Kdo vlastně jsi, pastýři?

První noc

z knihy Raněný pastýř , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

/... /

Míjíme pilu a šplháme do hor. Svačinu od Štěpána jsme zhltli jedna dvě. Když jsem po kapsách hledal nůž, přišel jsem na dopis od Sylvy. Chvatně jsem jej otevřel a polohlasem četl. Je vedle mne. Může všechno slyšet. Sem tam jej pokradmu pozoruji. Zavírá oči.

"... Život? Co to vlastně je? Pro ty, kterým se v životě daří, znamená život štěstí a mít vždycky co jíst. Pro ty druhé, pro ztroskotance, je život banální, bezvýznamný! Tak už to chodí, že se někdo narodí v dobrém znamení a někdo ne. Na tom se nedá nic změnit. Je to hra náhod a nic víc!

A co smrt? Co ta znamená? Pro úspěšné smrt znamená strach s velkým S. Mají z ní nahnáno, což je legrační. Pro ty druhé, ztroskotance, má smrt větší význam. Je pro ně jedním z řešení. To je pravda. Myslím na to každé ráno, když zklamaně koukám na slunce, které opět vyšlo. V tu chvíli si říkám, že kdyby mě chtěla navštívit smrt, otevřela bych jí dveře dokořán. Myslím na ni už dlouho. Toužím po ní a číhám na ni. Často mě napadá, když se tak dívám na obzor a nic nevidím, že bych si měla sbalit svůj raneček a jít jí naproti. Je to rychlejší a pak, není vůbec těžké ji najít. Vždyť existuje tolik způsobů. Zatím na to jen myslím, protože jsem ještě neodešla a nesbalila si svoje věci. Myslím na to však stále. Pokaždé, když ucítím bolest, která jako další rána kladivem zjitřuje mé rány, vzdouvá se ve mně vlna zla a odporu vyvolávající touhu po smrti.

Život, či spíše čas, vryl hluboko do mého srdce slova jako: Strach, Prázdnota, Nenávist, Samota, Nicota ...a ještě další podobná. Jsou to slova jednoduchá, a když je člověk vidí třeba zde, napsaná černé na bílém, moc toho neříkají. Jsou však strašná, když je člověk prožívá a když na něj doléhají. Bojím se zítřka. Co za ponížení mě ještě čeká? Jaké samotě budu muset ještě čelit? Bude zítřek horší než je dnešní den, nebo lepší? Bojím se. Když pro nikoho nic neznamenáš, když ti nikdo nedůvěřuje, když máš slabošské rodiče, a považovals je za silné ... když máš otce, který jako by nebyl, rodiče, kteří si pletou minulost s přítomností, když nemáš přátele, když tě stále někdo hubuje, doma i ve škole, když si ve třídě nikdo ani nevšimne, chybíš-li, nebo ne ...když nikomu nestojíš ani za milý pohled, když voláš o pomoc - a odezva žádná, protože volání nikdo nezachytí ...to se nakonec dostaneš do močálu zoufalství,který tě pohlcuje. Každý další neúspěch, ponížení, každá další prázdnota znamenají další zoufalství, ve kterém se utápíš.

Ale já jsem si přece nevybrala, chci-li žít! Neříkala jsem: 'Chci se narodit!' Proč tedy? Proč přesto žiju? Proč po chvíli, co přestanu dýchat, mě nějaký reflex, který neovládám, přinutí opět nabrat dech? Jak to, že je život v určitých chvílích tak neodbytný, krutý a zlý?

Proč je svět tak zkažený? Proč je tak těžké nalézt pro sebe na světě místo, proč se mi to nedaří? Proč vůbec k životu potřebuji, abych byla milována, že mě někdo nutně potřebuje. Proč to necítím? Proč jsou všechny tyhle otázky bez odpovědi? Doufám, že mi brzy odpovíš. Netrpělivě čekám na tvůj dopis ..."

Jak na to reagoval? Vidím ho s hlavou na kolenou. Snad nepláče?

Po dlouhém mlčení: "Je jí nutně zapotřebí. Je světlem. Je tu někdo, kdo se bez ní neobejde."

"Má Sylva, takhle to s ní tedy je! A já si myslel, že mi bude oporou! Jak jsem snil o tom, že se mnou bude šťastná!"

"Rád bych se s tvou Sylvou seznámil. Kolik je jí let?"

"Čtrnáct."

"Co jí odpovíš?"

"Nevím - vždyť já se ptám stejně jako ona ..."

Chvíli váhám, ale pak to již nevydržím:

"Můžu se ti s něčím svěřit? ... Moc mě to tíží ... Je totiž těhotná ... s někým jiným! Už asi dva měsíce."

"Jak může darovat život, když ani sama neví, proč žít?"

"Nikdy to tomu syčákovi neodpustím! Mám ji stále rád, ale toho mrněte se musí zbavit co nejdřív!"

Náhle nás vyrušil rachot skupiny motokrosářů, kteří se bezohledně řítili s kopce na svých rachotinách.

Došli jsme na tichou mýtinu. Nádhera, je tu opuštěná stodola! Schováme se tu před ledovým větrem.

*

Je to únavou nebo jeho vlivem, že se pomalu uklidňuji? Začíná mě zajímat. Chci vědět jednou provždy, s kým mám tu čest. Ta otázka mě svrbí na jazyku. Nakonec jsem se zeptal: "Kdo vlastně jsi?"

"Ach! To je dlouhá historie. Dělám pastýře ... a mám to rád."

"A kde máš stádo?"

"Na pastvinách v Gorgeloup. Jednou jsme tam zažili velkou bouřku. Desítky ovcí to vyděsilo. Vystrašení psi způsobili ještě větší zmatek. Některé ovce spadly do rokle, jiné se poranily. Byla to úplná katastrofa. A to nemluvím o zlodějích stád, kteří dovedou takové bouřky využít a vše ukrást. Musel jsem jednat rychle. Táta (Váhám, jak přepsat toto slovo, protože je vyslovil, jak jsem to ještě nikdy neslyšel). Řekl ho s velkou důvěrností, ale zároveň i s nesmírnou úctou. mi řekl: 'Poslyš, chlapče, jsi ještě mladý, ale není tu nikdo jiný, musíš si poradit sám. Musíš je všechny najít. Nebude to lehké. Bude to nějakou dobu trvat, ale to je tvoje práce. Hleď, ať je ovčín plný. Tak už jdi, hochu, a neber si sebou nic, abys mohl dobře běhat.'

Řekl mi pak ještě další věci. Ale ty zůstanou jen mezi ním a mnou (musím ti ještě říct, že jsem jedináček). Vydal jsem se na cestu jen tak, bez ničeho. Pustil jsem se za ovečkami. Hledám za každého počasí, ve dne i v noci. Když už nemohu dál a chci toho nechat, myslím na něho. Kdybys věděl, jaká je to sláva pokaždé, když mu jich několik přivedu! Je to úžasné! Něco jako svatba!"

"To jsi tedy měl co dělat!"

"Bez ustání jsem běžel za jedinou ovečkou. Vypadalo to, že vlastně utíká přede mnou. Musel jsem si pospíšit. Bylo to v období, kdy noc přicházela rychle. To člověk může snadno upadnout a vymknout si kotník. Ale při tom plahočení se učím hojit rány.

"Jestli tomu dobře rozumím, nechal jsi ostatní stádo bez dohledu?"

"On totiž Otec na té ovečce velmi lpí; jako by mu nejvíc záleželo jedině na téhle. Byla by to pro něj rána, kdybych ji nenašel!"

"Ještě jsi ji nenašel?"

"Víš, ona se moc bojí."

"Třeba bych ti mohl pomoct při hledání!"

"Jak by ne! Vždyť jen ty mi můžeš pomoci. Bez tebe ji nenajdu."

"Zítra bychom mohli vyrazit."

"Otec na to spěchá! Mohla by si také do zítřka nějak ublížit."

"Jsi celý utrmácený. Odpočiň si aspoň přes noc."

"Odpočinu si, až ji budu mít v náručí."

"Máš ty ovečky pojmenované?"

"Každé jsem dal jméno."

"Jak se jmenuje ta hledaná?"

Zdálo se, že váhá! Ticho bylo stále naléhavější. Řekl pak jediné slovo:

" Em-ma-nu-el!"

Bylo to jako elektrický šok! Jako blesk! To je přece moje jméno! Jak to mohl vědět? Nikdo mi je ještě takhle neřekl; jako když se odhaluje tajemství. Mám dojem, že to jméno slyším poprvé! Vyslovil je znovu, ještě jemněji:

" Em-ma-nu-el"

To už bylo na mě trochu moc. Jako by se právě teď hluboko v mém srdci něco zlomilo. Rázem je celá má obrana v troskách.

Vypadal tak bezbranně, že i já jsem si za chvíli připadal úplně zesláblý. Jak se mám bránit před tím dítětem, jehož jedinou zbraní proti mně bylo mé jméno! Jak se mohu dál přetvařovat? Jak si stále něco nalhávat?

"Znám tě už dlouho! Daleko dříve, než tenkrát na trhu, na náměstí ve Vandenuy ... Bylo to na pláži v Saint-Jean-Haute-Mer, jednou v noci, vzpomínáš? Slyšel jsem tě, jak jsi zpíval tu píseň: "Ztratil jsem tě, nevinnosti." Na vlnách se stříbřitě odráželo měsíční světlo a já jsem seděl pod fíkovníkem a říkal si: "To mluví ke mně, ale ještě o tom neví." Od té noci mě tvá tvář neustále provázela. Jakmile jsem zamhouřil oči, zjevil se mi tvůj pohled."

On tedy čekal na tento okamžik již léta. Již roky na mě myslel! Postával za ostnatým plotem, dny a noci mě pozoroval a při každém mém kroku si řekl: "To je on!" Jak mohu tvrdit, že jsem dosud nic a nikoho nepotřeboval, když on se beze mne nemohl obejít!

Rozvzlykal jsem se jako malý chlapec. Někde se prolomila hráz: Po tváři mi stékaly tak dlouho potlačované slzy ... poprvé zcela jiné! Čekal jsem na ně tak dlouho ...!

Zvedl se. Beze slova a zcela prostě mi ukázal ruce. Spatřil jsem na nich nemalé rány. Asi z nich hodně krvácel. Podobné měl i na nohou mezi řemínky sandálů. Skrze díry v ponču bylo vidět jeho rameno se stopami po těžké práci. Ukazoval mi svoje rány, jako kdyby neměl jiný způsob, jak mi říct, co je zač. Jako kdyby mi ukazoval občanský průkaz.

Že by se tak zranil, když mě hledal? Že by se jeho rány zvětšily pokaždé, když jsem mu unikl?

Na jeho čele jsem si všiml jizvy po pádu na nějaký hranatý předmět. Snad jsem nezavinil jeho pád! Jestli ano, to jsem se zároveň zranil i já! V duši, ale on to odnesl na těle! Podobné otázky, a ještě spousta jiných, ve mně vířily jako kamínky narážející do sebe v horské bystřině.

"Ano, je to tak. Ovečka, bez které nemůže klidně spát, jsi ty!"

"Ale já přece nejsem ovečka."

"Nemáš-li kde složit hlavu, zhasla-li tvá hvězda, jestli jsi zapomněl cestičku svého srdce, neznáš-li už své jméno, odmítá-li tě rodina, pak jsi ovečka, která hledá Lásku."

"To máš divného otce!"

"Je zkrátka takový! Ty jsi jedna z jeho slabostí! V takovém případě není nic dost pěkné ... Je velmi silný, ale kde sleví: to pak jakmile tě něco bolí, jeho to bolí dvojnásob."

"Jako Marie-Františka a její postižené děcko ..."

"Kdybys věděl, co povídáš! Čím méně jsi byl schopen se o sebe postarat, tím víc byl proti, abych se pokusil tě léčit. Byl jsem mu vším. Jak rád se na mě díval! Nikdy ho to neunavovalo. Jednoho dne tedy souhlasil s tím, že o tebe budu pečovat. Jsi-li sám, velmi tím trpí. Chápeš to?

"Co by udělal, kdybych tě praštil do hlavy?"

"Tím, že mě nechal jít tvou cestou, vzal na sebe všechna nebezpečí."

Seděl jsem vedle něho a snil. Najednou mezi větvemi proklouzl měsíční paprsek a dopadl na jeho ruku.

" Ale! ... Od čeho máš ty rány na rukou?"

"To mi způsobili přátelé."

"Jací přátelé?"

"No, u mně je to trochu zvláštní a dá se to těžko vysvětlit: Spřátelil jsem se s nimi právě proto, že mě zranili. Dokonce jsem se s nimi sbratřil. Později to pochopíš."

"A jak ti ublížili?"

"Jednou mě chytili a svázali. Nechtěli, abych dál hrál na flétnu ... Chudáci mě totiž tak rádi poslouchali, že kdybych nepřestal hrát, spojilo by je to brzy v jednolitý lid. Šťastný národ. To všechno proto, že jsem na horách nezpíval o ničem jiném, než o Štěstí!

Lidé žíznící po štěstí se sbíhali ze všech stran ... Čekali přece tak dlouho!"

"A potom?"

"Na kopci mě přivázali ke stromu a ruce mi přibili hřeby, aby měli jistotu, že už nebudou moci léčit."

"Ale když jsi byl tak přibitý, tos musel přece zemřít!

"To se také stalo. Ano, umřel jsem ...!"

"Ale jak je možné, že jsi tu dnes se mnou?"

"To těžko pochopíte. Poslouchej. Příští noc přišel můj Otec zticha do jeskyně, kam mě předtím uložili. Sklonil se nade mnou a vdechoval mi do úst, podobně jak se to dělá s utonulým. Pak mě vzal za ruku a já jsem vstal. Vydal jsem se za truchlícími lidmi, od kterých jsem byl odveden, ať to bylo na sýpce nebo na silnici. A dnes jsem zde, na cestě u tebe ..."

"Ale kam až chceš takhle dojít?"

"Emmanueli, jsi pro, abych tě dovedl k nám, chci říci k tobě?"

"A když odmítnu?"

"Tak tě zase nechám, jako tenkrát ve Vandenuy, v Roya, v Malemort ... Nerad totiž dlouho klepám u jedněch dveří ...!"

"Je tvůj ovčín daleko ?"

"Východním směrem. Odtud se jde přes Luz-la-Croix-Haute a pak se stoupá dál k východu."

"Jak se to tam u vás jmenuje?"

"Alle1egres. Jednou tam dorazíme, ale až přestěhujeme stáda do hor. Nejdřív je ale musíme dát do pořádku. Kousek odtud je hostinec, kde mám přátele. Pomáhají mi se o ně starat. Naučil jsem je, jak se to dělá."

Mluvili jsme spolu velmi dlouho. Muselo už být k půlnoci. Z údolí stoupala jemná mlha halící vesnice do svého pláště. Bylo vidět jen několik málo světel. Najednou jsem si uvědomil, že nevím jak se jmenuje.

"Abych tě mohl milovat, musím znát tvé jméno, to pravé, žádnou přezdívku. Neodejdeš, dokud mi ho neřekneš."

"Říkám ho vždycky trochu s obavami, když ještě není zažehlá jiskřička. Mé jméno je tak krásná báseň na rtech mého Otce, že ho bolí, když je slyší říkat jen tak. Ale protože se stáváme přáteli, máš jistě právo znát mé jméno. Můj Otec mi chtěl nejprve dát jméno Emanuel."

"Vida! Jako já! Jmenujeme se tedy stejně?"

"Ano. Dostal jsem to jméno vůbec jako první."

"Proč tvůj otec váhal?"

"Myslel si, že to jméno lidem mnoho neřekne. A tak jednoho krásného dne mi vymyslel jiné: "Emanueli, ode dneška se budeš jmenovat JEŠUA."

"Co to jméno znamená?"

"Ten, kdo přišel uzdravovat. Ve vašem jazyce, myslím, říkáte: JEŽÍŠ."

"Ježíš! Tak to byl přece on! Opravdu? Jak je to možné? Už jsem o něm tolikrát slyšel!"

Až moc! Už máma říkala: "Nedělej to, jinak tě Ježíšek potrestá!" Nakonec jsem toho měl už plné zuby. Ve škole, kde jsme se museli učit kvůli dobrým známkám hodně věcí nazpaměť, jsem si ho nakonec představoval jako paní učitelku. Ta se zlobila hned kvůli každé maličkosti. Později jsem si o něm udělal představu jako o Ježíši-Super-Star, ale dnes je to úplně jinak!

...

Dlouho jsme se na sebe mlčky dívali. Pak jsem se ho odvážil zeptat:

"Jsi-li však Ježíš, proč vypadáš jako opuštěné dítě? Musíš přece mít přátele?"

"Pro mě je každý člověk jako jediný na světě. Jako kdyby byl jediný, kdo mě má rád. Když se mně odříká ... přicházím o jeho lásku!"

"To jsi ale milován velmi špatně: Nikdo nedal všechno, jako ty ... a nikým nepohrdají tak, jako tebou ..."

Chtěl mi ještě něco říct nebo o něco požádat? Mávl jsem rukou na znamení, že toho je zatím dost: Potřebuji čas, abych si zvykl na jeho jméno!

*

V dálce se do ticha ozvalo kohoutí kokrhání. Už! Kdyby tak tato noc mohla trvat napořád! Být tu s ním sám, jak je to báječné!

Co mi záleží na zimě, noci, hladu či spánku, na dnešku či zítřku? V této chvíli je nejcennější moje jméno pro něho a jeho pro mne.

Už nejsem sám. Noc už je za mnou.

*