Vznik schopnosti navazovat vztahy

Vztah mezi dvěma osobami , snášení dvojznačnosti, vztah ve třech osobách

z knihy Schopnost vytvářet vztahy a její poruchy , vydal(o): Pastorační středisko, Diakonie

II. Vznik schopnosti navazovat vztahy

Tady používám psychoanalýzu, abych osvětlil předpoklady schopnosti pro navazování vztahů, protože je teorií pro mezilidské vztahy a pro jejich narušování. Schopnost navazovat vztahy není v pojetí psychoanalytického myšlení jednou schopností mezi několika ostatními, nýbrž je současně matečním prostředím, z něhož se subjekt vůbec vyvíjí.

Protože kojenec je svými instinkty zabezpečen jen v nepatrné míře, potřebuje proto po svém vstupu do biologického života nějaké společenské zabezpečení. Začíná tím sociálním vztahem, který se v prvních měsících života naváže jako - dyáda: matka - dítě.

Freud a JÁ-psychologie se domnívají, že motivace kojence při vstupu do těchto vztahů je v požadavcích jeho pudů, zatímco dnešní psychologie vztahů vychází z předpokladu, že určité chování, resp. vazba je již vrozeno. Zvláště ty klasické experimenty s opičími mláďaty, které zveřejnil Harlow v roce 1958 ukázaly, že vazba opičích mláďat na jejich matky nezávisela na uspokojování primárních pudů jako hlad a žízeň, nýbrž na potřebách styku. Opičí mláďata byla po narození odebrána svým matkám a svěřena náhradním matkám jednak z drátu, jednak z froté materiálu. Vazba na matku z drátu se nevyvinula, ačkoliv poskytovala výživu a uspokojovala pudy, za to se ale vyvinula vazba na matku z froté-materiálu, ke které se mohla přivinout když potřebovala útěchu a jistotu. Tato zkoumání Harlowa jsou důležitým objevem. Dá se totiž předpokládat, že i u lidského dítěte příchylnost a vztah k objektu s mateřskými vlastnostmi není sekundární, nýbrž že spočívá na autonomním genetickém základu. Výzkumy Bowlbyho a jiných potvrzují tent
o názor, tak že můžeme vycházet z autonomního systému pudů příchylnosti, který není závislý na hladu, sexualitě a agresi. I u členů lidského druhu můžeme rovněž pozorovat reakce příchylnosti, které očekávaný výsledek, totiž blízkost a kontakt s ošetřovatelem, přivolávají signály jako křikem, pláčem, jež u ošetřovatele vyvolávají komplementární reakce. Otázku těchto sil, které dávají podnět k navázání vztahu, nebudeme zde již dále sledovat a místo toho pohlédneme pozorněji na to, jakým způsobem ten vztah vzniká.

Vztah mezi dvěma osobami jako prvotní model

Psychický vývoj se děje ve vztazích. Protože se u člověka dá hovořit o biologicky předčasném narození, potřebuje takový způsob společenského života, který by do jisté míry odpovídal prožívání tohoto křehkého života. Tomu splynutí kojence s matkou rozumíme jako jistému způsobu pra-lásky, která je ještě zcela narcisticky zaměřena. Když je totiž kojenci podán prs k sání, prožívá on toto uspokojení potřeby jako iluzorní splnění přání, to znamená on věří, že prs matky je částí jeho vlastního JÁ, které si pomocí vlastního přání vytvořil. Tento primární narcistický prožitek je podepřen empatickými pocity matky, která na základě vlastní slabě regresívní dispozice signálům svého dítěte rychle porozumí a přemění je ve styk. Typickou pro tuto první formu vztahu je nerozdělenost sebe a objektu. Ve své nediferencovanosti náleží však k jádru pozdějšího vlastního obrazu dítěte. V této dvojjedinosti s matkou diferencují se obrazy sebe sama a objektu od čtvrtého až pátého měsíce života.

Vyvíjejí se pohybové možnosti dítěte, které se již vzdaluje od těla své matky, vylézá z jejího klína a začíná matku zkoumat, ukazuje ale též začínající zájem o věci za hranicí jeho soužití s matkou. Těmito učebními kroky jsou utvářeny první autonomní prožitky. Jsou to radost z funkce a probouzející se ochota pro vyzkoušení vlastní schopnosti ve hře s věcmi, v níž dítě zřetelně prožívá oddělení od matky. Toto prožívání autonomie s pocitem pro velikost a všemoc potřebuje nejdříve citlivou podporu matky. Proto může dojít k citelným poruchám v tomto směru, jestliže matka pro závady při vlastním vývoji ty první kroky dítěte do života bere na vědomí podezřívavě a bojí se plného uvolnění ze strachu, aby sama nebyla nešťastná.

Snášení dvojznačnosti

Vztah mezi dvěma osobami v prvních měsících života není však žádný ráj, nýbrž i v něm jsou konflikty a dvojznačnosti. Matka, v prvním roce života, není prožívána jen jako dobrá, to znamená vše uspokojující a vyživující, nýbrž též jako odmítající a odpírající, to znamená jako zlá.

Proto stojí dítě před těžkou úlohou, aby obě tyto podoby matky integrovalo do jejího jednotného obrazu, který obsahuje jak ty dobré části, tedy ty vyživující a uspokojující, tak i ty zlé, jako odmítající a odpírající části. Mluvíme zde o fundamentálním úkolu, o snášení dvojznačnosti. Aby dítě mohlo dojít k této schopnosti, potřebuje nutnou reakci smutku nad skutečností, že matka není jen dobrá, ve smyslu uspokojování potřeb. Pro malé dítě je však skutečně nebezpečné, když zažije, že matka je též odmítavá. Nebezpečí této zkušenosti vzrůstá, když ve stopách vzpomínek chybí prožitky na uspokojování. Aby byl ochráněn jen ten dobrý díl matky před ohrožením, anebo zničením tím druhým dílem, uchyluje se dítě k rozdělení. Tím způsobem jsou dobrá a zlá matka od sebe odděleny. Tento obrat chrání JÁ před strachem ze ztráty milovaného objektu. Tím je též agrese, kterou v dítěti vyvolává odmítající část matky, zneškodněna dobrou částí objektu, a tak uchována před blouznivým rušením. Jestliže by se tento rozdělující mechanismus ponenáhlu nepřekonal snášením dvojznačnosti, vyvinula by se osobnost, která by protichůdné city jako láska a nenávist, musela chovat úplně odděleně. To má za následek, že se utváří vlastní obraz, který se v jedné situaci projevuje jen jako dobrý a v jiné jen jako zlý. Pro schopnost navazování vztahu je to zvlášť důležité, protože ostatní lidé mohou být tímto způsobem rozštěpeni. Mohou být buď jen milováni, anebo jen nenáviděni. Co tedy na začátku života bylo mechanismem nutným k vývoji duševních vlastností a umožňovalo růst, slouží teď k zamezení konfliktů a ztěžuje tím vztah JÁ k sobě samému a k ostatním. Z mechanismu sloužícího vývoji, stal se mechanismus sloužící k obraně. Vytváří se plochý, jednorozměrný vlastní obraz a takové osoby kolísají pak sem a tam mezi těmi částmi, které nesrostly dohromady. Proto mluvíme o "syndromu difuze identity". Při tom je nápadný nedostatek autonomie, který se spojuje se subjektivním prožitkem tak, že vlastní přání a potřeby jsou pro jiné lidi tak rušivé, že nemohou být ani prožívány. V dětství byly tyto děti zneužity od svých matek jako narcistické prodloužení jejich vlastního JÁ, čímž byly jejich snahy o uvolnění a po autonomii podstatně ztíženy. Následek toho je, že všechny vlastní základní podněty jako lásku přijímat a dávat, být uznáván a potvrzován, mít pudová přání a potřeby, rozvíjet se, jsou podrobena zákazu. Na schopnost navazovat v pozdějším čase vztahy, působí tyto zákazy přímo zničujícím účinkem. Centrální mechanismus rozdělení je u takových osob doprovázen další obrannou činností jako zapírání (nápadná porucha postřehu u oddělených části osobnosti), projekce (oddělená část např. agrese je přenášena na druhé a u nich potírána jako například při projekci člověka, na kterého se přenesou všechny špatnosti jako na obětního beránka) a primitivní idealizování a znehodnocování. (viz D. Funke: Rozdělený Bůh. Následky rozdělení a touha po celistvosti. Mnichov 1993)

Vztah ve třech osobách

Když malé dítě dosáhlo toho, že obraz sebe sama a věcí integrovalo v sobě v jeden vlastní obraz, nastává další úkol vývoje: spočívá v tom, že se vztah ve dvou osobách uvolní, což je neudržitelný další vývoj v systému, který sestává z více než dvou osob. Zpravidla je to otec anebo jiná, pro matku důležitá osoba, která dosavadní systém dvou osob prolomí a postaví dítě do situace, aby se naučilo snášet konkurenční situaci. Vztah v trojici je ve skutečnosti základním vzorem pro vztah, ve kterém se dospělý člověk setkává s realitou. Protože každý vztah jen ve dvou, je takový jen ve fantazii a ten třetí je vždy potenciálně přítomen a ruší. To bolestné na této situaci spočívá v tom, že člověk se vžívá do toho vyloučeného třetího a pokouší se vřadit se do vztahu tří osob, aby tak dospěl k tomu, že i ten druhý byl do vztahu zahrnut. Při tom jedná se o všeobecný lidský problém a nikoliv o něco patologického. K vyjasnění těchto konfliktních základních pocitů u lidí, ukazuje Freud zpět na mýtus tak jak byl zachycen Sofoklem v dramatu o Oidipovi.

Králi Oidipovi je osudem určeno, aby zabil otce a matku aby pojal za manželku. On činí vše, aby této věštbě unikl, a nakonec se z trestu oslepí, když se dozví, že oba tyto zločiny spáchal. K překonání této oidipovské situace je pro dítě nutné vydržet zklamání. Je to především zklamání nad tím, že ten milovaný rodič druhého pohlaví patří někomu druhému a že se často musí vzdát touhy po něm mnohdy sexuálně zabarvené. Podle Freuda se promění sexuální žádost, při správném řešení oidipova komplexu, v určitý způsob něžnosti, která je potom základem nové lásky k rodičům. Překonání této situace v trojici klade na dítě značné nároky. Musí se do jisté míry naučit odříkání, musí se umět smířit s tím, že to čisté štěstí výlučného vztahu ve dvou již minulo, musí se naučit volit si i jiné osoby k navázání vztahu a být s to, být do určité míry i samo. Všechny tyto, v oidipovské situaci naučené schopnosti, jsou centrálně důležité pro pozdější zralou schopnost k navazování vztahů u dospělého člověka.