Sekce: Knihovna

Andrea Riccardi

Krásná doba abychom byli křesťany

Křesťané v sekularizovaném století

z knihy Bůh nemá strach , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Není pochyby, že 20. století bylo „stoletím, které odešlo od Boha“. Bůh a církev už nejsou nejvyšším orientačním bodem kolektivního a osobního života: neinspiruje se jimi ani veřejné a soukromé chování, instituce, společnost, konformismus většiny… Ale na začátku 21. století je možné říci: Bůh neodešel ze srdce a ze života mnohých křesťanů v Evropě a ve světě. Svět odešel od Boha, ale Bůh neodešel ze života mnoha mužů a žen. Soukromé náboženství? Ano, soukromé, ale ne příliš, pohlédneme-li na život církve a komunit ve společnosti na začátku nového tisíciletí.

Síla a slabost křesťanů - odkaz 20. století
Za názvy institucí a pojmy, které zůstaly stejné, se v tomto světě hluboce změnil způsob bytí křesťanů. Vymizel stesk po křesťanském světě a státě, protože ty již jsou v nenávratnu: to je bod ztracený v hvězdném prostoru, který se nevrátí. Ale neztratila se víra, která je předávána společenstvími, ať už jde o společenství živá, prosperující, přišlápnutá, unavená, dynamická, trpící, spící...

Hledíme-li na přechodný charakter 20. století, nesmíme zapomenout na aspekt, na který upozornil Jan Pavel II.: „nové mučedníky“ tohoto století. Od milionu nebo dvou milionů ruských křesťanů, kteří položili život za víru, po Armény zavražděné za otomanské vlády během první světové války, po mučedníky nacismu, po křesťany zabité při hlásání evangelia nebo ve službě chudým, po mučedníky zavražděné mafií v Itálii a v Latinské Americe, po oběti za spravedlnost, po křesťany povražděné z etnické nenávisti v Africe, po alžírské mučedníky v trapistickém klášteře Panny Marie v Atlasu, usmrcené pro své svědectví lásky a dialogu uprostřed obtížného muslimského světa, a po mnoho jiných ... Tyto miliony věřících malují historickou fresku církve 20. století. Vidíme, jak křesťanství tohoto století bylo ve velké míře křesťanstvím mučedníků, a to pro jejich osobní volbu, draze zaplacenou a protrpěnou. Ve 20. století se totiž křesťanství stává většinou osobní volbou. Velký počet nových mučedníků maluje historickou fresku křesťanské humanity, tiché, nenásilné, ale současně silné. Mučednictví není otázka odvahy, nejde o řadu nešťastných náhod, nýbrž je to masový jev.

Dědictvím 20. století není křesťanství triumfální, všudypřítomné, zpupné. Nýbrž je to „slabá síla“ nebo, chcete-li, „pokorná“, ve světě a tváří v tvář světu velkému a krásnému, rozporuplnému. Je slabá, protože naše křesťanské komunity nejsou vítězné; protože je církev ve velmi složitém světě; protože křesťan nemá silné a mocné prostředky; protože člověk je slabý tvor. Cítíme, jak my křesťané už nežijeme ve strachu ze slabosti, v jakém žili křesťané na začátku 20. století. Někdy jsme ke strachu pokoušeni. Ne náhodou se Jan Pavel II. svým „Nebojte se!“ při započetí svého pontifikátu „trefil“ do rozhodujícího problému křesťanského světa, do pokušení ke strachu.

Aktuálnost slabé síly

Stále zbývá pohoršení slabosti: není křesťanství příliš slabé vůči složitosti lidského života, vůči rozvoji a pokroku soudobých politických sil, vůči silám zla? Významná postava rumunského křesťanství Nicu Steinhardt, pokřtěný ve vězení pravoslavným knězem, ale v přítomnosti dvou východních katolických kněží na znamení ekumenismu, napsal ve svém životopise, ve kterém vypráví svou bolestnou historii a který má výmluvný titul Deník štěstí:
Přímo zuřím, když vidím, jakým způsobem je křesťanství zaměňováno s hloupostí, s jakousi slabomyslnou a zbabělou zbožností ..., jako kdyby údělem křesťanství nebylo nic jiného než ponechat lidstvo na posměch silám zla a jako by křesťanství usnadňovalo zločinnost, neboť prý je svou definicí odsouzeno k slepotě a k ochrnutí.


Tento objev je nám předáván jako vzácné dědictví 20. století. Ostatně největší nasazení víry – můžeme-li tak říci – se udála ve znamení objevu této „slabé síly“. Mluvil jsem o síle nových mučedníků. V úvodu ke krásné knize vzpomínek rumunského vrchního rabína Alexandra Safrana, který bojoval v Bukurešti jen svými silami, s holýma rukama proti nacistické hrozbě deportace židů, píše Jean Ancel: „Jeho život je mimořádným příkladem boje beze zbraní, bez bomb, jedině mocí ducha proti brutální síle.“ Když roku 1960 Martin Luther King mluvil o svém putování k nenásilí, řekl: „Uprostřed nebezpečí, která mě obklopují, jsem pocítil vnitřní pokoj a poznal jsem sílu, jakou může dát jen Bůh. V mnoha případech jsem cítil, jak Boží síla proměnila trýznivou beznaděj v radostnou naději.“
A vědomí této slabé síly vzrůstá nasloucháním Božímu slovu. Nejde o nějakou filozofii nenásilí. Věřící lépe chápou, kým jsou, otevřou-li své srdce Pánovu slovu. Jak se stalo apoštolům Petru a Janovi u Krásné brány před chromým žebrákem. „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám,“ říká mu Petr poté, co ho vyzval, aby se na něj podíval (Sk 3,6).


Učedníci Slova, kteří setrvávají v modlitbě.

Dvacáté století, hlavně díky vyhlášení koncilní konstituce Dei Verbum, bylo poznamenáno objevením Božího slova, Bible ztracené v chrámě, Bible, která se poněkud vytratila z naší latinské liturgie, z pobožností, z legalistického chápání a ze scholastické kultury, ale především ztracené vnitřní lenosti. Myslím, že mnoho křesťanů 20.století udělalo zkušenost, že naslouchat evangeliu a Bibli pohne srdcem.
Dříve, než se pokusíme křesťana nějak sociologicky zařadit nebo jej definovat, musíme si uvědomit, že je především učedníkem. Křesťanem byl nazván v Antiochii, ale jako učedník se narodil na břehu Galilejského moře a takový zůstává. V Galileji začali první lidé následovat Ježíše jako učedníci. „Síla“ křesťanského společenství se objevuje v každodenním naslouchání Božímu slovu. Řehoř Veliký Boží řekll, že Boží slovo roste s tím, kdo je čte, a v tom, kdo je čte. Koncil se ve svém vyjádření příliš neliší od tohoto starého římského biskupa.
Musíme nechat růst Boží slovo v srdci našich společenství i ve svých srdcích. Církev nevstoupila do třetího tisíciletí zpupně nebo zmateně. Její místo je u nohou Pána, aby naslouchala jeho slovu a hlouběji mu rozuměla. Církev Božího slova, ve které jsou všichni, dříve než jsou aktivisty, bojovými nadšenci či příslušníky, především učedníci. Z toho vyplývá společenství modlitby. Amin Maalouf, francouzko-libanonský spisovatel, kterého si velmi cením, napsal, že ve světě nacionalismmů a rozdělení zavinil konec latiny,univerzálního jazyka katolické liturgie, ztrátu pro bezprostřední univerzální bratrství. Já se domnívám, že smysl pro univerzální bratrství pochází z modlitby, ve které věřící chápe jako o Letnicích v Jeruzalémě evangelijní bratrství ve vlastním jazyce a přijímá je v srdci. Smysl pro univerzální bratrství se rozvíjí v srdcích těch, kdo se otevřou Božímu slovu a nechají ho růst ve svém životě.
Vladimír Solovjov měl pravdu, když mluvil o modlitbě jako o prvním díle církvve. Je to zkušenost komunity Sant´Egidio v Římě i ve světě: zkušenost večerní modlitby Trastevere a tam, kde jsme, nás doprovází životem, který uplývá mezi různými situacemi a rozmanitými úkoly.
Uvědomuji si, jak v našich sekularizovaných městech vzrůstá potřeba naslouchat Božímu slovu a modlit se. Vyžaduje to člověk, který je ve městě tak trochu kočovníkem, který nepatří k žádné čtvrti nebo farnosti. Ptám se, jsou-li naše kostely schopné učinit nedělní liturgii středem jejich života. Horlivá patorace a množství úkolů často u kněze oslabuje ústřední postavení liturgické sllužby, neboť ta vyžaduje čas a nasazení. Liturgie tak často není oslavou tajemství, ale vypadá jako osobní záležitost předsedajícího. Společenství často ani neslaví a kněz je osamocen: ve zpěvu, v účasti, v přijetí...
Svět od Boha odešel, ale v našich sekularizovaných městech stále pulzuje přání slyšet jeho slovo a modlit se. Není první věcí našich komunit odpovídat na tuto touhu? Církev, která žije více v liturgii a v naslouchání Božímu slovu, objeví, jakou silou je její slabost v životě světa.

Město a globalizace - chudý blízký i vzdálený

Dnešní muž a žena, kteří slyší Boží slovo, jsou snad trochu jiní, než na jaké myslel 2. vatikánský koncil; a z antropologického hlediska se velmi liší od člověka, na kterého mysleli Otcové. Nová situace, která je společná všem, působí, že se ihned prostřednictvím televize, zpráv, internetu dostávají do styku s nejvzdálenějšími skutečnostmi Jeden příklad za všechny: stále více k nám doléhají válečné zprávy. Ale jsou vzdálené, složité, těžko rozluštitelné. Informace z globalizovaného světa v nás vyvolávají už zvykovou bezmocnost a lhostejnost. Jak na to reagovat? Je normální, že dnešní muži a ženy stojí u okna světa.
Žena, muž, křesťan jsou uvěznění ve městě a někdy v něm ztracení, ale přitom stojí u okna světa, virtuálně a někdy konkrétně ve styku s dalekými světy a problémy ... Jak je možné prožívat lásku v těchto dvou rozměrech? Kdo je bližním pro křesťana, který žije mezi městem a televizí? Současný člověk se nikdy nevyčerpává jen tam, kde je. Je to člověk, křesťan při nejmenším dvojrozměrný. V obou rozměrech nalézá svět chudých, onen svět, s nímž má křesťanský život privilegované pouto. Je spjat s těmi, kdo nemají co dát výměnou. Toto pouto ukazuje vnitřní spojitost církve se slabostí chudých. Skutečnost chudoby naléhá na křesťana každý den. Řehoř Veliký připomínal římským křesťanům: „Každý den nalézáme Lazara, jestliže ho hledáme. A i když ho nehledáme, narážíme na něj.“ (Řehoř Veliký, Homilie na evangelia. Pravidla pro pastýře. Homilie XL.)
A existuje také druhý rozměr lásky, láska k chudým vzdáleným. Zde musí láska čelit výzvě informací, být stále ve styku se vzdáleným světem, stát u okna velkého světa ne ze zvyku, ale s láskou. Být veřejně křesťanem znamená dnes procházet těmito různými rozměry lásky, k bližnímu blízkému i vzdálenému, ale ne zcela neznámému. Takto je křesťanské společenství při vší své omezenosti zásobárnou lidstva ve městě a ve světě. Je schopno neustupovat odlidštění, nechodit chvatně a roztržitě kolem trpícího souseda, ale neignorovat ani toho, kdo je daleko. To je „slabá síla“ lásky.

Evangelium a dialog - ekumenismus jako otázka každodenního života

Když koncil hovořil o dialogu s nekřesťanskými náboženstvími, ovzduší ještě nebylo připraveno, jako bylo připraveno ovzduší hnutím biblickým, liturgickým nebo ekumenickým. Vypuklo velké nadšení, ale zakrátko jsme viděli, jak jsou světy jiných náboženství složité, že se nedají sladit s křesťanstvím a že často setrvávají v pýše a sebedůvěře. Z toho vyplynulo zklamání a pesimismus. Ale skutečnost je taková, že zejména v západní Evropě jsme ponořeni do světa nábožensky i etnicky pluralistického. Přes nynější hrozné etnické čistky bude 21. století dobou, kdy budou vedle sebe žít nejrůznější náboženské a etnické skupiny. Koncil ukázal, jak v této situaci žít. Nebude to lhostejnost k víře druhého ani zapomenutí vlastní víry ani zdůrazňování protichůdných odlišností nebo sektářství osob roztroušených v příliš velkém světě. Církev dialogu cítí podle koncilu „svůj úkol podporovat jednotu a lásku mezi lidmi“; „zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti (Nostra aetate), deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. Církev některých, která nezapomíná na úděl všech.
Dialog není speciální činnost některé církevní instituce. Je to otázka každodenního života, setkání s druhým, osobního přátelství. Komunita Sant’Egidio začala už před lety žít tento rozměr přátelství a solidarity se zahraničními přistěhovalci, často s muslimy. Každodenně prožívaný dialog není školou relativismu a neodmítá vydávat svědectví o naději, která je v nás. Dialog je jako láska: má kořeny v evangeliu a živí se jeho slovy. Není-li evangelia, není ani dialogu. Ale je to také pocit vycházející z evangelia, že existuje společný osud, který nás sjednocuje.

Křesťané v sekularizovaném století

Na začátku nového století se všichni své slabosti lekáme méně než dříve. Dvacáté století, které odešlo od Boha, nás naučilo víře, která se neschovává jen v soukromí a ve svědomí. Ostatně soukromá zbožnost jako jedna ze složek lidské rovnováhy je dnes dosti v módě. O tomhle však nechci mluvit. Svět, který odešel od Boha, znal křesťany, kteří stáli na křižovatce života: svědky, prosté věřící, dobročinné lidi, lidi dialogu ... Křesťané neodešli z dějin. Jsou křesťany ze svého rozhodnutí a veřejně. Dvacáté století nás poučuje, že je možné křesťansky žít na křižovatkách pluralistického, laického, sekularizovaného světa. To je objev síly věřících: prvotní síly, založené na víře a na modlitbě. Je to síla, která se chce dotknout člověka z nitra, mluvit k jeho srdci a k jeho rozumu.
Podle mého názoru není naším úkolem dělat plány do budoucna. Jde o to, abychom chodili tímto velkým a otevřeným světem ve světle Božího slova, jež je svítilnou pro naše kroky, abychom se setkávali s konkrétními muži a ženami a uměli si vyložit konkrétní situace. Církev třetího tisíciletí je současně slabá i silná. Především je nepohodlná v naší ne-křesťanské době, ta však je vhodnou dobou, abychom byli křesťany.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Křesťanské bratrství
• Misijní církev
• Misie teprve začíná