Z modlitby se dnes dělá veliké umění a cosi nadpřirozeného

z knihy Modlitba? No problem! , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Prostota modlitby. Někdo by mohl namítnout: „Pro vás je to snadné, otče. Vy už jste šedesát let v klášteře a měl jste k tomu zvlášť vhodné podmínky. Ale my nežijeme v klášteře. Žijeme v manželství, přišli jsme o práci, máme kupu dalších problémů. Pro nás prostá modlitba vůbec není tak prostá.“ Mám to skutečně jednoduché. Jsem členem řádu přesně šedesát čtyři let. V životě to mám všechno uspořádané. Na tom není nic divného, prostě to tak muselo být. Jak tedy mám propagovat prostotu modlitby? Nejprve bych se měl zřejmě zamyslet nad tím, co znamená prostý vztah k Bohu. Z modlitby se dělá veliké umění a cosi nadpřirozeného. S takovým přístupem se bude zdát nesmírně složitá, obtížná – a přitom modlitba může být v podstatě něčím velice snadným.

Četl jsem mnohá díla z pera mistrů duchovního života a nějakou dobu po svém obrácení jsem měl v nesmírné oblibě díla svatého Jana od Kříže a svaté Terezie z Avily. To oni rozdělovali duchovní život do sedmi stupňů. Například Terezie psala o sedmi komnatách a v té sedmé přebýval Ženich. Začal jsem se tedy nořit do mystiky. Četl jsem ty knihy a přemítal jsem: kde teď asi zrovna jsem já – v první, druhé nebo třetí komnatě? Taková hloupost! Při četbě těchto děl by jeden mohl nabýt dojmu, že modlitba musí být nesmírně složitá a že cesta k Pánu Bohu je nanejvýš riskantní. Svatý Jan psal o výstupu na horu Karmel a na obálce byla kresba příšerně strmého kopce…

Ne hřích, ale neupřímnost

Je-li však skutečně cílem prosté přebývání s Bohem a návrat ke stavu, jenž jsme pozbyli, je vůbec dobré, že odříkávám modlitbu, tedy nějaký konkrétní připravený text? – Určitě ano, ale pouhé odříkávání slov modlitby se může snadno stát prázdnou formalitou. Povinností. Zavazuje řeholníky a zasvěcené osoby. Musí to tak být. Co dělat, aby se breviář, tedy takzvaná liturgie hodin, nebo modlitby odříkávané během mše svaté zbavily svého zkostnatělého a formálního rázu? Vždyť jsou tak krásné, zpěvné, především žalmy, ale pořád je to jenom text. Text, který je mezi mnou a Bohem. Jenže mezi mnou a Bohem by neměly stát žádné texty. Měl by tam existovat pouze vztah synovství. Pouze to, čemu říkáme tajemství Božího synovství. Spolu s tím, co se vytratilo z tohoto vztahu synovství a co potom bylo částečně navráceno, by se nám měla navrátit i svoboda bezprostředního rozhovoru s Bohem.

Co si počít, aby nás nezachvátila rutina a aby se pro nás růženec nebo modlitba breviáře nestaly pouze bezmyšlenkovitě opakovanými slovy? – Měli bychom v těch textech objevit živého Boha. Text modlitby je zpravidla inspirovaný: tvoří jej Písmo svaté, misál, jenž přece obsahuje také spoustu úryvků z Bible, stejně jako breviář, a také sem patří životy svatých. Co si počít, aby to všechno časem nezkostnatělo? Jak oživit modlitební text? Jak oživit soukromou, osobní i veřejnou modlitbu církve, neboli liturgii hodin?

Hodně jsem uvažoval o tom, co dělat, abychom se přestali držet Boha pojmů, jak prohlašoval mistr Eckhart, abychom odešli od Boha „myšleného“ a přiblížili se Bohu živému a bytostnému. Takovýto úkol a požadavek klade na své posluchače ve svých kázáních mistr Eckhart. Jak jej zvládnout? Průvodcem je nám sám Eckhart. Vyplatí se položit si tutéž otázku, kterou si kladl on sám ve 14. století. Co podniknout, aby se modlitba nestala formalitou? Co to znamená, když se na Otce obracíme podle pevně stanovených pravidel? Není to hřích, nebo přinejmenším neupřímnost, když se postavím před Otce a začnu na něho mluvit ve formulích? Bůh nazval sebe samého Otcem a mě dítětem. Ani stopy po nějaké etiketě či konvencích, jen a jen živý rozhovor Otce se synem, synem pocházejícím od Otce. Je to ještě pevnější pouto než to, které v rozhovoru pojí pozemského potomka s vlastním tátou, protože jakožto Boží syn jsem byl zrozen z Ducha svatého ve křtu a v dalších svátostech. Jenže jak toho dosáhnout?