Sekce: Knihovna

Andrea Riccardi

Misijní církev

Od sebestřednosti k univerzalitě

z knihy Bůh nemá strach , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Láska zneklidňuje a připomíná. Neexistuje řešení na všechno, ale nemůžeme zavřít srdce jen proto, že nemáme řešení. Současný křesťan prožívá setkání se svým bližním na ulici své čtvrti, na cestách města, ale také v pomyslném světě, který zkracuje všechny vzdálenosti. Současný křesťan je člověkem univerzálním: není možné, aby nepěstoval tuto složku svého lidství. Takto je povolán, aby objevil možnosti tohoto stavu a změnil pomyslný vztah s tím, kdo je daleko, ve vztah skutečný a citový. Je důležité, aby vzdálení nebyli jen problémem, ale aby se stali známou skutečností. Myslím, že v křesťanské výchově mladých generací by bylo zapotřebí napomáhat pokud možno přímé zkušenosti s jižním světem. Křesťan, který přímo vidí a zná lidi Jihu, ať bude jejich historie jakákoli, bude citlivý k náboženskému a společenskému životu mimo naši Evropu. Cestování, osobní seznámení, co nejbezprostřednější zkušenost mají být součástí výchovy, jaké se má dostat křesťanovi, aby stál u okna světa.

Citlivost pro misie se rodí také z přímého poznání. Proč nevynakládáme síly pro naši mládež v tomto smyslu? Nikdy jsem neviděl, že by se někdo vrátil z Afriky nedotčený touto zkušeností. Ale je tu ještě něco víc. Existuje provincialismus a lokalismus, od kterých se musí život církve oprostit. Existuje sebestřednost, která je opravdovou chorobou. Příliš myslíme na vnitřní problémy a nejsme si vědomi bohatství evangelia a víry, když hovoříme s druhými. Je mnoho cest, jak se vymanit z této sebestřednosti, tak jako je mnoho cest křesťanů v současném světě. S čím nesouhlasím, je ustavičné posuzování cest druhých, jako by v Otcově domě neexistovalo mnoho příbytků. Skupinové a institucionální mesiášství představuje a vyjadřuje slabé uvědomění. V Otcově domě je mnoho příbytků. Dnešní církev žije ve spleti zkušeností, počínaje farním životem až po hnutí a život řeholní...
Velkým duchovním uzlem naší doby je právě onen reflex, který nás uzavírá a soustřeďuje na nás samotné, ona sebeláska, filautia toho, kdo žije ve velkém světě. Filautia se stává jakousi ochrannou a obrannou patinou, nátěrem. Také náboženská zkušenost je pak pohlcena v sebelásce, v hledání rovnováhy a pohody. Znamením osvobození od sebelásky, od oné vášně, která vyprazdňuje, je právě univerzalita lásky: „Neříkej: ‘Nemám v nenávisti svého bratra’, jestliže odmítáš na něho pamatovat.“ Obrácení k univerzalitě lásky rozšířením vlastního srdce je cestou obrácení od filautie.

Géniem katolické církve, kterého odhalily její dějiny, je tato univerzální vášeň. V globalizovaném světě, před znovu vyvstávajícími etnickými a civilizačními hranicemi, svědčí katolická církev zvlášť o své vášni pro univerzalitu.

Církev, která je univerzální, pomáhá našemu západnímu světu hledět za jeho hranice nebo za jeho zdi. Dnes v podstatě v každé komunitě v našich zemích může být otevřené okno k těmto obzorům světa. Myslím například na Afriku, na tu stále opomíjenou Afriku. Je třeba znovu mluvit o Africe na Severu, který na ni zapomíná a ponechává ji jejím krizím, jejím válkám a jejím nemocem. Sám život církve, most společenství mezi Severem a Jihem, stmelený životem a mučednictvím mnoha osob, udržuje myšlenku společného osudu mezi Afrikou a Evropou a ukazuje, jak je nemyslitelné a koneckonců pošetilé nahlížet budoucnost Jihu odděleně od osudu Severu. Toto moudré ponaučení z historie může dát církev naší Evropě.

Hlásat evangelium od srdce k srdci

Máme prožívat „nový začátek“ v tomto globalizovaném století, které začalo roku 2000. Novým začátkem pro křesťanské komunity je misie Misie procházejí celým životem církve: bude se rozvíjet nová evangelizace v zemích se starou křesťanskou tradicí, i když bude spojena s univerzálním zápalem církve, schopným konat nové misie v zemích mimoevropských. Obojí misie patří k sobě a zrají v životě církve společně. Spolu stojí, nebo spolu padají. Jsou totiž výrazem nových komunit, které nejsou soustředěny na sebe, nežijí sobecky, nespokojují se s tím, že se starají o své prostory a o své krize.

Zbývá prostá, ale základní otázka. Misie jsou sdělováním radostné zvěsti někomu druhému. Cítí se naše komunity schopny něco sdělovat? Je pravda, že jistá krize misií byla poznamenána ztrátou důvěry Západu, že může vyvážet hodnoty jinam. Tato ztráta důvěry je spojena se soustředěním se na sebe, které má také aspekty existenční. Co ti mohu dát? Jako Petr a Jan před chromým žebrákem. Sdělování evangelia pomáhá člověku svobodně chodit. Toto sdělení radostné zvěsti chromému právě po Letnicích ukazuje, jak apoštolové odpovědí žebrákovi tím, že mu dají to, co mají: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6). Je to sdělení radostné zvěsti, která ve jménu Ježíšově postaví na nohy. Tento člověk začne chodit a velebí Boha. Ve jménu Ježíšově mají učedníci co sdělovat.
K tomuto sdělování dochází v osobním vztahu. Petr spolu s Janem upře na onoho chromého člověka zrak a požádá ho, aby se na ně podíval. Potom ho vezme za pravou ruku a zdvihne ho. Dotkne se ho a podepře ho. A on začne chodit, zatímco jeho ústa propuknou v chválu Pána. Nemůžeme si nevšimnout, jak i v tomto případě se děje sdělování od člověka k člověku v nepotlačitelném osobním vztahu, od srdce k srdci, od očí k očím, od ruky k ruce. Takto dochází ke křesťanské misii. Není tu žádný text, žádné poselství, žádné prohlášení ... Může se použít jakýkoli prostředek, ale nic nemůže nahradit osobní setkání mezi dvěma lidmi kolem Pánova jména. Dějiny hlásání evangelia jsou dějinami setkání mezi osobami. Jsou to dějiny komunity, která se cítí celá misionářská, ale je to také úděl osob, které se rozhodnou jít ve svém životě cestou misií, vynaložit svůj život pro evangelium. Jsou to dějiny konkrétních svědků v životě.
Ve složitém světě vzhledem k velkým silám a systémům předávání mocných a někdy tajných zpráv se může zdát křesťanství slabé, křehké, přemožené, na odchodu, a tedy určené, aby bylo v našich společnostech na okraji, tak jako na Jihu a na Východě. Ale je to síla. Je to síla, kterou křesťanství ukázalo ve století, jako je dvacáté, ačkoli i mnoho křesťanů už je shledávalo cizím. Dědictvím 20. století je především „slabá síla“, síla ve slabosti, kterou osvědčili hlavně noví mučedníci. A významnou částí onoho zástupu mučedníků byli ti, kdo se vyčerpali v hlásání evangelia, zejména v dalekých zemích. Snad si máme být více vědomi této slabé síly křesťanství, abychom se odhodlali vynaložit svůj život pro předávání evangelia.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Křesťanské bratrství
• Misie teprve začíná
• Krásná doba abychom byli křesťany