Sekce: Knihovna
III. Smíření a společenství
Hříšník přetrhává společenstvíz knihy Pokání, kajícnost, kajícník , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
1. Hříšník přetrhává společenství.Člověk je tvor pozemský, ale je povolán a pozván Bohem, aby se stal jeho partnerem, aby s ním žil v přátelství a společenství. Je to možné, protože člověk je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Tento obraz v člověku vážně narušuje pýcha a zdánlivá soběstačnost, které jsou kořenem hříchu: Člověk už nechce uznat svou závislost na Bohu, necítí už potřebu zaměřovat se na Boha jako obraz na svou předlohu. Ale Boží povolání a pozvání se v něm nedají zrušit, i když on o tom neví nebo když přímo odmítá skutečnost, že se stává lidským v té míře, v jaké je zbožštěn.4 Proto zůstávají v srdci člověka nevykořenitelné touhy po pravdě, spravedlnosti, po odpovědnosti, harmonii a po míru, touhy nikdy neumlčené a stále znovu se rodící. Tyto touhy, dnes tak akutní, napovídají, že i moderní člověk se nejasně snaží překonat sám sebe, stát se větším, budovat solidnější a trvalejší svět. Hledá jistou transcendenci: co jiného než důvod bytí, nějaké větší bytí. Hledá svůj původ a své určení, hledá svého Otce.5 Ale toto hledání může dojít cíle jen v Kristu, kterého Otec ustanovil jako místo, svátost společenství mezi člověkem a Bohem.
2. Společenství je ustáleno Kristem a v Kristu.
Bůh vyšel ze svého utajení, obrátil se k lidem, odhalil svůj osobní život a sdělil jim neslýchaný plán na věčnou smlouvu a na společenství života. Jeho slovo, zprvu vzdálené, nejasné, přerušované, se dává v Ježíši Kristu úplně a zaznívá jako poselství a radostná zvěst. A toto slovo žádá, aby posluchač odpověděl, aby mezi ním a Bohem byla komunikace. Bůh používá nyní strukturu dialogu, aby navázal spojení s lidstvem.6 Jde o meziosobní vztah. Na straně Boha zahrnuje zjevení, na straně člověka náboženský charakter. V tomto dialogu má Bůh iniciativu. "Člověk nemůže navázat bezprostřední osobní styk s Bohem jen svými přirozenými silami. Může přijít k Bohu jen prostřednictvím stvoření a ve stvoření, neboť Bůh je absolutní základ existence tvorstva. Lidsky vzato, my nikdy nedospějeme k Bohu jako k osobě v sobě samých a skrze sebe. Spojení s Bohem je možné jen prostřednictvím a blahovolným přiblížením Boha k nám."7 Kristus je projevení a zpřítomnění Otcovy lásky. V něm se neviditelný Bůh obrací ve své lásce k lidem a v něm odpovídá člověk na lásku, která je mu nabízena. Kdo otevře své srdce absolutní blahovůli Ježíšově a odevzdá se mu, kdo přijme jeho neomezené požadavky, setká se s Boží láskou a bude zahrnut milostí. Milostí, která je na jedné straně odpuštěním a smířením, na druhé straně znamená posvěcení, zbožštění, společenství se samotným Bohem. V Kristu došlo v dějinách k harmonickému splynutí mezi jedinou a věčnou nabídkou Boží lásky a konečnou odpovědí lidstva v jeho hlavě na tuto lásku. Tato smlouva o usmíření byla sdělena celému lidstvu ve smrti a vzkříšení Pána, ale v dějinách lidstva ji bude muset stvrzovat krok za krokem každý z jeho členů. Naplnění této smlouvy bude zajišťovat až do návratu Pána církev.
3. Uskutečnění smlouvy v církvi.
Dnešní člověk má stejně jako v minulosti a budoucnosti dosud možnost setkat se s Kristem, s Boží spasitelnou mocí. Umožňuje to církev, tajemné zpřítomněné a hmatatelné tělo Pána, kázáním evangelia a svátostným životem.
Kázání církve nám zpřístupňuje Kristovo slovo, které dále zjevuje a uskutečňuje Boží plán mezi lidmi. Odpovědí člověka na Kristovu zvěst, zaznívající v církvi, je úkon lásky. Dovoluje Kristu, aby aktualizoval velké "ano", které dal jménem lidstva Otci na smlouvu, na usmíření. Tato odpověď uvádí člověka do svátostí církve, protože spása, zvěstovaná ve zjevení, přijatá ve víře, má vyústit ve svátostné setkání, umožněné v církvi, skrze církev a s církví. Celý život církve je svátostný, poněvadž umožňuje setkat se s Pánem, a sedm svátostí jsou vrcholné body tohoto setkání. "Uvádějí lidi do styku se samotným Pánem, jejich spasitelem, s týmž Pánem, který v dějinách trpěl pod Ponciem Pilátem a vstal z mrtvých."8 Svátostná setkání jsou privilegované chvíle setkání člověka s Bohem, označují úsek na cestě zbožštění osoby a v putování církve k dovršení Božího království. Setkání křesťana s tajemným tělem, zpřítomněným ve svátostném životě církve, je tedy obnovou prvotního stavu společenství a milosti a předchutí eschatologického vítězství nad hříchem a nad smrtí, započatého Kristovým velikonočním tajemstvím. Ale je opravdovým vítězstvím v té míře, v jaké proměňuje náš život. Ohlášená spása, která je přijata ve víře a ústí do svátostí, se má projevovat v nás tak, aby byl náš život evangelijním znamením pro svět. Bůh se usmiřuje v nás a žije hic et nunc v nás. My se zase stáváme zjevením spasitelné moci v Bohu, jeho svědky mezi lidmi, aby tak svět v nás viděl posly, nositele míru, spravedlnosti a Boží lásky. Všechno dostáváme od církve a skrze ni, v podstatě však od Boha. Ale jako nositelé obdržené milosti se stáváme doopravdy historickým prostorem této milosti a takto rozšiřujeme vliv církve, která je přítomností Boha spasitele.
4. Pokání a smíření, svátost opětného zpřítomnění společenství.
Své "ano" říkáme při křtu a potvrzujeme ho každý den svého života v rámci církevní obce. Toto "ano" je aktivní do té míry, v jaké odsuzujeme hřích a stále více se od něho vzdalujeme. Celý život církve nám pomáhá vyjadřovat konkrétně a v podrobnostech toto naše oddání se Kristu v každodenním životě. Církev koná pokání s námi, protože je svatá ve své hlavě, kterou hlásá a rozdává. Ale ve svých členech je i hříšná.9 Celá existence církve je očišťováním a my máme účast na tomto obrácení, jehož silným a privilegovaným momentem je svátostné setkání s Kristem. Ve svátosti pokání se pro nás zpřítomňuje odpuštění dané Otcem v Kristu. Tato svátost je církevním gestem obrácení a smíření hříšného křesťana s Bohem a s církví. Z tohoto hlediska není svátost pokání ani zdaleka pouhou koupelí, banální očistou od hříchů, jejich vymazáním a "vyleštěním" svědomí. Je to nedílná součást historie každého křesťana a dějin církve jako dějin milosti, které záležejí v daru a povinnosti vytvářet pravou osobnost křesťana zapojeného účinně a odpovědně do budování církve a dějin světa.10 Jak je známo, celý historicko-existenční rozměr každodenního obrácení počínaje křtem vztahuje církev na svátost pokání, na cestu obrácení. Tato cesta byla započata, podporována, dovedena k naplnění v církvi, s církví a skrze církev.
5. Kající křesťanský život pokračuje.
Církev jako pokračovatelka spásonosného poslání Kristova nemůže jít jinou cestou, než jakou vyznačil její Pán, to znamená musí pokračovat v Kristově velikonočním díle. Jako Boží lid má účast na Kristových utrpeních, koná skutky milosrdenství a lásky, denně se obrací víc ke Kristovu evangeliu, a tímto způsobem se stává znamením obrácení k Bohu. Toto tajemství vyjadřuje církev v životě a slaví ho v liturgii, když věřící uznávají, že jsou hříšníci, a vyprošují od Boha milosrdenství pro sebe a pro své bratry a sestry, jak se to dělá v kající bohoslužbě, v hlásání Božího slova, v modlitbě, v úkonu kajícnosti při mši svaté.11 Křesťan jako člen Božího lidu má účast na tomto pokračování Pánových velikonoc. Církev mu pomáhá uskutečnit to, co obdržel na křtu, připodobnění k smrti a vzkříšení Pána (srov. Řím 6,3-11; Kol 2,11-15). Nemůže si tedy zasloužit slávu vzkříšení jinak než tím, že zapře sama sebe a jde ve stopách božského Mistra, nese jeho kříž a má účast na jeho bolestech a takto se proměňuje v jeho smrt. Toto všechno má pronikat celý život pokřtěného v každé době a všemi způsoby. Konat pokání tedy není něco libovolného, ale patří to k logice křtu. Protože je křesťanův život účastí na velikonočním tajemství, je to nepřetržité obrácení, trvalé pokání, a tím i nepřetržité a stále hlubší spojení s Bohem. Obrácení zaujímá základní místo v dějinách spásy. Přivádí člověka ke křtu a pak naplňuje jeho smysl v celé existenci. Svátost pokání obnovuje křesťanovi spásnou účinnost křtu v případě, že v něm hříchem odumře božský život. Během celé pozemské existence podtrhuje v silných chvílích jeho úsilí o ustavičné a každodenní obrácení, podepírá ho a doprovází až do příchodu království, dokonalého společenství s Bohem.
