Moje dcera se hrozně obléká!

Nosí samé divné hadry

z knihy Já tě snad přetrhnu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Moc mě rozčiluje, jak se obléká moje šestnáctiletá dcera:
nosí samé divné hadry, chodí příšerně zmalovaná a vlasy
má obarvené jako papoušek. Netroufám si jí nic říct tím
spíš, že to nijak nekomentuje ani její matka.“

Myslím si, že tento otec dělá dobře, když své dceři nic nevytýká. Ve dvou případech bych však zasáhl: kdyby nějaký životní styl či móda mohly být nebezpečné (piercing) a kdyby se oblékala vyloženě neslušně s úmyslem své okolí provokovat či šokovat – za tím se většinou skrývá nevědomá prosba, aby dítěti někdo stanovil jasné hranice. Jedná-li se však o oblečení, které je prostě jenom výstřední a nám dospělým připadá směšné, neměli by se do toho rodiče příliš plést: hrozí totiž, že svými pohrdavými či urážlivými poznámkami svůj vztah s dítětem jen pokazí. Právě tak asi uvažuje manželka našeho čtenáře, která dceři do oblékání vůbec nemluví.

Dospívající hledají svou identitu

Chování mladého člověka bychom měli správně porozumět. To, jak vypadá, je pro něj totiž nesmírně důležité. Jen si sami vzpomeňme, jak nám v době dospívání záleželo na tom, co máme na sobě, a jak nás dokázal vyvést z míry prošoupaný loket či díra na ponožce. Je pravda, že dnes by zrovna tohle žádný problém nebyl, právě naopak: prodřené koleno či díra na zadnici jsou důkazem, že jdete s módou!
Dospívající dítě hledá svou identitu: ještě neví, kým vlastně je, zda vůbec za něco stojí, jestli se jeho nová tvář bude někomu líbit. Když mu vrstevníci jeho „outfit“ schválí, pochyby jsou na chvíli pryč. Každá generace se chce co nejvíc odlišit od generací předchozích, a proto má svou vlastní módu, která se navíc velmi rychle mění, protože na ní chtějí obchodníci co nejvíc vydělat.

Na tom, že se dospívající snaží napodobovat své kamarády a nechce se mezi nimi cítit jako „ošklivé kačátko“, není nic divného. Většinou se zároveň snaží v něčem se od nich odlišit. Napodobuje módní styl či výstřelky hvězd showbyznysu, ale současně hledá různé bizarní detaily, jako pramen vlasů v barvě duhy či na odiv stavěný piercing, jimiž by se od druhých odlišil a přitáhl jejich pozornost.

Rodičovské rady jsou v oblasti oblékání většinou úplně nanic: vkus dospělých je dospívajícímu ze samé své podstaty podezřelý. Vzpomínám si, jak jsem jednou v obchodě s oblečením pozoroval matku s dcerou, která systematicky vracela na ramínko každou sukni, o níž matka prohlásila, že je hezká.

Pomozte dospívajícím vyrůstat ve vnitřní svobodě

Nekonečné diskuze týkající se vzhledu jsou zbytečné a – přiznejme si to – i malicherné. „Nedrážděte své děti,“ radí rodičům svatý Pavel. Proč by naše dítě nemělo mít právo hledat samo sebe třeba i tak, že bude pár let nosit výstřední oblečení? Moudřejší je pomoci mu, aby dokázalo vidět všechny souvislosti a aby si dokázalo uvědomit, jak s ním obchodníci s módním zbožím obratně manipulují. Budeme-li povzbuzovat kritické myšlení svého dítěte, pomůžeme mu růst ve vnitřní svobodě a dospět k lepšímu poznání sebe sama.

S dítětem nás rovněž sblíží humor, protože když se s ním smějeme, dáváme mu tím najevo, že nechceme nic zbytečně dramatizovat. Jednou věcí si můžeme být naprosto jisti: mladý člověk se obléká chvíli tak, a hned zas onak, protože touží po všem novém a nové styly ho nesmírně přitahují. Jestliže dneska vypadá hrozně, už zítra to může být mnohem lepší.

Buďme trpěliví: až si dospívající bude sám sebou jistější, až si dostatečně uvědomí svou cenu, své nadání, své úspěchy a svou krásu, rychle pochopí, že žádné výstřednosti už vlastně nepotřebuje. Čím víc ho budeme ujišťovat o jeho schopnostech, tím dřív k tomuto závěru dojde a přestane potřebovat krunýř, pod nějž by skryl svou slabost a nejistotu. A až se náš syn či dcera doopravdy zamilují, začnou o sebe dbát úplně jinak a my budeme nakonec rádi, že nás vůbec pustí do koupelny.

Láska v každodenním životě

Hádat se o malichernosti je zbytečné, hlavní je nepřecházet mlčením to podstatné: provinění proti blíženecké lásce. Jsem přesvědčen, že své děti bychom měli soudit jenom podle toho, jak dokážou každý den žít přikázání lásky.

O tom bychom s dětmi rozhodně mluvit měli, v této oblasti se nebojme zasáhnout: „Kvůli barvě vlasů nebo mejkapu se s tebou hádat nebudeme, protože pro nás – a taky v Božích očích – jsi krásný (krásná), ať už máš na sobě cokoli! Ale ublížil jsi bratrovi, mamince, kamarádovi…: neměl jsi v sobě dost lásky. Druhým se ubližovat nemá, to sám víš, a tak nám, svým rodičům, dovol, abychom ti to občas připomněli.“