Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Rovnováha mezi prací a soukromým životem

z knihy Pracovat i žít , vydal(o): Karmelitánské nakladatelsví

Své povolání dokážeme naplnit láskou pouze tehdy, když se v něm sami beze zbytku nevydáme. Když nacházíme životní náplň i v soukromé sféře. Práce není všechno. Je pěkné, že se angažujeme ve svém podniku. Ale nejsme s ním sezdáni. Pokud bychom se tak chovali, nemohli bychom být trvale šťastni. Máme přece ještě další potřeby. Nejsme totéž co naše práce. A především dokážeme zvládat pracovní zklamání mnohem lépe, pěstujeme-li doma slušnou životní kulturu.

Mnozí touží po ideálním zaměstnání, jenže takové ideální místo pravděpodobně vůbec neexistuje. Všude se najde také rutina a struktury. Když se nad tím člověk rozčiluje, ztrácí velké množství energie. Nebo se může pokusit tato omezení relativizovat. Podaří se to však jen tehdy, dokáže-li doma vypnout a rád se tam vrací.

Pracovně vytížení lidé často přicházejí domů pozdě a vyčerpaní. Potřebují nejprve nějak strávit a zpracovat uplynulý den. Jenže pak je trápí výčitky svědomí, že se věnují příliš málo svému manželskému partnerovi a dětem. Někdy jim to děti také přímo vracejí. Obviňují je, že na ně nemají čas. Manželský partner je nespokojen, že nezbývá čas společně si sednout, popovídat si a sdělit si osobní záležitosti.

Mnozí se vracejí z práce tak vyčerpaní, že už nechtějí o nějakých dalších domácích záležitostech a problémech slyšet. Mají hrůzu z konfliktní výměny názorů doma a raději se ještě více ukrývají za své pracovní záležitosti. Prostě už jim nezbývá energie pouštět se ještě doma do složitých vztahových problémů.

Jeden americký průzkum zjistil následující: Mnozí vedoucí pracovníci zůstávají v podniku déle, než by museli, protože tam sklízejí uznání, zatímco se svým pubertálním synem si nedovedou poradit. Dostává-li se člověku na pracovišti uznání, doma sklízí často jen kritiku a výčitky. Uzavírá se tak bludný kruh pracovního přetížení a rodinných problémů. Často se dotyčný snaží hledat z toho všeho únik v koníčku nebo ve sportování, v nejhorším případě může skončit u lahve alkoholu nebo na drogách.

Vlastní rodina od svého pracujícího otce nebo matky nejvíce potřebuje spolehlivost. Partner či partnerka musí alespoň přibližně vědět, kdy přijde domů. Děti by měly mít jistotu, že tu máma nebo táta pro ně v určitý čas budou. Kdyby do toho přece jen něco přišlo, je nutné zavolat, omluvit se a dohodnout jiný čas – a ten pak bezpodmínečně dodržet.

Jeden manželský pár se svěřil, že se neustále hádají, protože muž vždycky slíbí, že bude v sedm hodin večer doma, ale slib nedodrží. Jeho žena připraví na smluvený čas večeři a vždycky musí čekat a sušit jídlo v hrnci, než se muž konečně dostaví domů. Někdy zavolá, že přijde až v osm, a často je z toho pak ve skutečnosti devět.
Partnerský vztah potřebuje jistotu. Když jeden musí pořád jen čekat, až ten druhý konečně přijde domů, roste v něm zklamání a hořkost. Pokud očekáváme od druhého pružnost, musíme nabídnout spolehlivost. Když k tomu ale dochází příliš často, je dobré začít společně uvažovat o řešení.

Je třeba stanovit si jasná pravidla. Jinak práce začne pohlcovat stále více našeho času a nakonec nám zcela znemožní dobrý soukromý život. Určit si čas, který bude pro firmu tabu. O ten se nesmíme dát připravit.
Může se stát, že ředitel podniku zachází se svým zástupcem, jako by to byl jeho otrok. Je přesvědčen, že si může nárokovat veškerý jeho volný čas. Když mu zástupce prozradí, že má na večer naplánovanou návštěvu divadla, bere to pan ředitel skoro jako vypovězení poslušnosti. Podle jeho názoru by měl být jeho zástupce firmě neomezeně k dispozici. Tady nejde o žádnou podnikatelskou kulturu, ale o návrat k otrokářství.
Rozčleňmne si jasně celý týden a vyhraďme si v něm čas na soukromí i na pracovní záležitosti. Když náš životní druh ví, že ten či onen večer mám vyhrazen práci, dokáže se s tím docela dobře vyrovnat. Zvlášť když si jej vynahradíme společně příjemně prožitým volným večerem.

Dále je velice důležité zachovat si volné víkendy. Neměli bychom opakovat chybu, že si víkend příliš rozplánujeme a přeplníme (společnými) aktivitami. Pak to totiž přestává být odpočinkový čas a jenom to posílí náš stres. Čas, který máme pro rodinu, je vždycky omezený. S tím se musí vedoucí pracovník vyrovnat.
Důležité je, aby se mohla rodina na jeho omezený volný čas spolehnout a aby v něm dokázal být skutečně cele přítomen. Když má totiž v hlavě zase jen práci, jeho rodina si ho příliš neužije. Proto nestačí pouze si udělat čas. Je třeba naplno žít přítomný okamžik, vypnout z práce a odložit firemní problémy stranou.

Nezáleží totiž v první řadě na tom, kolik času dospělý s dětmi fakticky stráví, ale jde o kvalitu tohoto času. Když už mám všeho až po krk, reaguji podrážděně na každé dětské přání a rozmar i na to, že malému všechno dlouho trvá. Mohu se ale naproti tomu těšit na osobní tajemství každého z nich. Otevřít se tomu, co se odehrává v dětském srdíčku. Pak je setkání s nimi blahodárné také pro mě. Dotýkám se tak skutečného života. A to mi pomáhá oprostit se od práce.

V dnešní době není vůbec snadné najít rovnováhu mezi rodinou a povoláním – jak pro otce, tak pro matku. Neexistují pro to nějaká obecně platná pravidla. Každý musí objevit sám pro sebe, co je pro něho to pravé. Přitom by měl vnímat své pocity. Jakmile začínáme reagovat podrážděně, zbrkle nebo zmateně, je to varovné znamení.
Kdo příliš dlouho potlačuje vlastní emoce, ten je pocítí na vlastním těle v podobě zdravotních potíží nebo upadne do vnitřní zatvrzelosti a nespokojenosti. Že už to takhle nejde dál, si člověk uvědomí často příliš pozdě. Soukromý život se nám ale může stát spolehlivým zdrojem energie potřebné k práci. Pak nás ani pracovní problémy nedokážou vyhodit ze sedla. Víme, že máme ve svém domově jisté zázemí a oporu. Budeme nejen zodpovědným pracovníkem, ale i skutečným partnerem, otcem či matkou.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Stres
• Práce, práce... A kde v tom všem jsem já?
• Svoboda udělat chybu
• Společenství, kolegialita a loajalita začínají u mě
• Mobbing (nátlak)