Uprchlický tábor a těžký život exulantů

Nejprimitivnější lidství

z knihy Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jak vypadal život v uprchlickém táboře?

Život v tomto táboře zachytila komunistická propaganda v románu Opustíš-li mne a samozřejmě ho vylíčila v těch nejčernějších barvách. Je ovšem pravda, že zde nepanoval žádný blahobyt. Německo bylo po válce vydrancované a tížila ho velká nezaměstnanost. Z toho důvodu uprchlíci nedostali pracovní povolení (když si chtěl někdo přivydělat, musel jen načerno), a byli tak odsouzeni k dlouhodobé nečinnosti. Za takové situace kvetla zahálka, což nevedlo k ničemu dobrému a tábor Valka byl brzy proslulý svou kriminalitou. /…/

Z čeho jste žili?

Dostávali jsme velmi omezený denní příděl potravin a nepatrné měsíční kapesné, které nám sotva stačilo na nutnou korespondenci. Bydleli jsme v dřevěných barácích s cimrami po patnácti až dvaceti lidech, které stavěl Hitler po celém svém impériu. V zimě jsme dostávali na cimru jeden kýbl uhlí, a tak jsme zatápěli až hodně pozdě večer, abychom vydrželi u kamen co nejdéle. Na noc jsme se museli do něčeho zabalit, abychom přestáli ranní mrazy. A tak se nám ještě hodily skautské zkušenosti – ušili jsme si pytel a do něho nastrkali noviny, jimiž jsme se obalili. Neměli jsme ani pořádné ošacení a nosili jsme staré americké šaty, které rozdávala Charita. Jednou nám přivezli velkou dodávku bot, ale všechny byly levé, a navíc šlo o gumové přezůvky. Když na podzim přišly deště, chodili jsme všichni v gumácích a obě boty měli levé. Veškeré naše nádobí byla miska a lžíce… a tak bych mohl pokračovat.

Časem jsme měli snahu vytvořit si v táboře kousek starého domova. Jako kněží jsme se o to pokoušeli aspoň v náboženské rovině a s velkou vřelostí jsme slavili Vánoce, svátek sv. Václava nebo posvícení. I ostatní se snažili najít něco, co by jim připomínalo domov, a tak se obnovovaly různé spolky jako Sokol, Orel či skauti; začala zde fungovat i škola pro děti. Zkrátka vzniklo jakési malé městečko žijící svým životem.

Uvažovali jste, co budete dělat dál?

V našem uprchlickém táboře už duchovní správa existovala – tamní biskup zde ustanovil tzv. kurácii a působili tu dva čeští kněží; měli k dispozici dřevěnou kapli, v níž se konaly pravidelné bohoslužby. Jako kněží jsme mohli působit v německých diecézích, kde byl po válce nedostatek duchovních, jenže to se nám zdálo příliš pohodlné. Byli jsme mladí a chtěli jsme vykonat něco hrdinného – tak jsme se přihlásili do misií.

Rozhodli jsme se strávit v táboře ještě vánoční svátky. Jako přípravu na ně jsme uspořádali adventní duchovní obnovu, kterou vedl Sáša Heidler. Samotné Vánoce byly nesmírně krásné a dojemné – v kapli se sloužila půlnoční mše a potom se koledovalo a zpívalo; každý se snažil vánoční atmosféru něčím vylepšit, takže nechyběla ani štědrovečerní večeře. Vánoce v cizině vzbuzují vždy silný stesk po domově, v našem případě násobený pochybnostmi, zda svůj domov ještě někdy uvidíme. Pro nás, kteří jsme odcházeli do misií, byly navíc spojené s dalším loučením. Odjížděli jsme hned na sv. Štěpána.

V uprchlickém táboře jste nepobyl dlouho, ale přesto – jakou životní zkušenost vám to dalo?

Člověk tam přišel do styku s nejprimitivnějším lidstvím. Když žijete ve společnosti, kde jste se narodili a vyrostli, která určovala vaše chování, tak v ní máte určitou sociální oporu – děláte to, co dělají druzí. Ale uprchlík je najednou izolován, ocitne se sám v neznámém světě bez rodiny, přátel a první sociální vazby si vytváří až na táborové cimře, což s sebou nese velký problém. Zde se totiž setkáváte s lidstvím v jeho nahotě, bez kulturního kontextu, který vytváří každý domov. Proto také člověk vybavený určitými náboženskými hodnotami snáší toto přechodné období lépe než ti, co byli v tom směru úplně bezprizorní, bez jakýchkoli záchytných bodů. Být takto sám je velmi náročné.

Co bylo pro exulanta nejtěžší? Jeho vykořeněnost?

Nejtěžší bylo nějak se uživit, poněvadž na exulanta tam nikdo nečekal a z exulantství se nedalo žít. Když pomineme táborovou stravu a ubytování na té nejnižší úrovni, tak se člověk nejdřív musel postarat, aby nějak přežil. To bylo základní nutností každého jedince. Jako kněží jsme to měli o něco lehčí, poněvadž jsme byli po válce žádaní, ale většinu exulantů čekaly velmi těžké časy. Například odjížděli jako dřevorubci do Kanady, která potřebovala dělníky na dřevo. Dotyčný (i když byl třeba akademik) se musel zavázat, že bude pět let pracovat jako dřevorubec, aby měl šanci získat kanadské občanství.

Druhou těžkou zkouškou byla zmíněná izolace. Teprve tam si uvědomíte, co znamená být doma, být zabydlený, obklopený určitou pevností sociálních vazeb – rodinou, příbuzenstvem, přáteli, spolužáky, sousedy. To všechno člověku nějakým způsobem pomáhá žít. V cizině jste najednou bez těchto opor (jen výjimečně byly mezi uprchlíky celé rodiny) a můžete snadno zkolabovat. Znal jsem některé exulanty už z domova jako spořádané a vyrovnané lidi, ale v cizině jsem je potkal ve velmi ubohém stavu – najednou měli potíže s vlastním životem a nedovedli se o sebe postarat. Naštěstí šlo spíš o výjimky, i když pro každého to byla velká zkouška a zátěž (než si časem našel zaměstnání a založil rodinu, což ho opět stabilizovalo). V každém případě exil představoval riskantní a náročný krok do neznáma.