2. den putování – nastavuji (alespoň trochu) nějaký systém a řád

Dnešní trasa: Perafita – A Ver-o-Mar (26 km)

z knihy Úlet civilizované holky! , vydal(o): Nakladatelství Návrat domů

Cítím se skutečným poutníkem. Ten pocit, ten je! Mám ze sebe radost, ať celý můj výlet dopadne jakkoliv, protože já do toho opravdu šla! Sice si ten poutnický režim určuji tak nějak podle sebe, ale nemůžu se nabažit té nádhery, co mě cestou obklopuje. Poučuji se z chyb předchozího dne a myslím si, že teď už mě nic nepřekvapí. A to je omyl!

***

Spím poměrně dlouho, žádné vstávání s východem slunce. Vyspala jsem se skvěle a po probuzení, plná sil, ještě dořešuji pár pracovních restů, které jsem před odletem nestihla. Například přesměrování mého pracovního čísla na kolegyni či nastavení automatické odpovědi o své nepřítomnosti na e-mailu. Ale vím, že po několika e-mailech a hovorech dávám práci na dva týdny nadobro sbohem.

Kafe a instantní ovesná. Jednoduchou snídani si dopřávám v klidu, hlavně žádný stres. Není totiž vážně kam spěchat, ty kilometry, co mám před sebou, mi určitě neutečou. Vyrážím asi o půl jedenácté, což je na poutníka hodně špatný čas. Ale na druhou stranu, kdo má právo hodnotit, co je dobré a co špatné? Úžasně jsem se vyspala, dopřála si příjemný začátek dne a mezitím se počasí vyjasnilo tak, že vyrážím do plně slunečného a nádherného dne.

Život mě naučil tomu, abych se snažila dát každému dni příležitost stát se nejkrásnějším dnem mého života. A já se o to snažím. Každý den dostat i mezi milion povinností něco, co tomu dnu dá jiný rozměr. Zastavení se, čtení, rozjímání či modlitba, čas strávený v přírodě nebo čas s příjemnými lidmi, posezení u něčeho chutného nebo oblíbená aktivita. Ale především je to pro mě vše o prožívání přítomnosti. Vnímám, jak moc je důležité uvědomění a nastavení mysli, jelikož mi může přítomnost utíkat dennodenně mezi prsty, aniž bych ji okusila a prožila.

První kilometry podél pobřeží se svět ukazuje ve své plné kráse, je to jako pohlazení po duši. Zlatavým pískem lemovaný oceán zbarvený do nejrůznějších odstínů modré. Jinou modrou nabízí obloha bez mráčků. Fascinují mě dřevěné chodníčky podél pobřeží, jež slouží k procházkám, běhání, jízdě na kole i pro poutníky. Jsou blízko pláže, a tak se jde pohodlně a s nádherným výhledem. Voda v oceánu působí tak nevinně, ale má ohromnou sílu. Viděla jsem, jakou energií naráží na velké kamenné útesy, jimiž je místy lemováno pobřeží. Počasí vůbec neodpovídá předpovědi, je nádherně.

Už v počátku své cesty přemýšlím nad tím podstatným, co jsem nejednou četla, a to, že pouť není primárně o tom cíli, ale hlavně o té cestě... co zažiju a co budu muset řešit, co bude krásné a co náročné. První den byl tak trošku zahřívací a mě čeká další delší úsek. Nohy jsou ok, hlava si odpočinek i výhledy na Atlantik užívá, ale záda trpí pořádně. Už po pár kilometrech zjišťuji, že se mi batoh nějak zařezává do zad a tlačí mě, takže i když měním nastavení a utahuji přezky čím dál víc, není to úplně optimální. Vyřeším to alespoň dočasně tím, že si omotávám mikinu kolem pasu a batoh ať se zařezává do ní. Trošku to pomáhá, ale příjemné to není.

Cestou přemýšlím o tom, že i když je to moje dosavadní uchopení podle pocitů příjemné, asi to chce, stejně jako život, alespoň trochu nějaký systém a řád. Jasně, vyrazila jsem, až když jsem chtěla, neměla plán, měla čistou hlavu, ale neměla cíl pro daný den a nechala se vést. To je většinou super, ale právě kráčejíc krok za krokem jsem si uvědomila, že abychom na své cestě došli do cíle, musíme mít alespoň nějaký rámcový plán… to bylo k zamyšlení, jak bych tu svoji pouť, i jako totální amatér, mohla co nejlépe uchopit.

Po dalších pár kilometrech si plán zapisuji. Takže, měla bych každý den ujít alespoň dvacet pět kilometrů. Současně bych ale denně neměla ujít víc než třicet kilometrů, protože tím si jedna kamarádka odvařila kotníky a doporučovala mi, ať to hlavně nepřepísknu. Vzhledem k bolesti zad a počínající bolesti nohou bych si to měla i nějak v průběhu dne rozdělit, na nějaké úseky. Určitě, ať makám, ale ať i dobře odpočívám. Taková námaha pro tělo prostě není sranda a kvalitní odpočinek je důležitý. Přemýšlím, že bych to mohla udělat přibližně tak, že bych si denní etapu rozdělila po osmi či devíti kilometrech. Mezi každým takovým úsekem bych si měla dát pauzu, oběd, svačinu nebo kávu, ale měla bych odpočívat.

Umím se přemoct, umím se zapřít, ale taky bych se nerada zdravotně odrovnala. Nesmí mi chybět nasazení, vyžaduje to úsilí i dřinu, ale nesmím být hluchá ke svému tělu a překračovat své zdravotní limity. To si sama sobě neustále připomínám. Ano, jsem totiž schopná na to v nadšení z cesty zapomenout. Nadšení ale střídají i pocity únavy a vyčerpání. Nejednou v průběhu dne zažívám krizi. Nohy bolí, batoh tlačí a cesta ubíhá pomalu. I druhý den jsem si několikrát nadávala či brblala a vyčítala si, co jsem to vymyslela. Nebude to snadné dojít až do cíle, to je jasné. Nic v životě, co skutečně stojí za to, snadné není, ani to není zadarmo. Ale o to více si pak, jestli se mi to podaří, budu vážit toho, čeho dosáhnu.

Při prvotních drobných krizích si uvědomuji čím dál více, že si ještě zřejmě fakt hrábnu, že mi to dá slušně zabrat, ale zároveň, že jsem to především já a má mysl, kdo rozhodují o tom, jestli to dám. Je to o té touze, odhodlání i víře, že to mohu zvládnout. Motivuji sama sebe a přesvědčuji se, že je možné to zvládnout. Chci, abych na závěr věděla, že jsem do toho dala vše. I pokud by se to nepodařilo, tak mi vnitřní klid i radost přinese pocit, že jsem to zkusila a v daný moment udělala všechno, co bylo v mých silách. A to je i má životní filozofie.

Začátek dne je krásný, ale když mám za sebou teprve asi osm kilometrů, zjišťuji, jak naivně jsem si myslela, že mám za sebou těch kilometrů už třeba patnáct. Utíkalo to prostě pomalu. Samota mi nevadí. Zatím stále ještě dojíždím na únavě z práce, z civilizace, takže pocit samoty opravdu nepociťuji. Naopak. Užívám si to. Nemusím se na nic soustředit, nikomu nic vysvětlovat ani odpovídat a jen tak nechávám své myšlenky plynout.

Kladu si sama sobě různé otázky a přemýšlím. A o čem? O tom, co je jednou za čas prostě moc fajn. Podívat se na svůj život z ptačí perspektivy, zamyslet se nad pocity, které denně prožívám, i hledat odpovědi na nejrůznější otázky. Ptám se sama sebe. „Jsem šťastná? Dělám to, co mě baví? Chci cestou, kterou v životě jdu, jít beze změny dál, nebo toužím po změnách? Chci nějaké změny? Dobře, ale co mi tedy brání v tom je provést? A co mi vlastně v životě přináší radost? Kolik toho, co mi přináší radost, dělám? Mám na to čas a věnuji tomu dostatečně času? Pokud ne, proč? Co musím změnit, abych tomu víc času mohla věnovat? Jsem obklopena těmi správnými lidmi a trávím nejvíce času s těmi, se kterými chci? Chybí mi občas energie? Kdo nebo co mi energii bere, když se občas cítím tak vyšťavená, tak bez energie? A jdu, nejen dnes, ale celkově v životě cestou, kterou jsem si přála jít? Je to cesta, která mě vede k mým snům?“

Prostě přemýšlím. Každou otázku doprovází další otázky a odpovědi na takové otázky mi jsou životním kompasem, který mi chce našeptávat a radit, kudy mám v životě jít. Zastavení se a sebereflexe jsou velmi dobrým krokem k vlastní očistě. Kladení si otázek je skvělý způsob, jakým každý z nás může zkoumat své nitro. Konverzování sama se sebou mi vlastně umožňuje lépe poznávat samu sebe, přináší mi sebeuvědomění. I na cestě do Santiaga mi stojí každá zajímavá myšlenka za zastavení a poznamenání, protože jsou myšlenky, ke kterým se chci vracet.

I běžně v životě si hodně věcí zapisuji a ze starostí či pocitů se vypisuji. Dělám to už mnoho let a bylo i období, kdy to pro mě byla jednoznačně taková terapie psaním. Prostě jsem se z některých věcí potřebovala vypsat. I kdybych si napsala jen jednu větu nebo odstavec, je to často ozdravné i transformační, psát si deník a zavést si to jako každodenní rituál. Zkrátka si uvědomuji, jak mi to pomáhá a přispívá k osobnímu růstu a rozvoji.

Psaní pro mě bylo a je velkou zálibou a k zajímavým myšlenkám či nápadům se vracím. Pravdou je, že kdybych si to nenapsala, možná už si na to nevzpomenu. A tak se už léta vypisuji z emocí, zapisuji si jak zažívané radosti, tak i životní strasti. Zaznamenávám si i často pocity, které nám okolnosti našeho života přinášejí a jež jsou pro další rozhodování velmi podstatné. Jen málokdo se jimi opravdu řídí. Pokud se jimi však nechávám vést, cítím, jak mě kontinuálně vedou k očišťování života od toho, co do něj nepatří. Od těch, kdo do něj nepatří. Od toho, co mi brání být šťastnější.

Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety četla dost přímé rady do života.

Nejsi šťastný v práci, co děláš? Změň ji!
Nejsi šťastný ve vztahu, ve kterém žiješ? Ukonči ho!
Nejsi šťastný ve svém vlastním těle? Hýbej se, stravuj se zdravě a dělej s tím něco!
A jak by bez pochyby řekl Milton Erickson, začni! Začni hned!

Život je sinusoida a každý z nás řeší v různých životních etapách nejrůznější otázky. Nic není zadarmo a za vším je vždycky odhodlání a úsilí, ale jsme to především my sami. My jsme piloty našich životů. A jak říká staré dobré přísloví, bez práce nejsou koláče. Nejsme-li tedy šťastní, nemůžeme čekat, že se něco v našem životě samo změní. Musíme se změnit my. Musíme změnit svůj přístup a dát tomu energii. Musíme jít změně vstříc.

Přesně toto je na Caminu úžasné. Mám tolik času, že můžu poměrně hodně přemýšlet nad svým životem. A nejen přemýšlet, ale současně hledat ty správné odpovědi. Hodně jsem si psala. Myšlenky, nápady, podněty. Za každý den mě totiž napadlo opravdu hodně věcí, a ne každou myšlenku bych udržela. Takže jsem se zastavovala a dělala si poznámky. Jelikož jsem měla na telefonu nastavený letecký režim, byly to ničím nerušené hodiny přemýšlení, kdy se spousta odpovědí začínala objevovat sama.

Sice zvládám druhý den nakonec dvacet šest kilometrů, ale přiznávám, že batoh je čím dál těžší a i nohy o sobě dávají slušně vědět. Ty poslední kilometry druhého dne mám pocit, že se už skoro plazím. Nejsem na takové vzdálenosti ani trmácení se s batohem zvyklá. A divím se? Dalo se to čekat. Každopádně se chci vyvarovat chybě předchozího dne a kolem páté hodiny si rezervuji přes portál booking.com ubytování pro poutníky, respektive ubytování v poutnickém duchu. Není to úplně klasické albergue, ale hostel kousek od pláže, který má několik sdílených pokojů i sdílené sociální zařízení. Do cíle mi ještě pár kilometrů chybí, ale už mám jistotu, že mám kde spát. Mám klid v duši, na noc střechu nad hlavou a nemám kam spěchat.