít studovat na kněze?"

Otec Smith ji dovedl k židli a sedl si vedle ní.
"Milé dítě," řekl, "milé dítě, není ovšem nic špatného v tom, že máš ráda Josefa, i když se chce stát knězem. Naopak, měla bys ho mít ráda tím víc, protože on se odříká všeho pro Boha. Jsou však dva druhy lásky, Elvíro, láska pozemská a láska nadpřirozená; a ty musíš Josefa milovat láskou nadpřirozenou."
"Ale což, nedám-li mu nikdy najevo, že ho miluji pozemskou láskou?" zeptala se. "Nevezmu-li ho už víckrát za ruku a neusměji-li se na něho, až mi půjde naproti po pěšině v zahradě?"
"Milé dítě, musíš si zvyknout milovat ho jenom v Kristu," řekl otec Smith.
"Já však miluji v Kristu i své nepřátele," protestovala Elvíra. "Miluji je, poněvadž náš Pán umřel právě tak za ně, jako umřel za mne; miluji poněvadž jejich těla jsou chrámy Ducha svatého jako moje tělo; miluji je, poněvadž mi Bůh přikazuje, abych je milovala. Ale Josefa nemiluji takovým způsobem. Miluji ho ovšem i takovým způsobem, to se rozumí. Ale miluji ho ještě jinak. Mám ráda jeho oči a mám ráda jeho nos a mám ráda jeho ústa a mám ráda způsob, jakým mu rostou vlasy. Řekněte mi, otče: je v tom něco špatného, má-li děvče rádo způsob, jakým rostou knězi vlasy?"
"Není-li to špatné, je to jistě nebezpečné," pravil otec Smith. "Bůh od nás někdy žádá strašně těžké věci, není-liž pravda?" řekla Elvíra.

"Nesmíme si představovat, že se probudíme jednoho krásného dne v nebi bez trápení a bez námahy a budeme se divit, jak jsme se tam pro všecko na světě dostali," řekl otec Smith a usmíval se v duchu sám sobě, že citoval oblíbenou výstrahu kanovníka Bonnyboata.
"Já chci být stále ještě herečkou, ale až přijdu do vestibulu v hotelu Carlton a mužští se po mně budou otáčet, budu si stále přát, aby se na mne díval Josef," řekla Elvíra. "A nikdy si nevezmu jiného a budu nosit své nejhezčí šaty k větší slávě Boží, protože Josef bude jako kněz příliš zaměstnán jinými věcmi, aby se mohl zajímat o mé šaty. A budu se modlit večer co večer, aby mu Bůh dal milost šťastné smrti. Řekněte mi, otče, nesmí-li mít děvče rádo kněze pro způsob, jakým mu rostou vlasy, může se přece jenom modlit, aby mu Bůh dal milost šťastné smrti?"

"Čas vyléčí tvoje trápení, dítě, a zatím můžeš udělat jenom jednu věc: obětovat své utrpení Bohu," konstatoval otec Smith na odchodu. Cítil, že by jí měl říci na útěchu něco podstatnějšího, zvláště když mu Elvíra u branky děkovala za to, že jí tolik pomohl.
Na křižovatce tramvajových linek stál James Scott, kterého udělali nedávno výhybkářem, a kontroloval příjezd a odjezd tramvají. Měl na šedivé hlavě špičatou modrou čepici a pískal jednou, když vyjela tramvaj k městu, a dvakrát, když přijížděla z města. Páter Smith zamířil k němu, aby mu blahopřál, že se nezúčastnil stávky, a přitom uvažoval, zdali by byl i on schopen sloužit Bohu tak statečně, jak mu sloužil minulých dvacet let James Scott, kdyby měl jenom píchat lístky a pískat na píšťalku jako on. James Scott však vypadal, jako by nebylo nic zvlášť statečného na tom, že se nezúčastnil stávky, ačkoli byl zřejmě potěšen, když začal otec Smith o Josefovi, a že myslí, že z něho bude dobrý kněz.

Od jednoho farníka přešel otec Smith v myšlenkách na druhého a rozhodl se, že se podívá za Angusem McNabem, jak se mu daří. Pustil se proto nevzhlednými ulicemi, které vedly k předměstí, kde žil Angus se svou ženou. Jda okolo špinavých děcek, pokoušel se na ně usmívat, jak se na ně bezpochyby smává monsignore O'Duffy, neboť si říkal, že Bůh žádá na kněžích, aby milovali nejenom děti čisté, ale také a obzvláště děti špinavé, protože těm se toho musí tolik vynahrazovat; neměl však asi způsoby monsignorovy, protože děti mu neodpovídaly úsměvem a někteří rodiče se na něho dokonce mračili, jako by házeli kněze do jednoho pytle se zaměstnavateli. Otec Smith si užuž přál, aby byl přišel jiný den, kdy není všeobecná stávka, ale hned si uvědomil, že je to od něho slabost a zbabělost. Přišel k bytu Angusově právě včas, aby mohl dát podmíněné rozhřešení Anii, kterou její muž vyhodil z okna. Klečel na dlažbě vedle jejího rozlámaného těla a pronášel nad ní šeptem svatá slova, zatímco okolo něho zevlovali tupé nepřátelské tváře. "Snažte se vzbudit lítost," vyzýval krvácející maso a spečené vlasy. "Řekněte: milý Bože, který jsi sám v sobě nekonečně dobrý..." avšak krvácející tělo a spečené vlasy mu nedávaly odpověď, a po schodech nahoru už zatím vystupovali strážníci, aby odvedli Anguse.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Před útokem
• Do Británie opět přišla válka
• V hořícím městě