Naše děti, televize a internet

Umění správné volby

z knihy Já tě snad přetrhnu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Jak vychovávat děti v době, kdy tak důležitou roli
hrají televize, videohry a internet?“

Skutečně, obrazy se na nás dnes valí ze všech stran. Televize a internet se už staly běžnou součástí života a mladí lidé nezřídka tráví před obrazovkou více času než ve škole. Televize je dnes všudypřítomná: ať už jako zábava nebo jako pouhá zvuková kulisa. Některým rodičům to nevadí: televize jim děti pohlídá a neřekne si za to ani korunu; jiní ze scén, které děti v televizi vidí, vůbec nadšeni nejsou. Hodně rodičů neví, co s tím, a ptají se: Máme dětem televizi zakazovat? Jaký postoj k televizi, v níž jedni spatřují „nástroj ďáblův“ a druzí úžasný prostředek poznávání světa, zaujmout?

Vliv obrazů

Televize a v ještě větší míře internet staví vychovatele před spoustu problémů. Dobře víme, co televizi i internetu vytýkají. V první řadě je to přemíra násilí, která u dětí vyvolává stres, poruchy spánku, úzkost, skupinovou agresivitu či necitlivost k utrpení druhých lidí. Filmů bez revolverů, potyček, zabíjení a potoků krve je v televizi žalostně málo. Z diváka, a často stačí dívat se jen na televizní noviny, se stává voyeur. Z utrpení je pouhá podívaná a trpící člověk přichází o všechnu svou lidskou důstojnost. Co se týče videoher, některé sice obsahují doporučení týkající se věku hráčů, ale i přesto v nich často násilí převažuje nad vším ostatním. Vzpomeňme si třeba jen na hru GTA III, kde se hráč stává drogovým dealerem a pasákem, jehož cílem je zabít co nejvíce policistů. Stejně tak erotické a pornografické filmy (polovina jedenáctiletých dětí už nějaký takový film viděla) mohou vést k nápodobě v nich zobrazovaného chování. Zkrátka a jednoduše: obrazy nad námi mají velkou moc.

Rodiče si rovněž stěžují na to, že televize, videohry a internet narušují dětskou psychiku a ovlivňují děti k horšímu. Děti, které stráví spousty hodin před televizí nebo hraním videoher, mívají sklon k pasivitě, stahují se do sebe a přestávají komunikovat se svým okolím. Chtějí mít jen svou drogu, bez níž se nudí, a někdy jim reálný a virtuální svět splývají v jedno. Časté přepínání televizních programů zase vede k celkové psychické nevyrovnanosti a poruchám soustředění nebo ke konzumnímu přístupu k životu a napodobování hvězd. Nezapomínejme také na problémy s očima, nervozitu a obezitu, které s sebou tento životní styl nese. Obrazy však ovlivňují i lidský intelekt: televize nám poskytuje mnoho informací a nových poznatků, jež jsou však často neúplné, povrchní a neutříděné. Aféře nějaké celebrity je věnována stejná, nebo dokonce větší pozornost než událostem celosvětového významu. Různé reality show zase zcela popírají morální hodnoty. Bývají postaveny na zákonu silnějšího a na ponižování a znevažování nejslabšího člena skupiny, který „má padáka“. Rovněž ochrana nenarozeného života nemá v televizi příliš velké zastání.

Nebuďme naivní, sledování televize může vést k velmi závažným důsledkům. Duševně nevyrovnané mladé lidí může inspirovat i k trestnému činu (znásilnění, či dokonce zabití).

Okno do světa

Tyto nové prostředky mezilidské komunikace bychom však neměli hned zatracovat. Zdá se, že negativně se podepisují především na dětech, které si už nesou nějaké trauma odjinud, a na dětech z nefunkčních rodin. Televize a internet nám nejen přinášejí zábavu a odpočinek, ale můžeme se díky nim také dozvědět spoustu věcí z celého světa a komunikovat s lidmi ze vzdálených zemí. Rodičům a dětem poskytují televize i internet mnoho příležitostí k objasňování různých souvislostí a vzájemné výměně názorů.

Když dítě interpretuje obrazy a postihuje vnitřní vztahy mezi zobrazenými událostmi, rozvíjí se tím jeho inteligence. K rozvoji inteligence přispívá i to, že se učí pracovat s počítačem, že je schopné nepřepínat programy, ale vybírat si nebo že se ve videohře dokáže vypořádat se všemi nástrahami. Existují i vynikající filmy a televizní pořady a také internetové stránky, které stojí za to, aby se k nim člověk opakovaně vracel. Scény zobrazující násilí zase mohou na dítě působit jako katarze. Když si dítě hraje na to, že „se bojí“, může mu to pomoci překonat vlastní úzkosti, a díky ztotožnění se s hrdinou se osvobodit od agresivních sklonů.

Všechny tyto komunikační prostředky budou koneckonců vždycky jen tím, co z nich sami uděláme. Zakazovat dětem jakékoli televizní pořady není dnes dost dobře možné, pokud nechceme, aby se cítily vyloučené z dětského kolektivu. A kromě toho je tu riziko, že to, co nemají doma, budou vyhledávat u kamarádů a nad tím už rodiče nebudou mít vůbec žádnou kontrolu. Důležité je, aby se rodiče zajímali o to, co děti v televizi sledují. Nezapomínejme, že příklady táhnout! Děti by měly vědět, že my sami umíme čas strávený před obrazovkou omezit a že se nedíváme na každou hloupost.

Umění správné volby

Je třeba kontrolovat, co děti v televizi sledují, a pořady vybírat. Nejlepší je, když se na rodinné radě rozhodne, co budeme společně sledovat, případně kdy nahradíme televizní program pěkným filmem na DVD. Dohled je nutný i nad internetem (jen 73 % rodičů dohlíží na to, co jejich děti na internetu vyhledávají). Sledujme televizi spolu s dítětem, abychom mu pomohli vnést do toho, co vidí, pořádek, abychom se spolu s ním mohli zamyslet nad tím, co bylo na pořadu pěkné a jací byli hrdinové. Dítěti svou přítomností pomůžeme zvládnout emoce, jež v něm pořad vyvolává, a udržet si od viděného odstup. Hlavní je, aby dítě o strachu, který v souvislosti s tím, co vidí, prožívá, mohlo mluvit. Vědecké studie ukázaly, že násilí v médiích nemá na dítě zdaleka tak velký vliv, když je na ně upozorněno předem a když si o něm může po pořadu promluvit.

Nenechávejme dítě s televizí o samotě. Psychoanalytik Serge Hefez říká: „Jsem zásadně proti televizi v dětském pokoji.“ A já za sebe dodávám: „A také proti počítači, pokud si chceme ponechat dohled nad tím, jaké hry dítě hraje a jaké stránky navštěvuje.“ Tak se naše dítě nestane závislým na televizi a nebude se „přecpávat“ virtuálními obrazy. V rodině by též mělo být jasně stanoveno, že děti mohou strávit u televize, hraním her nebo brouzdáním na internetu každý den jen určitý, jasně vymezený čas.

Rodiče by v dětech měli podněcovat kritické myšlení například tím, že jim vysvětlí, jak se takový televizní pořad vyrábí a co všechno v něm může být pouhý trik. Hloupé nebo nepravděpodobné scény je nejlepší odbýt žertem a vždycky je vhodnější říci: „To je blbost,“ než „To je nemorální“. Vést děti k tomu, aby si uvědomovaly jak manipulativní a klamné mohou obrazy být, je třeba nejen doma, ale i ve škole.
Rodiče by měli vědět, že mohou působit i na instituce, které mají televizní program na starosti: stačí krátký dopis s pádnými argumenty. Hodně štěstí!