Začátek příběhu

V Brelesneuve, 1. ledna, v 1 h ráno

z knihy Raněný pastýř , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Milý Kristiáne,

dovol mi, abych Ti na prahu Nového roku vyprávěl, co jsem prožil od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Jsou to samé ztřeštěnosti. Kdybys mě viděl, nepoznal bys mě. Začínám opět od nuly a úplně nový život. Promiň, píšu-li příliš zdlouhavě, ale je to příběh, kde je důležitý každý detail.

Je tomu týden, co jsem několik hodin bloudil v prudkém lijáku. Bylo to právě na Štědrý večer. Když jsem došel promoklý až na kost do Sandremaure, byla už noc. Lidé chvátali ulicemi domů s náručemi plnými dárků. Mně si však nikdo nevšímal, ani pohled, ani úsměv! Běžím na poštu, ještě otevřenou. Sylva! Jak mi chyběla! Dal jsem jí adresu poste restante. Napsala mi? ... Zapomněla na mě? Ach, je tu dopis. Určitě je od ní. Přečtu si ho až v posteli.

Co ale budu do té doby dělat, teď v noci? Samozřejmě. Dnešní noc je nejdelší v roce. Kdybych byl ještě dítětem, přál bych si, aby nikdy neskončila ... Co ale dělat teď, v noci? Co si počnu se "svou" nocí? Kde zabiju čas? Konečně, proč se nepodívat na nějaký dobrý film? Na nějaké parádní dobrodružství, kde bych na dvě hodiny mohl zapomenout na své trampoty!

"Láska až k smrti" ... "Milování na holé zemi" ... "Ďábel" ... Ďábel přes celé plátno! Jak odporná hlava ... uhrančivá! Filmové reklamy ukazují stále to samé. V každém ze tří sálů se promítá jiný film, ale ani jeden nedokáže oživit mé iluze.

Ach, ano, Šílený Maxi, míříš s rukou na spoušti. Titulky: "Až násilí zahltí svět, modlete se, aby byl s vámi!" A kdo je tohle? Poněkud v pozadí (je to panoramatický film) nějaké břicho, ruka! A pod tím titulky: "Buď zdráva, Marie" ... To všechno jen tak na chodníku! Je to zvláštní. Má matka je také Marie. Kdysi jsem byl také takhle v jejím těle ... A teď? Pár kroků dál se na celé kolo chechtají flamendři z nočního podniku, je to dohromady kavárna, bar, herna a diskotéka. V baru Baltazar mají všechno! Tady aspoň nebudu sám. Vstupuji do mračen kouře, prosycených alkoholovými výpary, ohlušující "hudba" puštěná na plné pecky. U pultu postávají a pijí chlapi v černých nepromokavých oblecích, s nabarvenými vlasy ve stylu punk. Nikdo se neohlédne, ani neusměje. Mám dojem, že je všechny znám, že znám i tenhle bar a jeho pravidla. Francouzské a navarrské kavárny ... nejsou tak trochu "mým domovem"? Pozor, teď se na mě dívají. Ale co na tom záleží.Dnes večer nechci hrát žádnou roli. Pro jednou nikoho neurazím.

"Šťastné a veselé vánoce!" mi přeje bílý nápis na zrcadle vzadu v sále načmáraný k této příležitosti. Na umělých květinách visí tři modré girlandy. Ano, připomínají mi vánoční stromeček, zdobívali jsme ho radostně ... svíčky, něčí přítomnost ... Možná, že mě dnes večer čekají? Poznali by mě, kdyby mě uviděli? Jak by mě přivítali? Už jsou to dva roky, co jsem odešel. Ne! Nesmím na to myslet! Ale jako by to bylo včera nebo předevčírem!

Plížím se podél zdi úzkou chodbou. Míjím asi třicet blikajících a pípajících hracích automatů v řadě. Umělý, neosobní hlas na mě křičí: "Jsi tu doma. Jsi král!". Nikdo se neohlédne, ani neusměje. Hráči, každý sám, křečovitě svírají páčky, tlačítka, civí na obrazovku. Každý jakoby ve svém světě, v němž není místo pro souseda. Procházím za jejich zády. Vůbec netuší, že tu jsem. Existuji vůbec? Rychle pryč! Co si vybrat?

Jeden z automatů je volný! Vrhám se k němu. Když už hraji hodnou chvíli, zvedám hlavu a teprve teď vidím s kým vlastně soupeřím. Na desce se roztahuje zelený ďábel s rozšklebeným obličejem a se žhnoucíma očima. Vypadá stejně jako ten na filmovém plátně. Pozval by mě? Hledíme si do tváře. "Devils's dare", říká a ušklíbá se. Nechci mu odpovědět, a tak jdu vedle, k jedné z videoher. Například tahle: Jsem chlap, něco jako robot, a mám za úkol rozdrtit polomrtvá těla. Všechno se odehrává na hřbitově. Všude jsou kříže. Jeden chlap, který je rychlejší, mi utekl před nosem. Nikdo se neohlédne, ani neusměje. Stávám se součástí této scény.

Chytil jsem jiného. Mám za úkol přejet svým super-autem co nejvíc chodců. Konečně mě to chytlo ... Konečně se zbavuji svého stresu. Po každém přejetí chodce mi veselý hlas ohlásí vítězství. Úplně zezadu se z hracího automatu ozývá křik: " I kill children" (Zabíjím děti). Sám pro sebe si překládám jeho "zprávu":

Bůh mi řekl, abych tě svlékl z kůže za živa. Zabíjím děti, protože je rád vidím umírat. Rád se dívám, jak umírají. Zabíjím děti a jejich matky pláčou. Umírají pod koly mého auta ...

Zvyšuji rychlost. Jedu na doraz ... "Chci je slyšet řvát!" Už jsem jich rozmačkal osmdesát sedm. Musí jich být stovka. Za každou cenu ... Dám jim otrávené bonbony ... Najednou se na obrazovce objeví odraz nějaké postavy ... Kdo je to za mými zády? Otáčím se. Ten druhý nic neříká. Jen se na mě usmívá a usmívá, jako by jeho udivený a smutný výraz ve tváři říkal: "Proč zabíjíš dítě, jako jsi ty sám?" Ztrácím hlavu. Co mu je, že se na mě tak dívá? A navíc jsem kvůli němu prohrál! Protože neumím karate, dal jsem mu jednu pěstí, až se zapotácel. Poslal jsem ho do háje. "Zmiz!" Vrazil přímo do vedlejšího automatu. Mlčí a vzápětí odchází. Nikdo se neotočí. Nikdo se neohlédne, ani neusměje.

Pohrávám si s několika zbylými mincemi. Už ty prachy nechci. Pálí mě v kapsách. Mám je od chlápka, kterému jsem se prodal na několik nocí ... Chce se mi zvracet: Jen zapomenout! zapomenout!

Dám si cigaretu ... abych se uklidnil! Je tu vůbec někdo, koho bych mohl rozesmát, naštvat, urazit ... nebo rozplakat? Dívám se na dvě dívky, jak sedí u stolu a popíjejí zelený džus ... že by mátový sirup s vodou? Chybí tomu styl. Je to spíš "Get" ..." Get 27 je peklo!" Baví se a pohazují rozcuchanými vlasy, živě gestikulují za cinkotu svých náramků ... Smích a kradmé pohledy směrem k pultu. Zdalipak jim odpoví muž, o kterém teď sní? Je slyšet slabý smích ... Jedna z nich ke mně přistoupila a oslovila mě. Proč jsem se prý na ni tak díval? Dívá se na mě kalným pohledem a vyzývavě se usmívá. Ne! V duchu vidím smějící se Sylvu. Koketa na mě stále naléhá. Teď jde do tuhého. Ne! Utíkám pryč do noční tmy. Venku lije. Lidé mají naspěch. Nikdo se neohlédne, ani neusměje.

Zvony nepřestávají vyzvánět. Je to nesnesitelné! Každý úder je jako rána do srdce. Výzva; pamatuj! Pamatuj! Zvony zvoní, jako by ve mně chtěly vzbudit dítě, které dosud spí. Snaží se je probudit. Nadchnout je k úžasu ...

Proč se mi náhle vrací slova písně, kterou jsem složil v době, kdy jsem se ještě pokoušel básnit?

Ach! Ten raněný dětský pohled.
Slepý pohled neznající,
ani oheň, ani tanec.
Jenom hořkost a pak strasti.
Ztratil jsem tě, nevinnosti.
Utopil jsem tě, nevinnosti, utopil jsem tě.
V hloubi nitra,
jsem tě zničil.
Pronikavý, jasný pohled,
láska, v níž toho žádáš příliš mnoho.
Chtěla bys i mé tělo.
Nevinnosti, padl jsem,
jako když dítě klesne, pláče.
Už ani nevnímám hořkou lahodnost slz.
Bolest člověka pohřbeného v zemi,
pod navršenou hlínou.
Šílenství, které obchází a ničí.
Rozervané srdce, už se neodváží víc.
Nevinnosti, kdy se mi vrátíš?

Nevinnost? Ten večer, kdy jsem tu píseň skládal, jsem byl ještě nevinný! Pravda, od té doby jsem dělal všechno pro to, abych se stal, čím jsem chtěl být. Využil jsem k tomu jakýchkoli prostředků. Chtěl jsem získat zkušenosti ... všechno vědět, všechno si moci dovolit! A pak! Nevěděl jsem nakonec nic ani o sobě, ani o světě. Propast se prohlubovala, přibývaly další, a já balancoval mezi nimi. Měl jsem je i v sobě!

A zvony vyzvánějí neúnavně do temné noci ... kdybych je tak mohl umlčet. Nasazuji si sluchátka od walkmana a pouštím si oblíbenou "Hell's bells" (Zvony pekla): "Jsem burácivý hrom a lijavec. Přiženu se jako uragán a můj blesk rozsvítí celé nebe. Jsi mladý, ale přesto zemřeš. Nebudu brát do zajetí. Nikoho neuchráním, nikdo se nevzchopí k odporu. Budu ti zvonit svými zvony, až spolu půjdeme do pekla. Budeš můj. Zvony z pekla, ano, pekelné zvony!"

Beatový rytmus mi pomáhá udržovat krok. Po několika kilometrech se dostávám až na kopec. Usedám s hlavou na kolenou. Nemohu však zavřít oči, vzmáhá se ve mně strach. Jakého jsem dělal hrdinu a teď jsem sklíčený. Cítím mrazivé chvění, jako kdyby mnou projel elektrický proud. Sundavám si sluchátka a s úlevou zjišťuji, že zvony už ztichly. Konečně!

Noc kolem mne je zcela tichá. To ticho je nesnesitelné! Křičím: "Moje jméno?" ... No, no, no se jako ozvěna odráží od útesu. Můj hlas zní pronikavěji než kazeta: "Život je zlý!" ... Zlý, zlý, zlý! Cožpak ozvěna je můj jediný společník? Cožpak ona jediná přijímá mé volání? "O co mi jde, proboha!" ... Ha, ha, ha! Chci ozvěnu přehlušit a spustím na ni: "Mé srdce nikoho nemiluje!" ... Miluj, miluj, miluj!

Ne! Ne! Ne! Ta ozvěna je nesnesitelná. Opět si nasazuji sluchátka, pouštím si kazetu a hudba mi řve do ucha. Aby člověk mohl přestat, musí vědět proč. Já ale nevím proč. "Dívám se k Západu a v mé duši volání: odejdi ..." Ach! Výkřiky Axela Maase vyjadřují, po čem toužím: Odejít, ať už jsem pryč!