Proč mě hledáš?

První den

z knihy Raněný pastýř , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Je třičtvrtě na sedm. Ucítil jsem dotek na pravém rameni. Lekl jsem se.

Když jsem rozsvítil baterku, stál tam zase. Pohyboval rty. Stále slyším: "... duše volá, že je třeba odejít ..."

Ne! Ne! Ne! Nechci zestárnout, ani zemřít. Ale usmívat se jako on. Chci vypadat jako on, tak mladě. Každý den být o něco mladší. Mladý na věky. Jako láska. Jako den.

Walkman vyje. On se na mě tiše usmívá.

Mé uši zahlcuje cosi jako smrtelné chroptění. V jeho očích jsou paprsky života. Jako by chtěl pohledem něco sdělit. Ozývá se divoký řev: To se míjejí dvě planety, vzdálené od sebe světelné roky. Jak překonat zvukovou bariéru?

Ta malá krabička řve neustále: "Toužím po tom, aby Pán poklekl před Satanem. Satan je tvůj Bůh!" Slyší to také? Teď otevírá náruč. Už je toho příliš. Už to nevydržím. Zmítám se mezi dvěma světy.

Strhnu si sluchátka s uší. Kablíky se přetrhnou. Odhazuji walkman daleko. Slyším ho! Poslouchám ho! Jeho hlas zní tiše v temné noci. Je bronzový a sametový! Zní všemi zvony, co jich je na světě.

"Konečně! ... Konečně!"

Už nemá, co by řekl ... Jako kdyby mě již sledoval od půlnoci ... a kdo ví, možná, že mnohem déle ...

Vyskočil jsem: "Proč mě hledáš?"

Rozednívá se. Mraky se nad kopci rozplývají jako dlouhé šerpy. V očích mu hraje plno hvězd: "V noci na dnešek byl ale silný vítr!"

Už to mám! Jak to, že jsem ho včera večer nepoznal? To mě tak oslnilo to blikání v herně? Nebo snad jeho tvář byla tak bledá v mdlém neonovém světle nápisu "Baltazar"? Je tomu už rok!

S několika kamarády jsme tehdy jeli do Maroka. Mám to před očima. Přijíždíme do Vandenuy, do staré vesničky zalité sluncem. Dnes je tu trh. Je poledne, máme velkou žízeň. Uprostřed náměstí je ve stínu kostela fontána. Na jejím roubení sedí nějaký mladík. Byl to on: hrál na flétnu. Po jeho boku sedí na kolečkovém vozíku postižený chlapec, uchvácený jeho hrou. Čas od času se zvedne vítr a ostříkne je vodou z fontány. Smějí se tomu. V podloubí houf dětí tancuje farandolu. První trojice dětí se od ostatních odpojuje a běží k nám s písničkou na rtech, aby nás vyzvaly k tanci. Stojíme opřeni u zdi s rukama v kapsách a pohrdavě na ně hledíme. Když se trojice vrací zpátky, jeden z chlapců se ještě ohlédne a jako by pohledem říkal: "Máš žízeň? ... Nelíbí se ti to?" Když malý flétnista dohraje, otočí se a řekne: "Ach jo! Kluci, moje píseň vám nic neříká?"

Rychle jsme tehdy zmizeli, ale v jeho pohledu bylo něco jako: "Považují se ještě za příliš důležité, aby k nim má píseň promluvila." Přesto se mi vždycky, když jsem měl už všeho dost, vynořovaly v mysli útržky té písně. Hledal jsem k nim slova a vždy to byla tatáž písnička. Říkal jsem si: "Kdybych tak byl tenkrát tancoval!"

Když jsme se po několika měsících vraceli z Maroka, uviděl jsem ho znova, jak sedí v osadě před kostelem uprostřed Val de Roya. Vypadal tak rozpačitě. Měl hlad? Bylo to únavou či smutkem? Přišel snad o svou flétnu nebo neměl chuť zpívat? Natáhl ke mně prázdné dlaně. Vhodil jsem mu do nich pár mincí, myslel jsem totiž, že žebrá. Zase ten plachý pohled: "Ach ne! Nechci tvé peníze!" Co tedy chtěl? Abych ho vzal k sobě domů? Ale já už domov nemám. A on svůj určitě také ne!

Podává mi snítku janovce se třemi nazlátlými květy, letos určitě poslední: "Pro tebe!"

Kytku jsem hodil do příkopu. Ale od té doby jsem měl vždycky na cestách před očima jeho tvář. Nemohl jsem zapomenout na jeho usměvavé oči. Prostoupily mě celého a jen Bůh ví, čím to bylo.

*

Častokrát se mi stalo, že jsem ho již z dálky zahlédl na různých křižovatkách, kde se člověk musel rozhodnout, jakým směrem se vydat dál. Vždycky jsem zrychlil krok a šel zkratkou. Snažil se jít za mnou nebo mě předejít? Obával jsem se, že mě dohoní. Bylo však zvláštní, že čím víc jsem se ho snažil zbavit, tím víc jsem ho chtěl znovu potkat. Jen tak, abychom si popovídali. Když jsem za zimních večerů marně pokukoval po zavřených domovních dveřích, říkal jsem si: "Určitě je snazší prožívat úzkost ve dvou."

*

/.../

*

Vraťme se však k tomu vánočnímu ránu. Je tady, s nepatrně rozevřenou náručí, jako by se bál, že mě vyděsí? Neodvažuje se přiblížit. Myslí si, že z něj mám strach? Jakoby mi říkal: "Ale ano, to jsem přece já!"

Po chvíli se trochu osmělil. "Víš, mohl bych jít s tebou, ukazovat ti zkratky, místa, kde se dá v noci přespat, seznámím tě s několika přáteli ..."

Cítil jsem, že to neříká ani tak proto, aby mě doprovázel, jako spíš, aby byl chvíli se mnou. Ale řekl jsem si: Vrátit se? Zbabělče! Nikdy mě nikdo neměl rád, ani jsem o to nestál. Milovat, to přece znamená být závislý! A pak, co kdybych to přijal. Podařilo by se mi se ho potom zbavit? Proč se plete do mých věcí? Tvrdě jsem odsekl: "Děláš si ze mě legraci?"

Vždycky jsem si dával záležet, abych měl převahu. Protože jsem měl strach ze všeho a ze všech, dobře jsem se obrnil. Nikde žádná škvíra, kterou by mě mohli dostat. K odrážení útoků mi jako zbraň sloužila ironie. Že bych mu jednu vrazil? On by mi ale nastavil druhou tvář ... a stopa po mé ráně v jeho obličeji ....

Po delším odmlčení se znovu ozve: "Proč? Kvůli čemu?"

Nevím, jak bych se z toho vyvlíkl, a tak mu hloupě namítnu: "Jak můžu chodit, když mám poraněnou nohu?"

"Mohu tě vyléčit."

"Za koho mě máš? Za žebráka? A jestli se necítím dobře? Dostanu se z toho sám! Díky!"

"Bolí mě, když tě vidím, jak umíráš za živa. A ty tvoje smutné oči! Jak rád bych v nich viděl slunce!"

"Pro mě slunce už není!"

"A vrásky na čele. V tvém věku? Uvědomuješ si to vůbec? Tvé srdce musí být také plné vrásek. Člověk vypadá podle svého srdce. Srdce určuje tvůj věk."

Cožpak si také myslil, že snad jsem na konci života? Najednou ztichl, jakoby se ptal sám sebe, neřekl-li toho až příliš. Z jeho pohledu bylo lze vyčíst očekávání: Pochopí to konečně nebo zase zmizí?

Na mém tričku je nápis: Born to loose.

"To není pravda. Nenarodil ses proto, abys byl zatracen, ale proto, aby v tobě vyhrál život nad smrtí! Narodil ses proto, abys žil!"

"Co to znamená žít?"

"To znamená být opilý láskou."

"Já ale chci lásku, která nevede do maléru ..."

"Znám štěstí, které nepřestává s falešnou zábavou sobotního večera."

"To není možné!"

"Nechtěl by ses podívat, kde bydlím?"