Iluze, že český komunismus bude jiný než sovětský

Do února 1948 jsme měli v Československu jakousi polodiktaturu, kdy komunisté obsadili klíčové pozice ve státě.

z knihy Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Komunisté záhy po válce (1946) vyhráli volby. Překvapilo vás to? Věděl jste už tehdy, jaké nebezpečí tu hrozí?

Samozřejmě jsem věděl, že komunismus je nebezpečný, ale nevím, zda většina lidí měla všechny potřebné informace – možná je jenom nehledala. My byli informovaní, protože jsme dění v Rusku sledovali už ve třicátých letech. Věděli jsme, že první sovětská tajná policie se jmenovala Čeka, jaké praktiky užívala, četli jsme knížku Deník ruské studentky – studenti, láska, Čeka a smrt, v níž Alja Rachmanová vzpomíná na ruskou revoluci. Navíc v Československu bylo už před válkou hodně ruských emigrantů; Ukrajinci měli v Praze dokonce svou exilovou univerzitu, takže jsme byli o sovětském režimu informováni z různých zdrojů. Kdo chtěl, mohl to vědět. Ani naši komunisté netajili, oč jim jde. Když se zeptali Gottwalda v poslanecké sněmovně, proč jezdí do Moskvy, řekl to rovnou: „My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krkem.“ Zkrátka už tehdy neskrývali, že budou vraždit.

V té době se to ještě dalo chápat jako bonmot, jistá nadsázka …

Poslanci se tomu tenkrát smáli, jenže oni to nemysleli jako nadsázku. Uvedu příklad Jiřího Wolkera, mladého básníka-idealisty, který se stal horlivým komunistou a zemřel ve čtyřiadvaceti letech, „dřív než stačil srdce k boji vytasit“, jak napsal. Na jedné straně to byl skaut, humanisticky smýšlející člověk, a přesto mu to nebránilo s nadšením přijmout komunistickou ideu – i s její nutností zabíjet, vraždit. Vezměme si třeba jeho verše, v nichž líčí sen o spravedlivé společnosti: lidé jsou v ní chlapecky prostí a moudří jako inženýři stavící mosty, aby spojili „se zemí zem a srdce se srdcem“. A dál píše, že „když se sen zabíjí, mnoho krve teče“. Tak bohužel smýšlelo mnoho komunistických nadšenců té doby – naprosto nekriticky přijímali v komunismu zakořeněnou metodu plánovaného osvobození světa cestou třídního boje a násilnou likvidací utlačovatelské třídy i každého třídního nepřítele. Brali to jako nutnost k uskutečnění svého snu.

Nesmíme ale zapomínat, že mezi komunisty byla tehdy řada idealistů, kteří byli za války pronásledováni (kromě období počátečního spojenectví Stalina s Hitlerem), vězněni a přinesli i nejvyšší oběť vlastního života. Proto mezi námi po válce panovala iluze, že český komunismus snad nebude jako sovětský. Neuměli jsme si představit, že se u nás najdou lidé ochotní sahat ke stejným metodám, jakých užívalo gestapo nebo stalinská KGB; žili jsme v přesvědčení, že Češi toho povahově nejsou schopni. Uznávám, že to byl trošku nucený optimismus, navíc jsme netušili, že komunisté přijedou po válce z Moskvy tak důkladně vyškoleni. Vzali si k srdci Leninova slova, že revoluce se nedá dělat po večerech, a všechno měli pečlivě zorganizované do poslední revoluční písně na vysoké taktické úrovni; na rozdíl od londýnské exilové vlády neponechali nic náhodě. Po sovětském vzoru plánovali dvě revoluce: napřed buržoazní (tu uskutečnili s pomocí Košického vládního programu, do něhož ještě zapojili demokratické strany, ale předem si zajistili rozhodující vliv) a pak „velkou říjnovou socialistickou revoluci“ v českém provedení, tedy únorový puč 1948.

Soumrak demokracie tedy nastal záhy po válce a odstartoval ho Košický vládní program.

Do února 1948 jsme měli v Československu jakousi polodiktaturu, kdy komunisté obsadili klíčové pozice ve státě. Například měli plně v rukou tisk, který ovládal ministr Kopecký (získali pod kontrolu papír a tisknout mohl jenom ten, kdo dostal příděl). My jsme vydávali skautský časopis Oheň, a najednou jsme na něj nedostali papír. Měli jsme dovoleno tisknout jen složený list, tedy osm stránek, což nebylo považováno za časopis. Tím pádem jsme ho ale nemohli rozesílat poštou jako tiskovinu a poštovné bylo rázem dražší. A přibývala další omezení. Podobně získali komunisté pod kontrolu policii a jiné důležité oblasti státní správy.

V Košicích se sice s ostatními partajemi dohodli, že vytvoří vládu Národní fronty, ale předem z ní vyloučili pravicové strany, které označili za kolaborantské – například agrárníky. Přitom pod vedením agrárního ministra obrany vznikaly před válkou pohraniční pevnosti proti Hitlerovi. Komunistům byla tato partaj ideově nejvíc vzdálena, a tak ji za ostudného mlčení ostatních demokratických stran vyloučili z politického života.

/…/

V té době se zmocnili také mládeže, vytvořili jednotnou organizaci a všechny ostatní spolky – včetně skautů – musely být povinně jejími členy, čímž je opět finančně ovládali. Byla to zkrátka polodiktatura, i když měla ještě ostrůvky svobody, kde se dalo nadechnout. A zaplať Pánbůh za ně! Jinak by celá válečná generace mládeže nepoznala svobodu. Takto ji okusila aspoň nakrátko, byť v omezené míře.

Jak vypadaly volby v roce 1946?

Předně byla vedena velká propaganda, aby lidé šli volit. Když jsme ráno přišli do volební místnosti hned naproti semináři, vpochodovali tam najednou členové SČM (Svazu československé mládeže), povalili zástěny a odstranili plenty se zvoláním: „My se nestydíme za to, že volíme demokracii!“ Tímto přestaly být volby tajné a staly se veřejnými, ale přesto bylo ještě možné volit proti komunistům. /…/Už tenkrát dostali komunisté ke 40 % hlasů, tedy skoro tolik, jako předtím Hitler v Německu. Komunismus jsme si tedy zvolili sami, podobně jako Němci nacismus. Přirozeně ve chvíli, kdy volby už byly plně v jejich režii, měli komunisté 90 % (Hitler také). Ale už na základě volebních výsledků v roce 1946 se stali v parlamentu nejsilnější stranou a Gottwald získal křeslo předsedy vlády. A jako vládní strana (!) se připravovali na únorový puč.