Sekce: Knihovna

Eva Čerešňáková

Proč jsem se Svatojakubskou pouť rozhodla podniknout?

z knihy Úlet civilizované holky! , vydal(o): Nakladatelství Návrat domů

Mnoho lidí se mě ptalo, jestli za tím byl nějaký skrytý konkrétní důvod či nějaký vyšší cíl? Tak určitě to byla trochu zvědavost. Taky touha po dobrodružství. Dále velká touha po odpočinku a vyčištění hlavy od práce. Bezpochyby i osobní a duchovní růst. Ale neměla jsem žádnou osobní krizi a ani nejela hledat, kdo jsem. Myslím si, že asi vím, co v životě chci i kam směřuji.

Prostě mi tento zajímavý nápad přišel na mysl a já se rozhodla tu výzvu přijmout. Výzvu fyzickou i duchovní, výzvu roku 2020, kdy pandemie koronaviru obrátila svět vzhůru nohama. Lákalo mě se od všeho úplně odpoutat, odpojit a užívat si kouzlo plného žití v přítomnosti. To je v běžném životě podstatně složitější a hlavně mi přijde, že to mnoho lidí vůbec neumí. Často ani já. Buďto myšlenky neustále bloudí do minulosti, nebo naopak kontinuálně přemýšlím o budoucnosti či se strachuji o věci budoucí. Na prožitek přítomnosti mi pak nezbývá prostor.

A když už náhodou máme nějaký čas, chce ho mnoho lidí většinou za každou cenu nějak zaplnit. Ne každý umí být jen tak, v klidu, sám se sebou. Někteří raději hledají jakoukoliv zábavu, snaží se čímkoliv zaplnit svůj čas, svůj život, jen aby nemuseli trávit čas sami se sebou a hledat odpovědi na otázky, které se v každém z nás vynořují. Přitom je úžasné si takové otázky připustit, klást a přemýšlet nad nimi. Ať už se týkají mě samotné, mého přístupu k životu, toho, jak žiji, jaká dělám rozhodnutí, nebo někdy i hlubší otázky týkající se smyslu existence. Současně jsem pochopila, že není důvod podléhat depresi, když neznám odpovědi. Když nad nejrůznějšími věcmi přemýšlím, odpovědi mi do života začnou samy přicházet.

Těšila jsem se na takové rozjímání a na to, jak při překonávání svých vlastních sil budu vést pomyslné hovory s Bohem. A jak jsem zjistila, tak mi to jde jen tehdy, když se zastavím a chci naslouchat. Tomu vnitřnímu hlasu, který, když mu dám prostor, ke mně mluví někde hluboko uvnitř. Vnitřnímu hlasu, který se mě v životě snaží směřovat k té správné životní cestě. Je to rozum či ego, jež se ten hlas snaží umlčovat a potlačovat. Jednání je pak racionální, intuice potlačená a takovým přístupem, aniž bych si to v daný moment uvědomila, jsem si častokrát jen zbytečně zkomplikovala život.

Poslední roky se s tím vnitřním hlasem snažím daleko víc pracovat, daleko víc mu naslouchat a vyplácí se mi to, naslouchat intuici. Intuice neklame. A to i přesto, že mě někdy na první pohled vede k nepochopitelným rozhodnutím a krokům. Zažila jsem to. Ne jednou. Nevěděla jsem, proč bych něco měla udělat právě tak, jak jsem cítila, ale cítila jsem, že to tak musím udělat. A pak se mi po nějaké době ukázalo, proč to byla ta nejlépe zvolená cesta. Byť jsem pro ni v době rozhodování neměla racionální zdůvodnění. Rozhodla jsem se ale podle intuice a bylo to dobře.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• O Svatojakubské pouti
• 2. den putování – nastavuji (alespoň trochu) nějaký systém a řád