Sekce: Knihovna

Bruce Mashall

V hořícím městě

z knihy Plná slávy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dva dni předtím, co měl nový biskup světit kostel Nejsvětějšího Jména, uslyšel kanovník Smith uprostřed noci řvát sirény, jak říkali tomu poplašnému zařízení jeho farníci; nebyl tím však nikterak polekán, poněvadž je slyšel už tolikrát, a nikdy se nic nepřihodilo. Trápil ho revmatismus a nohy měl jaksi ztuhlé a celé bolavé, a tak zůstal ležet potmě, až bude odtrouben konec poplachu, a obětoval zatím své trápení všemohoucímu Bohu a prosil ho, aby je ráčil přijmout za to, že on sám i ostatní svět na něho tolik zapomíná. Avšak "konec poplachu" se stále neozýval; místo toho bylo slyšet rány a výbuchy a zase výbuchy - a šlo to blíž a blíž.

Kanovník Smith nebyl člověk statečný; aspoň si nemyslel, že je statečný, poněvadž věděl, že by raději umřel přirozeně v posteli, než aby ho oběsili a rozpárali a upálili jako mučedníka, a zdálo se mu, že shořet zaživa za leteckého náletu je asi ještě horší, protože to nemá vůbec co dělat s větší slávou Boží. Měl proto podivně měkký pocit v žaludku, když na sebe naházel šaty a spěchal po schodech do kostela, zatímco se ono rachocení a dunění ozývalo čím dál tím silněji; a ptal se v duchu, bylo-li by hříchem uhasit zápalnou pumu svěcenou vodou, a litoval, že se na to nemůže zeptat kanovníka Bonnyboata.

Neměl tou dobou kaplana, poněvadž mladý páter Burt odešel jako polní kurát s Jižními horaly, a tak doufal, že kdyby vypukl v kostele oheň, stačil by jej uhasit sám. Když však otevřel dveře od fary a vykročil do noci, rány najednou ustaly a na nebi nad jeho hlavou stály tiché hvězdy.

Když došel ke kostelním dveřím, bylo tam plno párů, které se miliskovaly a cpaly rybami a smaženými brambory. Musel jim několikrát vysvětlovat, kdo je, než uhnuly a pustily ho dál. Chvilku váhal, má-li je zahnat, ale vzpomněl si na to, co řekl kanovník Dobbie před třinácti lety na jeho první kapitulní schůzi, že se totiž milost Nejsvětější svátosti může dotknout jejich duší a změnit jejich vnitřní rozpoložení vzhledem k Bohu všemohoucímu, a tak je nechal.

V kostele byla tma, jenom věčné světlo před oltářem hořelo jako rubín. Kanovník chvilku klečel a modlil se, aby se brzo znovu vrátily časy, kdy bude patřit noc zase mnichům a řeholnicím, chválícím Boha od staletí do staletí. Potom rozsvítil dvě nízké mešní svíce na hlavním oltáři, neboť měl za to, že bude bezpečnější dělat co nejméně světla, ačkoli okna byla zatažena zatemňovacími záclonami. Když si potom sedl do první lavice a díval se na oltář, zdálo se mu, že se od něho vzdaluje; zavřel tedy oči, a když je zase otevřel, byl tam oltář stále.

Venku duněla opět děla a dělala nad městem náramný kravál; také jiné zvuky se ozývaly, pískání a ječení a vzápětí opět výbuchy, ačkoli se nezdálo, že by mohl být někdo doopravdy zasažen pumou. Kanovník si vzpomněl, že četl v Horáckém hlasateli, hned za zmínkou o neřádu nedělních vojenských koncertů, že lidé, kteří se zdržují na ulicích za leteckého náletu, mohou být snadno zraněni střepinami z protileteckých střel, a tak šel ke kostelním dveřím a otevřel je. Milenci se už nemiliskovali, nýbrž hleděli vyděšeně na oblohu nad okrajem města, která byla červená a jako v jednom plameni. Kanovník je pozval, aby šli dovnitř, dodávaje, že je nebezpečné, aby zůstávali venku. Plížili se dovnitř jako ovce. Byli to většinou vojáci a námořníci s holkami s dancingu Port Said. Ženštiny byly většinou bez klobouků, a tak jim kanovník Smith řekl, aby si daly na hlavu kapesníky, poněvadž svatý Pavel ustanovil, že se nesluší na ženu, aby vstupovala do domu Božího s hlavou nepokrytou. Jeden z námořníků řekl, že si vzpomíná, jak četl v novinách, že arcibiskup canterburský dovoluje teď ženám, aby vstupovaly do kostela bez klobouků, ale kanovník Smith odpověděl, že on se drží toho, co řekl svatý Pavel. A tak si holky daly na hlavu kapesníky, ale zcela na plocho, jako čajové ubrousky, ale kanovník jim ukázal, že si mají udělat v rozích uzlíky, aby jim kapesníky pořádně přilehly, a půjčil svůj vlastní kapesník jedné tlusté rozcuchané jezabele z doků, která říkala, že ona kapesník nenosí, poněvadž se jí zdá, že je sprosté troubit nosem v nočních barech.

Jeden z vojáků se tomu nahlas zasmál, ale hned si nastavil ruku před ústa a omlouval se kanovníkovi, prý zapomněl, že je v kostele; ale kanovník odpověděl, že se není zač omlouvat, protože se Bůh neuráží tím, smějí-li se lidé v kostele, ale že ovšem záleží na tom, jakým žertům se smějí. Nato řekl voják, že si vždycky myslel, že katolické náboženství je správné náboženství, a jeden z námořníků dodal, že si to myslí také a že by se byl stal už dávno katolíkem, že však nemůže pochopit, proč mají nepokřtěné děti hořet na věky v pekle, když přece vůbec nemohou za to, že nebyly pokřtěny.

Kanovník opáčil, že se námořník úplně mýlí a že duše nepokřtěných dětí vůbec nehoří v pekle. Kdyby si všichni pěkně sedli, on že by jim vyložil, jaké je v té věci učení církve, a snad by jim to také pomohlo odvrátit pozornost od náletu. A tak si všichni sedli do dvou zadních lavic a kanovník si stoupl do lavice před nimi a vykládal jim o svátosti křtu. Dvě z ženštin se tvářily náramně znuděně a jedna z nich mrkala ustavičně na jednoho vojáka, ale kanovník Smith si toho nevšímal, protože měl co dělat, aby překřičel hukot náletu.

Kanovník pravil, že svátost křtu ustanovil sám náš Pán jako podmínku naší spásy, když řekl, že nebudou-li lidé pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, nevejdou do království nebeského. Snad by se mohlo někomu zdát, že je to podmínka nerozumná, ale Kristus mluvil ve jménu samého všemohoucího Boha, který nejlépe ví, čeho je nám třeba, abychom byli připuštěni do jeho ráje, a který zná spravedlnost všech věcí. Je tedy pravda, že duše nepokřtěných dětí nemohou přijít do nebe, protože to Bůh řekl, ale to neznamená, že přijdou do pekla. Takové učení by bylo vskutku nerozumné, protože nemluvňata nemohou hřešit, neboť nemají ještě poznání, a tedy nemohou urážet Boha ze zlé vůle. Pravda je, že duše nepokřtěných dětí přicházejí do místa, které se nazývá limbus, a kde není žádného utrpení; je to místo, kam sestoupil sám Syn Boží, když umřel na kříži a než vstal zase z mrtvých. Limbus není ovšem nebe, ale není to ani peklo, a to je všecko, co jim může říci o té věci, protože to je všecko, co zjevil všemohoucí Bůh své církvi.

Když to kanovník řekl, ozvala se ohromná rána, a námořník, pro kterého to vlastně všecko vysvětloval, otevřel oči. Holka, která seděla vedle něho, ho šťouchla loktem a řekla mu, neměl-li by poděkovat velebnému pánu za to, že jim tak pěkně vykládal o křtu. A tak námořník vstal a řekl, že teď už rozumí, že duše nepokřtěných dětí nepřijdou do pekla, nýbrž do Kimberley, a že teď bude vážně přemýšlet o tom, že by se stal katolíkem. Je prý si jist, že také všichni ostatní budou vážně uvažovat o tom, že by se stali katolíky, když teď vědí, že duše nepokřtěných dětí přijdou do Kimberley.

Kanovník Smith neměl kdy opravit námořníka a říci mu, že duše nepokřtěných dětí přijdou do limbu a nikoli do Kimberley, protože v té chvíli zaduněla rána ještě větší a celý kostel se zatřásl a on i vojáci i námořníci i jejich holky se vrhli na zem. Když zase vstali, byli tak poděšeni, že úplně zapomněli na duše nepokřtěných dětí. Tlustá rozcuchaná jezabela z doků požádala kanovníka, zda by nezazpíval nějakou duchovní píseň, a navrhla: Zůstaň se mnou, Pane, avšak kanovník řekl, že by se hodila líp píseň Chvalte Nejsvětějšího na výsostech, poněvadž ji napsal jeden velmi zbožný muž, který se jmenoval John Henry kardinál Newman.

Zpívali všichni z plna hrdla, když tu propadla střechou kostela puma a zapálila záclony za hlavním oltářem. Jiná puma spadla na přední lavice a také je zapálila, a třetí do sakristie na skříň s bohoslužebnými rouchy, ale to uviděl kanovník Smith teprve ve chvíli, když tam přiběhl pro štolu, aby odnesl z hlavního oltáře Nejsvětější svátost. Našel jednu štolu vzadu za dveřmi a také klíček od svatostánku našel, avšak dvířka od svatostánku byla tak rozžhavena, když je chtěl otevřít, že se jich sotva mohl dotknout. Námořníci a vojáci a holky ho tahali zpět, ale on se jim vytrhl a řekl jim, aby se hleděli dostat z kostela, nechtějí-li uhořet k smrti. Oni však odpověděli, že neodejdou z kostela, dokud nepůjde on, poněvadž jim tak pěkně vypravoval o tom, jak duše nepokřtěných dětí přijdou do Kimberley. Kanovníkova tvář byla tak ožehnuta plameny, že jim nemohl odpovědět, ale přece jenom se mu podařilo vyndat ze svatostánku pyxidu a ciborium.

Všichni byli nesmírně vzrušeni, když se octli venku a viděli všude požár, avšak kanovník je napomenul, že s ním teď nesmějí mluvit, poněvadž drží v rukou všemohoucího Boha.

Celé město se zdálo v plamenech, když konečně přijela stříkačka a kanovník Smith se vydal s Nejsvětější svátostí do kláštera. Tlustá rozcuchaná jezabela z doků si nedala říci a chtěla jít mermomocí s ním. Kanovník odpověděl, že bude velmi rád její společnosti, ale znovu ji napomenul, že teď nesmí mluvit a snažil se jí vyložit, jaký to dělají posvátný úkon a jak se jindy nosí před Nejsvětější svátostí rozžaté svíce na počest Boží, ale že nastávají někdy časy, kdy nelze Bohu vzdát ani tuto poctu. Tlustá rozcuchaná jezabela z doků řekla, že snad stačí hořící domy kolem dokola, ale kanovník odpověděl, že se Bůh asi na to nedívá tímto způsobem, neboť hořící domy jsou pochodněmi lidské bídy.

Nálet ještě trval, když došli do kláštera; velebná matka i řeholnice byly vzhůru a všechny v hábitech. Držely rozžaté svíce a seřadily se do průvodu, když viděly, že kanovník Smith nese Nejsvětější svátost; tlustá jezabela šla za nimi do kaple a přemýšlela o tom, že ještě jakživa neviděla nic tak krásného. Když uložil kanovník Smith pyxidu a ciborium do svatostánku, sestry poklekly a zazpívaly Laudate Dominum. Potom kanovník omdlel a když zase přišel k sobě, skláněla se nad ním mladá sestřička, jejíž tvář nikdy předtím neviděl.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Před útokem
• Stávka děkníků
• Do Británie opět přišla válka