Pořád zde zůstává Boží láska, ve kterou věříme

Vidíte na stáří i nějaké přednosti?

z knihy Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dosáhl jste věku, jemuž se říká „podzim života“?
Stáří se dnes lidé obvykle obávají. Vidíte v něm i nějaké přednosti?

Starý člověk má životní i dějinné zkušenosti, které se mohou těm mladším hodit. Čím déle se na tomto světě dívá kolem sebe, tím více věci dává do souvislostí a přemýšlí o nich. Jeho pohled má proto cosi do sebe. Mnozí z římských historiků uvádějí jako jeden z pramenů „svědectví starců“. Také naši předkové oceňovali zkušenost stáří – říkalo se tomu „moudrost starců“. Stáří dává člověku více volného času, aby se mohl životem hlouběji zabývat a formulovat své zkušenosti. A pak už záleží jen na mladých, zda jeho poznatky ocení, nebo jimi pohrdnou – a promarní tak příležitost neopakovat chyby svých otců.

Další pozitivní hodnotou stáří je lidské zrání. Patří k tomu i všechny jeho těžkosti, hlavně nemoci. Na Slovensku se říkalo „staroba sama choroba“, zatímco v Čechách se užívá úsloví „proti věku není léku“. Ale i ta poslední zkušenost člověka, zkušenost s utrpením, je určitou devizou – má nás připravit, abychom dozráli k tomu, co nás podle naší víry čeká. Stáří učí člověka také pokoře. Když byl ještě při síle, zakládal si na tom, že nikoho nepotřebuje. Pak přijde stáří, nemohoucnost a on najednou potřebuje někoho, kdo by mu pomohl. Kolikrát je to velké ponížení, když si něco nemůžete udělat sami a musíte si to vyprosit, vyžebrat či zaplatit.
A nakonec ke stáří patří i to, že je člověk na tomto světě stále více osamocen – aspoň pokud se týká vrstevníků a přátel. To samozřejmě proměňuje jeho pohled na smrt. /.../

Já se nyní snažím sdělovat své životní zkušenosti a zážitky. Jako podtitul pro tuto knihu bych nejraději zvolil latinskou parafrázi Caesarova výroku „veni, vidi, vici“ (přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Zněla by „veni, vivi, vidi“ – přišel jsem, žil jsem, viděl jsem. A co jsem viděl, to se snažím sdělit v našem rozhovoru.

Do jaké míry to, co jste viděl, měnilo a posouvalo vaši víru?

Určitě ji to někam posunulo. Člověk se vyvíjí, jinak zakrní – což platí i v náboženském životě. Sv. Pavel to krásně vyjádřil slovy: „Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě…“ V průběhu života jsem musel své náboženské představy doplňovat a opravovat, to je přirozené. Je bohužel tragédií některých křesťanů, že představy přijaté v dětství se u nich dál nevyvíjely. Když pak přišla životní krize, jejich dětská víra ten nápor nevydržela a oni opustili nejen ji, ale i křesťanství.

Dnes někteří lidé sice věří v Boha, ale církev jako instituci k tomu nepotřebuj …

A divíte se jim? Pokud budeme poctiví, můžeme to pozorovat sami na sobě a na našem „nevěřícím“ okolí. Nejednou cítíme, že jsme příliš uzavřeni do sebe a do svých církevních ceremonií, obřadů a problémů, které jsou pro lidi mimo kostel nepochopitelné. Kromě toho se naše křesťanství málo projevuje v běžném životě. Kolikrát odcházíme z kostela s konkrétním předsevzetím něco dobrého udělat? A přitom všechny naše svátosti mají být přijímáním darů Ducha svatého, který je (nejen při biřmování) stále a v hojnosti uděluje k nějakému konkrétnímu poslání. Jenže udělování darů nemá účinek, pokud není přijímáno, a proto bychom měli u svátostí klást větší důraz na to, aby byly skutečně vnitřně přijímány, abychom se jich neúčastnili jen mechanicky – což se týká i křtu dětí. Chci tím říct, že bychom se měli víc starat o to, aby křest nezůstal jen ritem, který se nad dítětem vykoná a nemá žádné pokračování.

Hledíte tedy do budoucna s nadějí?

Náš svět se bude pořád měnit (jako ostatně vždycky), toho se nebojím. Věřím, že církev „brány pekelné nepřemohou“ a že evangelium v sobě nese cosi trvalého, co odpovídá lidské přirozenosti. S každým novým člověkem se rodí i potenciální křesťan, který může vstoupit do jedinečného vztahu s Bohem. Z dobrodružství víry není nikdo předem vyloučený. A to je přece úžasné!

Svět nebude nikdy rájem, byť se o to budou různé ideologie vždy znovu a neúspěšně snažit, ale na druhé straně –
„až se nám cíle zašeří a v temnu nás hrůzy jmou“ (jak se zpívá v mariánské poutní písni), pořád zde zůstává Boží láska, ve kterou věříme. Vždyť jen s vědomím, že náš osud je v Božích rukou, se dalo prožít minulé století se všemi jeho hrůzami.