Sekce: Knihovna

Andrea Riccardi

Křesťanské bratrství

z knihy Bůh nemá strach , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Církev, sdružení staré i moderní
V rámci 20. století zaslouží zvláštní pozornost úloha církve jako prvku sdružování. Ve městě 20. století je náboženská obec už jen jednou částí společnosti občanské. Stále významnější sektor občanské komunity se od konce 19. století o farnost nebo o církev nestará vůbec nebo jen velmi málo.
Ve 20. století se společnost vymaňuje z náboženského rámce a obrací se ke světskému. Je to svět, který žije, jak píše Émile Poulat, jako by Bůh neexistoval. Společenství křesťanů už nespadá vjedno se společenstvím občanů. Církev musí sdružovat svůj lid jiným způsobem. Musí to dělat samostatně, nezávisle na občanské společnosti a na státu.
Dvacáté století je obdobím dějin církve, kdy křesťanské sdružování je středem katolického života. Je to století katolického hnutí, čímž míníme svazek sdružení a spolků, které jsou v církvi nebo se z ní rodí. Katolická akce, velmi odlišná od bratrstev, je jen jedním z těchto uskupení. Také farnost se mění. Kolem ní už není civilní obec, jsou tam jen věřící, a aby mohli žít podle své totožnosti, shromažďují se a dávají vznik mnohostranným útvarům družnosti. Obrysy křesťanské komunity se začínají silně rýsovat a jsou to obrysy katolických sdružení.
Církev 20. století je církev různých sdružení, počínaje sdruženími nejstaršími až po nejnovější, jako jsou hnutí a nové komunity. V dějinách církve zaujímá velký prostor řeholní život, který má, jak je známo, velmi staré historické kořeny, počínaje mnišstvím. Řeholní život prodělává mezi 19. a 20. stoletím velký vývoj. Vyznačuje se zejména solidaritou a nasazením misionářským, výchovným a pastoračním. Ale především jsou řeholní kongregace polem, kde se ve velké míře projevuje iniciativa a autonomie žen-řeholnic, jež jsou zakladatelkami a vedoucími svých sdružení a hluboce zasahují do společnosti. Jde o velmi rozsáhlý svět různých sdružení a vyznačuje se novými cíli a charizmaty, počínaje kontemplativním životem a konče misionářskou angažovaností v církvi, která je stále více na hranicích světa.
Jak jsem řekl, způsob navazování vztahů a sdružování mužů a žen se ve 20. století hluboce mění. Mění se i mezi křesťany a to je obzvláště významné. Soulad mezi komunitou náboženskou a občanskou je jen vzdálenou vzpomínkou na dobu křesťanské Evropy, zatímco dnes je tento kontinent výrazně laický a pluralistický. Církev se po stránce vnější a sdružovací vyznačuje tím, že se v ní vyskytuje množství navzájem velmi odlišných sdružení, která jsou orientačním bodem věřícího lidu. Církev se stala ve společnosti menšinou, ale zachovává si silný vztah s celkovým společenským životem. Právem definoval kardinál Carlo Maria Martini o svátku svatého Ambrože stav církve v nynější italské společnosti takto:

Definoval bych v každém případě naši situaci v církvi jako situaci angažované a cílevědomé menšiny, která nese tíhu většiny, jež učiní někdy nějaký náboženský úkon ze zvyku a ne z hlubokého a osobního přesvědčení… Opravdu můžeme říci, že církev je dnes po mnoha stránkách tím, co by nazval Ježíš malým stádem, drobným semínkem, hrstkou kvasu. A za takovou ji všeobecně považuje veřejné mínění. Stává se něčím okrajovým. Hromadné sdělovací prostředky mají malý zájem o to, co je opravdu podstatou života církve. Církev je spíše zajímá svými stránkami vedlejšími, folkloristickými.


Křesťanské bratrství
V tomto složitém a rozporuplném rámci vyvstává otázka bratrství. Vzpomínám si na malou knížku Josepha Ratzingera, která mě před mnoha lety silně oslovila. Měla titul Křesťanské bratrství. Bratrství je myšlenka, kterou i laický svět často připomínal. Můžeme říci, že bratrství patří ke slovům, která mají silný křesťanský kořen, která prodělala dlouhou cestu a dostala se i do laického slovníku a života
Velký požadavek bratrství je obsažen v křesťanském poselství Evangelium bratrství, smím-li použít tento výraz, představovalo vždycky kritický prvek, prověrku pravosti, výzvu k překonání stávající situace v rovině sdružování křesťanů. My všichni jako křesťané máme zkušenost, že křesťanské sdružení nebo sdružování mezi křesťany neznamená vždy křesťanské bratrství. Úryvky ze Skutků apoštolů 2,42-48 a 4,32-35, líčení jeruzalémské obce, zůstávají základní chartou křesťanského bratrství, která zpochybňuje existující církevní sdružení. Ta se musí občas poměřovat s požadavkem bratrství obsaženým v evangeliu.
I když se výraz „bratrství“ v Písmu svatém vyskytuje zřídka, výrazy „bratr“ a „sestra" v něm nalézáme ustavičně. Bratři jsou učedníci Pána, jsou to ti, kdo slyší Boží slovo, ti, kdo vyznávají Ježíše jako prvorozeného Božího Syna; ti, kterým je odpuštěno; chudí; ti, kdo jsou dětmi téhož Otce, a tak dále. Liturgie vychovává křesťany, aby se pokládali za bratry. Bratrství je jedním z nejvíce rozhodujících rozměrů, na kterých stojí křesťanský život a kázání.
Ve 20. století i ve století novém, když se rozpadají a vznikají sdružení mezi osobami a národy, mají se křesťané tázat, zda není třeba se zamyslet nad bratrstvím a nad celou jeho náplní a evangelijní ryzostí a nad jeho silou. Křesťanské bratrství se hluboce zapsalo do kultury a civilizace mnoha světů. Písmo svaté a Otcové nám ukazují, jak se křesťané pokládali za „bratry“, zatímco církev byla pojímána jako bratrské společenství: „Máte krásný zvyk prokazovat rozmanité dobro všem bratřím, posílat pomoc mnoha církevním obcím v každém městě: takto ulehčujete chudobu strádajícím a podporujete bratry v dolech, když jim posíláte pomoc ...“ Toto napsal korintský biskup Dionýsios římským křesťanům roku 170. (7) ((Pozn. 7/ G. Falbo, Il primato della Chiesa di Roma alla luce dei primi quattro secoli, Roma 1989, s. 129.)) Nejsem kompetentní k tomu, abych bádal o dopadu křesťanského bratrství na antickou kulturu, ale jsem přesvědčen, že byl velmi silný. Evangelium bratrství v různých historických obdobích a vůči velmi se lišícím typům lidských a společenských vztahů mělo vliv, který vedl ke změně. Mimo jiné nepopíratelně přispělo k jejich zlidštění.
Abychom se zmínili o jednom období dějin církve: mnišství přichází s existencí bratra nebo sestry v rámci klášterní komunity. V Řeholi svatého Benedikta, chartě západního mnišství, je často slovo fratres synonymem mnichů, jako ostatně i ve východních řeholích svatého Pachomia a svatého Basila. Mnich je bratr: Fratres qui omnino longe sunt in labore ..., čteme v Řeholi. Překládáme to: „Mniši, kteří pracují hodně daleko ...“ (8) ((Pozn. 8/ Sv. Benedikt, Řehole,50.1.)) Ale mnich znamená frater. Celá řehole vede k tomu, aby žili pohromadě různí lidé, často ne příliš způsobilí pro soužití s jinými, v dobách, kdy mravy nebyly vždycky příjemné: Jaký mělo právě pro tyto lidi smysl pokládat se za bratry a sestry? Jaký dosah mělo mnišské bratrství i mimo klášter?

V současné době je bratrství často silně spojeno s blíženskou láskou. Z toho se zrodila velmi silná sociální angažovanost křesťanů, která naprosto není uzavřenou historií. Bratrství také vedlo k solidaritě s lidmi chudými a posledními. Nicméně výzvu k bratrství nepochopili současní křesťané výlučně v tomto smyslu. Často byla vnímána jako pozvání k bratrskému životu mezi křesťany podle vzoru obce ve Skutcích apoštolů. Musíme říci, že tento smysl stál často u kořene reforem řeholního života, založení nových uskupení, vcelku zkušeností, které neztratily v křesťanském společenství bratrský a rodinný ráz. Bratrství se týkalo i laiků, zejména v hnutích, sdruženích či nových komunitách.
Ale v této naší době vyvstává otázka, zda staré a prosté evangelium bratrství není něco „naivně dobromyslného“ v panoramatu církevních a lidských sdružení; zda to není něco „naivně dobromyslného“ ve světě, který se stal složitým, mezi protikladnými totožnostmi, ve společenském životě ovládaném složitými zákony. Není pochyby, že bratrství představuje něco, nad čím je třeba se zamyslet. Přátele si vybíráme, ale bratry přijímáme. Pouto mezi bratry odkazuje na něco, co je zde přede mnou, na rod a krev, a člověk to musí brát na vědomí: je to něco, co existuje nezávisle na vědomí nebo přání toho, kdo je do toho zapleten. Avšak svět bratří nese s sebou také existenci cizích lidí a cizinců, to znamená těch, kdo nepatří k mé rodině, k mé vlasti, k mému národu. Křesťanské bratrství nese s sebou vztah ke konkrétnímu sdružení mužů a žen. Je to konkrétní komunita, která žije ve větší komunitě, v církvi. Ale křesťanské bratrství vyžaduje způsob bratrského života nejen mezi členy komunity, ale vztahuje se i na jiné, přátele i nepřátele, lhostejné i zúčastněné. Bratrství mezi křesťany zná bratry, ale nestaví zdi proti těm, kdo křesťany nejsou.

Bratrství mezi křesťany
Chtěl bych zde uvést některé problémy, které se týkají bratrství jako způsobu života v malé komunitě a ve velké církvi. Na mnoha stranách se volá po bratrštější církvi. Ale tomuto požadavku bratrství musíme dobře porozumět. Je to požadavek vymanit se z masového, institucionálního, anonymního církevního života. Jsem přesvědčen – a je to zřejmé –, že velká část sekt vzniká a rozvíjí se právě vinou málo bratrské a pospolité církve. Ve velkoměstě v prázdnotě městské anonymity má slovo „bratr“ stěží konkrétní a lidský, neřku-li křesťanský význam. Křesťané žádají od církve bratrství velmi prosté. Rozklad společnosti, krize rodiny, nové způsoby života plodí stále víc situaci samoty i pro křesťana.
Je však zapotřebí rozlišovat mezi životem ve velké církvi a životem v úzkém společenství, ať je jakéhokoli typu. Bratrství ve velké církvi znamená smysl pro solidaritu mezi křesťany a schopnost čestných a upřímných vztahů. Malé společenství se podobá rodině. Ovšem ve velké církvi, třebaže je ve společnosti menšinou, je nutný pluralismus sdružovacích forem a způsobů, jak bratrství prožívat.
Jacques Dupont, velký exegeta, který se obzvláště zabýval spisy svatého Lukáše, napsal v La famiglia nei Vangeli (Rodina v evangeliích) o onom „stonásobku“, který dostane ten, kdo opustí dům, pole, bratry, matku:

Zdá se mi zřejmé, že tento slib je také výzvou každému z nás, abychom se nad sebou zamysleli: Je pravda, že církevní komunita pro nás představuje velkou rodinu, kde se dělíme o všechno, co máme, a kde každý obklopuje druhé svou péčí? Ale také, co dělá konkrétně každý z nás, aby tato komunita představovala pro každého svého člena onen stonásobek? Příslib evangelia je současně výzvou a požadavkem, protože je neuskutečnitelný, jestliže se ho každý nezúčastní v první osobě. Byl by nesmysl naříkat si, že komunita nám nedává to, co od ní čekáme, jestliže my sami jí nedáváme to, co komunita čeká od nás. (10) ((Pozn. 10/ J. Dupont, Gesù e la famiglia nei Vangeli, přednáška v komunitě Sant’Egidio, Roma, 6. května 1980, s. 19.))

Není pochyby, že evangelium bratrství, nezávisle na tom, jak kdo prožívá křesťanské povolání, představuje pro všechny velký požadavek. Jacques Dupont dodává:

Jen připomenu tuto poslední pasáž, z níž je zcela jasné, že křesťanská komunita je „bratrství“’, ve kterém je jedinou autoritou Bůh nebo Pán Ježíš: „Vy si nedávejte říkat: Mistr, jenom jeden je váš Mistr a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‘otec’, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi…"Pouto, které spojuje všechny věřící s jejich jediným nebeským Otcem a s jediným Mistrem, Kristem, je všechny činí navzájem bratry a vyzývá je, aby se chovali jako bratři k druhým. Tímto způsobem uskutečňují věřící opravdu to, čím jsou jedni pro druhé: členy jedné jediné rodiny, rodiny Boha a jeho Syna Krista. (11) ((Pozn. 11/ Tamtéž, s. 18-19.))

Tento požadavek křesťanského bratrství, který má nově existovat v našich komunitách, se netýká jen vnitřního života církví. Jsem přesvědčen, že bratrství je také cestou ekumenismu, která byla dosud příliš opomíjena. Myslím na bratrství mezi křesťany různých tradic, ale také na bratrství mezi hlavními představiteli církví. Patriarcha Athenagoras, velký průkopník ekumenismu, velmi zdůrazňoval, aby se primasové církví setkávali, aby se navzájem měli v úctě, navštěvovali se, jednoduše řečeno, aby se navzájem pokládali za bratry. Toto bratrství není jen sentimentální stránkou ekumenismu, ale konkrétně vyjadřuje důvěru, že jednota mezi křesťany v podstatě nebyla zrušena: znamená, že máme žít jako bratři, protože za takové nás pokládají.
Teologický dialog byl příliš vyhrazen teologickým komisím a dokumentům. Jsou to věci velmi důležité, ale určitě nemohou zapojit Boží lid. Tato cesta příliš odpovídá západní mentalitě, katolicko-laicko-protestantské, ale málo mentalitě východní, kde je mezi lidmi a myšlenkami mnohem užší vztah. Berďajev připomíná, jak „objektivizace pravdy“ svou abstrakcí a geometričností znamená ztrátu hodnot. (12) ((Pozn. 12/ Srov. O. Clément, Berdiaev. Un philosophe russe en France, Paříž 1991.)) Pro slovanský svět je skoro nemožné oddělovat osobu od pravdy, jejíž je nositelkou. Všimněte si dobře: nenarážím na teologickou práci spočívající v prohlubování, hledání shody v řeči víry, poznání dějin a všem ostatním. Narážím na způsob jednání a hovoru mezi církvemi, který se často podobal na jedné straně vzoru mezinárodních organizací a na druhé straně ideologickému přístupu.
Ve skutečnosti je obnovení bratrství mezi křesťany různých církví závislé jednoduše na solidaritě církví při pomoci v těžkostech a chudobě, vzhledem k novým úkolům, jež se před nimi otvírají... Bratrství působí, že se přes roztržky a nedokonalé společenství začínáme pokládat za bratry a jako takoví se chováme. Znamená, že máme odložit vztahy mezi církvemi, které se příliš podobají vztahům mezi státy nebo politickými uskupeními.

Bratrství jako pouto s chudými
Bratrství není pro křesťany nějaký abstraktní a sentimentální požadavek. Týká se konkrétní komunity, jejíž členové se nazývají bratři a sestry. Ale to neomezuje křesťanské bratrství na jedinou komunitu. Není to bratrství národnostní. Musím přiznat, že jsem byl někdy bolestně překvapen, že se křesťané nechovali jako bratři vůči jiným křesťanům v nesnázích. Mám na mysli případ církví východních, vůči nimž zůstávají všichni křesťané velkými dlužníky. Ale jsem přesvědčen, že bratrství se nevyčerpává u členů komunity. V této věci mluví Ježíš velmi jasně, zejména ve 25. kapitole Matoušova evangelia. Není náhoda, že chudé, hladové a žíznivé pokládá Ježíš za své „nejnepatrnější bratry“.
Bratrství s chudými je položeno na stejnou rovinu jako bratrství s křesťany, a dokonce je příležitostí k přímému setkání s Ježíšem a s jeho důvěrnými přáteli. Celkem se zdá, že bratrství s chudými je jakoby zárukou větší bratrské otevřenosti k jiným kategoriím osob. Pro opravdové bratrství je nutně rozhodujícím momentem vztah k chudým.
Avšak křesťanské bratrství vypovídá také něco o tom, jaký vztah k chudým prožívají členové komunity. Bratrství si nežádá jen sociální solidaritu, třebaže je velmi důležitá. Není to výzva přispívat tomu, kdo je v nesnázi, a podporovat ho, přestože to jistě není zanedbatelné. Křesťané, kteří poznávají v chudém samotného Pána, jsou voláni, aby s ním měli lidský, ano bratrský vztah. Toto je rozhodující požadavek pro život zralých křesťanů, kteří jsou jistým způsobem burcováni, aby se stali bližními chudých. Ale zdá se mi, že to také vyžaduje křesťanskou výchovu mladých generací. Ze života mladých je příliš často vyloučen přátelský a bratrský kontakt s chudými.

Bratrství jako způsob života mezi lidmi
Křesťané, kteří se pokládají za bratry, prožívají rozhodující okamžiky, když se má prověřit toto bratrství právě s těmi, kdo nemají co dát výměnou. Chudí podrobují křesťanské bratrství prověrce. Ale toto křesťanské bratrství se stává způsobem života a lidských vztahů se všemi možnými kategoriemi osob. Není náhoda, že koncilní prohlášení o vztazích mezi církví a nekřesťanskými náboženstvími Nostra aetate končí těmito slovy:

Nemůžeme se obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu. Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Tím ztrácí podklad každá teorie nebo praxe, která činí rozdíl mezi člověkem a člověkem, mezi národem a národem, pokud jde o lidskou důstojnost a z ní vyplývající práva. (13) ((Pozn. 13/ Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (Nostra aetate), č. 5.))
V této perspektivě je bratrství svorníkem pro každodenní setkání s tím, kdo zdánlivě nebo skutečně patří k jiné rodině. Jak už bylo řečeno, jistý obraz bratrství předpokládá také existenci těch, kdo nejsou bratry, protože náležejí k jiné rodině. Křesťanské bratrství není něco abstraktního, jakési bratrství všeobecné bez obrysů a bez lidské tváře. Pro křesťany se bratrství konkrétně vztahuje na malou komunitu učedníků. Ale konkrétnost této komunity bratří a sester nezavírá dveře širšímu bratrství, totiž jeho šíření. Jsme bratry všech, když začneme být bratry chudých. Rozšiřování bratrství je pro křesťana historií setkání, námahy, pout. Není to jen vylévání citů.
V této perspektivě existují lidské situace, které se zdají málo bratrské, nebo jsou alespoň cizí, odlišné. Koncil mluví významně o bratrství i mezi církví a komunitami jiných náboženství. Bratrství, zejména vůči skupinám nebo situacím, které jsou těžko pochopitelné, se zdá silně spjato s dialogem. Dialog bez bratrství je podle mého názoru příliš akademický.
Uznávat druhého jako bratra (a jako bratra právě v jeho jinakosti) je podle křesťanů rys, který charakterizuje dialog. Tento přístup vyvrací „kulturu nepřítele“, jakou se živí mnoho konfliktů v našem světě. V myšlení a životě církve nepřevládá logika protikladu. Taková logika vede nutně k tomu, že druhý je pokládán ne-li za nepřítele, tedy všeobecně za někoho, komu je třeba nedůvěřovat, protože je jiný, za někoho, s kým máme soutěžit, prosadit proti němu své argumenty. Křesťané, kteří dělají z bratrství způsob života uvnitř tolika konfliktů našeho světa, počínaje každodenními konflikty ve velkoměstech až po konflikty mezi národnostními nebo náboženskými skupinami a až po násilnosti a války, jsou velkou energií míru a smíření. Nejde o to, dělat prohlášení a manifestace – to snad také – ale především je třeba utkat hustou síť osobních vztahů, na které by se vybudovala pevná stavba bratrství, jež by byla s to proměnit rozmanité příčiny konfliktů v obohacení našich společností a našeho světa.

Bez hranic
Bratrství je pro křesťany způsobem, jak žít také se vzdálenými lidmi ve světě, který se stále zmenšuje. Zkrácení vzdáleností, možnost obdržet informace v reálném čase skoro z každého místa planety, vzrůst vzájemné závislosti mezi různými oblastmi světa jsou jevy, které mají před očima všichni. Tato skutečnost zviditelňuje a dává poznat bolest v každé, i v té nejodlehlejší části světa. Války, humanitární katastrofy, přírodní pohromy, které zasahují vzdálené národy, to dnes není otázka informovanosti. Informace je dostupná a rozšířená. Otázka se dotýká spíš srdce křesťanů: jak odpovědět solidárně a s účastí? Především je to otázka bratrství.
Proto když hledíme na svět, je důležité prvenství srdce. Srdce znepokojuje hospodářská dogmata. Srdce znepokojuje politiku. Srdce plodí fantazii, kterou politika tak často potřebuje. Silný zrak bez srdce činí člověka „šilhavým“. Je nutné, aby přednostní morální otázkou byla vážná a konkrétní politika ve prospěch jižní části světa. Jednou se bude mluvit o mlčení a nezúčastněnosti v humanitárním dramatu v mnoha částech světa a ve válkách. Křesťané mají žít především srdcem. Neexistuje řešení na všechno. Ale nesmí se zavírat srdce jen proto, že teď není po ruce řešení. Láska znepokojuje a připomíná.
Bratrství se pak stává způsobem, jak žít v globalizovaném světě. Bratrství je také sen, kterým křesťané hledí na svět a na jeho budoucnost. Je to sen o Božím království, o němž mluví Gaudium et spes:

Hodnoty lidské důstojnosti, bratrského společenství a svobody, všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království, „království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje“. Toto království je tajemně přítomno už zde na zemi, s příchodem Páně však bude dovršeno. (14) ((Pozn. 14/ Pastorální konstituce Gaudium et spes, č. 39.))

V bratrství je moudrost, která pomáhá vidět dál, než kam dosahá nesmyslná nenávist a odpor. Bratrství nedělá křesťany bezelstnějšími, nebo dělá-li je takovými, obvykle se stanou bystřejšími a mají větší rozhled, takže jsou moudřejší. Starý a moudrý patriarcha Athenagoras, který žil uprostřed etnických, nacionalistických i náboženských konfliktů, napsal na konci svého života:

Všechny národy jsou dobré, všechny rasy ... Já patřím ke všem národům. Kvasem lidské jednoty musí být křesťanská jednota. Sjednocení lidstva je současně výrazem i hledáním naší dokonalé jednoty v Kristu, kde jsme si všichni navzájem údy. Já patřím všem církvím: nebo spíše existuje jedna jediná církev, církev Kristova. Je jediná teologie: zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu, který nás křísí a dává nám sílu milovat. Zanedlouho poletí lidé na Měsíc, ale už neznají smysl života. My křesťané se nesmíme ničeho bát. Nemáme co žádat, nemáme co požadovat, ale máme svědčit, že život má smysl, že život je nesmírný, že se otvírá věčnosti. Protože Bůh existuje, Bůh existuje a tento Neznámý je naším přítelem. (15) ((Pozn. 15/ Athenagoras, Chiesa ortodossa e futuro ecumenico. Dialoghi con Olivier Clément, cit., s. 8-9.))

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Misijní církev
• Misie teprve začíná
• Krásná doba abychom byli křesťany