Svoboda udělat chybu

Odpuštění

z knihy Pracovat i žít , vydal(o): Karmelitánské nakladatelsví

Za normálních okolností jsme sami sobě těmi nejpřísnějšími žalobci. Neustále si předhazujeme svá selhání. Z pocitu vlastní viny se dokážeme vyprostit jen, když jsme ochotni si odpustit. A to není tak jednoduché. Dokážeme to jedině tehdy, když pevně uvěříme, že Bůh nám už dávno odpustil. On nás bere takové, jací jsme. Nesoudí nás, nespravedlivý soudce vězí spíše v nás samých: je to naše superego. To nás bez ustání obžalovává. Bůh, nám dává šanci, abychom se dokázali přijmout – a to včetně svých chyb.

Člověk dokáže odpustit sám sobě pouze za předpokladu, že se dokázal rozloučit s vlastní iluzí o úspěšném životě bez viny a o svém trvale perfektním a bezchybném jednání. Naopak je třeba přiznat, že nejsme schopni udělat vždycky všechno správně. Toto uznání nejprve bolí, ale také nás zlidšťuje. Nejsem Bůh, ale jen chybující člověk. V žádném případě nejde o nějaké sebeponižování. Je třeba přiznat vinu, aniž bychom ztratili sebeúctu. I přes osobní vinu je moje důstojnost nedotknutelná.

Projeví se to blahodárně i v pracovním dnu. Manažer, který dokáže sám sobě odpustit, bude jednat milosrdněji i se svým okolím a s chybujícími spolupracovníky. Mimořádně tvrdí a nemilosrdní k chybám druhých jsou především ti, kteří potlačili vlastní vinu. Místo aby se jí postavili čelem, šíří kolem sebe ovzduší nepřipouštějící selhání. Jako by jediná chyba měla přivodit krach celého podniku. Když takovému nadřízenému přijde někdo vyznat svou chybu, nikdy se nesetká se snahou o pochopení, ale s výčitkami. - Jak jen mohl být tak neschopný a proč si na to či ono nedal lepší pozor. Chyba je nepřípustná a je posuzována bezmála jako zločin.

Ten, kdo si ale dokáže sám odpustit, protože si je vědom Božího odpuštění, zachová se stejně milosrdně jako jistý bankovní ředitel. Vedoucí oddělení půjček přišel o půjčku ve výši čtvrt milionu eur. Byl zoufalý a očekával proud výčitek, když si ho k sobě zavolal šéf. Aby té studené sprše předešel, nabídl svou výpověď. Ale ředitel mu odpověděl: „Vydali jsme tolik peněz na vaše vyškolení, a vy byste teď chtěl odejít?“ Výpadek s půjčkou mu ani slůvkem nepřipomenul a proměnil jej ve výdaje na vzdělání. Ten, kdo není s to přiznat vlastní chybu, by proti svému spolupracovníku tvrdě zasáhl, a tím by ho zničil.

Naše podnikatelská společnost, skupina nebo podnik může obstát jen za předpokladu, že budeme ochotni si vzájemně odpouštět. Když někdo neustále omílá druhým jejich chyby, povyšuje se nad ně a šíří kolem sebe ovzduší strachu a nesmiřitelnosti.

Ježíš dobře znal nemilosrdnost mnohých lidí ve vedoucím postavení. Vyprávěl podobenství o vysoce postaveném úředníku, kterému král svěřil deset tisíc hřiven (srov. Mt 18). Byla to nepředstavitelná suma, protože celoroční daňový výnos činil tehdy v Galileji pouhých devět set hřiven. Ten úředník by zpronevěřenou sumu nedokázal nikdy v životě splatit. Král byl však tak milosrdný, že mu ten astronomický dluh odpustil. Sotva se ale dotyčný ocitl za dveřmi přijímací síně, potkal jiného úředníka, který jemu samému dlužil směšnou stovku. V přepočtu se jednalo asi o čtyřicet eur ve srovnání s čtyřiceti miliony eur, které mu právě byly odpuštěny. Ale protože si onen úředník zjevně nedokázal sám odpustit, nechal svého stejně postaveného spolupracovníka uvrhnout do žaláře, dokud mu dluh do posledního halíře nesplatí.

Ale s podobnými událostmi se setkáváme i v dnešním podnikání. Představení, kteří se sami dopouštějí závažných chyb, je nepřiznávají. Zato drobné přestupky ostatních přísně postihují. Vzniká tak nelidské prostředí, kde se nikdo neodváží už skoro ani dýchat. Ale i v tvrdém světě byznysu je třeba milosrdenství, které se může zrodit jedině z odpuštění. Odpuštění, kterého se nám dostalo od Boha, je třeba uplatňovat i ve vztahu k druhým.

Jak Ježíš ve svém podobenství vypráví, skončí nakonec nemilosrdný úředník v rukou vězeňských dozorců. A Pán svůj příběh uzavírá slovy: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (Mt 18,35).
Proto je třeba se ptát, jak lze z celého srdce odpustit. Zjevně nestačí jen udělat to vůlí. Je třeba přidat srdce. Ze srdce odpouštím tehdy, když nejprve přiznám bolest a zklamání, které mi druzí způsobili. Pak je potřeba přiznat i hněv a zuřivost, jimiž získám od druhého odstup. Třetím krokem je pochopení všech souvislostí: Jak k tomu vůbec mohlo dojít? A teprve čtvrtým krokem je odpuštění.

Takové odpuštění je aktem osvobození. Dokud druhému nedokážu odpustit, jsem k němu připoután. Dovoluji mu, aby o mně rozhodoval. Jakmile mu odpustím, přestávám kolem záležitosti kroužit, nechám ji „plavat“ a dovolím druhému, ať je, jaký je. Tím dosáhnu vlastního osvobození a začnu vytvářet prostředí, v němž druzí smějí dělat chyby. Vzájemné odpuštění je nutným předpokladem pro vznik klimatu, v němž se lidem dobře pracuje a kde si dokážou jeden druhého vážit.