Sekce: Knihovna

Mystika hříchu

z knihy Hřích (heslo ze Slovníku spirituality) , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Bůh, který je všecek jednota lásky, jaká vládne mezi osobami Nejsvětější Trojice, se nám sděluje. Postupně nás činí svými adoptivními dětmi. Člověk je povolán stát se Božím dítětem.

Vtělené Slovo je svědectvím a zároveň svátostí tohoto povolání. My se máme askezí a cvičením ve ctnostech připravit pro působení Kristova Ducha, který nás pomalu usměrňuje a uvádí nás do této láskyplné zkušenosti, že jsme dětmi Otce. Máme napomáhat nedocenitelnému daru, který nám pán Bůh z velké štědrosti nabízí v Kristu. My křesťané jsme přes jasné učení evangelia vystaveni zásadnímu pokušení: zapomínáme, že "Bůh v nás působí to, že chceme, i to, že pak jednáme, abychom plnili jeho vůli" (srov. Flp 2,13; Ef 3,20; Žid 13,21). Máme sklon libovat si v tom, co konáme dobrého; jsme přesvědčeni, že nám musí být Bůh vděčný za naši dobrou vůli; domníváme se, že sám Bůh nás potřebuje; myslíme, že stačí, máme-li své vlastní vnitřní světlo, abychom se uměli duchovně orientovat.

Před tímto pokušením, tak hluboko zakořeněným v našem bytí, se někteří moderní spiritualisté domnívají, že vědomé konstatování, že jsme hříšníci, může být prozřetelnostní. Podobné vědomí nás navyká, abychom se vytrhli ze své osobní jistoty a pustili z hlavy pyšnou myšlenku, že se můžeme sami zachránit a že jsme principem dobra, a abychom se osvobodili od přesvědčení, že vlastníme směrodatnou morálku. Farizeové byli neschopni přijmout Pánovo evangelium právě proto, že se pokládali za spravedlivé. Proti nim, kteří "se považovali za spravedlivé a druhými pohrdali", vypráví Ježíš svá odsuzující podobenství (srov. Mt 6,1; 23,28; Lk 16,15; 18,19). Každý musí nejen uznat, že Kristus přináší spásu, a to jako nezasloužený dar svého Ducha, ale také musí zakusit ve své existenci, jak opravdově je Kristus jediným skutečným spasitelem, jak jeho vlastní síly nestačí osvobodit ho od zla, musí poznat, kolik má v sobě špatného, co ho vnitřně dusí. Musí trpce zakusit ve svém vlastním životě svou omezenost. Žalmista opakovaně s úzkostí volá: "Hospodine, prosím, vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc ml pospěš" (Ž 40,14).

Nuže, máme mít za to, že je nutné mít zkušenost s hříchem? Smíme se domnívat, že patří k prozřetelnostním prostředkům daným nám pro naše posvěcení skutečnost, že nás Pán Bůh ponechává v hříších? Můžeme si myslet, že Bůh používá naše hříchy, aby nám dal duchovní dobro? Neřekl Josef Egyptský svým bratřím: "Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro tím, co se stalo"? (Gn 50,20). Jistě, Bůh může vyvodit dobro i ze zla. Umí posvětit hříšníka, může využít toho, že si člověk uvědomí svůj hříšný stav. Umí rozmnožit v duši lásku i na základě její hříšné zkušenosti (srov. Lk 47,47). Nicméně, toto není cesta, kterou by byla Boží prozřetelnost určila pro dobro lidí.

Podstatná není zkušenost vlastních spáchaných hříchů, nýbrž mystické uvědomění smyslu hříchu. Není žádoucí dopustit se hříchu, to je vždy z duchovního hlediska zkušenost negativní, nýbrž znát ho tak, jak o něm vnitřně poučuje Kristův Duch. Když i nevinná duše žije v účasti na Pánově velikonočním tajemství, vnímá a zakouší pravý smysl hříchu. Ten se odhaluje pouze v hlubinách Božího milosrdenství v Kristu. Jasný příklad mystické zkušenosti hříchu nalézáme v životě svaté Terezie z Lisieux. Nikdy se nedopustila smrtelného hříchu, a přece svědčí ve svých posledních rozhovorech (Novissima verba, česky: Vstupuji do života; 12. 8. 1879): "Cítím jako celník, že j sem velká hříšnice. Ale Pán Bůh je tak milosrdný ! ... Je zvláštní, že jsem to zakusila při confiteor (vyznání hříchů)! ... Ach, člověk si nemůže sám přivolat takové pocity! Jen Duch je dává."Světice tu nevyslovuje zbožnou lež, když se prohlašuje za velkou hříšnici. Nestaví se do falešné pobožnůstkářské pózy. Je si hluboce vědoma, že každý člověk, ať sebevětší, je svrchovaně maličký, že je v každém svém ohledu omezený, že je nepřekonatelně nedokonalý a že je jakoby nucen sklouznout do hříchů. Jestliže ona, malá Terezie, neměla podobnou hříšnou zkušenost, vděčí za to jen Pánu Bohu, který ji ve své lásce uchránil, "Tvá láska mě od dětství předcházela, rostla se mnou. Nyní je to pro mne nevyzpytatelná propast" (Autobiografické spisy, rukopis C). Ze své mystické zkušenosti se Terezie cítí důvěrně solidární s hříšníky, jako by byla jednou z nich. Jestliže neupadla do konkrétních hříchů, je to jen proto, že ji Pán Bůh předešel svou milostí, že ji Boží milosrdenství podpíralo i proti její vůli. Když je v posledních dnech svého života ustavičně pokoušena proti víře, je si vědoma, že to způsobuje duchovní slabost její lidské přirozenosti. A takto se modlí k Pánu: "Pane, nemůže tvé dítě říci jménem svým, jménem svých bratří: Bud' nám milostiv, neboť jsme ubozí hříšníci? ... Pane, propusť nás ospravedlněné! Ježíši; je-li třeba, aby stůl jimi poskvrněný byl očištěn duší, která tě miluje, chci mile ráda jíst u něho chléb zkoušky, dokud se ti nezalíbí uvést mě do svého světlého království. O jedinou milost tě prosím: abych tě nikdy neurazila" (Rukopis C).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Ztráta smyslu pro hřích
• Hřích v bibli
• Hřích v teologickém myšlení
• Hřích v rozměru naděje
• Hřích v dnešní humanistické mentalitě
• Hřích podle dnešní teologie
• Hřích světa a kající církev
• Církev jako vychovatelka k pokání