II. Pokání a kajícníci: zmínky v dějinách

Kajícníci před církví

z knihy Pokání, kajícnost, kajícník , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

1. Kajícníci před církví.

V prvotní církevní praxi křest nejen odpouštěl v nitru každý hřích, ale současně uváděl věřícího do účasti na kajícím tajemství Kristových velikonoc, jak ho prožívá církev. Každý křesťan se jistým způsobem stával kajícníkem v duchovním smyslu. Jestliže si po křtu zatížil svědomí určitými ničemnými skutky, býval vyloučen z obvyklého církevního společenství jak kajícího, tak eucharistického. Stal se kajícníkem nejen před Bohem, ale i před církví. Potřeboval se s ní oficiálně smířit.

Věřícímu, veřejnému hříšníkovi, nabízela církev možnost, aby se zúčastnil zvláštního církevního pokání. Veřejně se vyznačoval jako kajícník oděvem, místem v církevním shromáždění, určitým praktickým zadostučiněním (postem atd.). Především cítil, že mu dává církev zvláštní milost: byl zapsán mezi veřejné kajícníky, a proto věděl, že je svěřen neomylně účinné modlitbě církve, a měl jistotu, že bude následovat usmíření ze strany biskupa nebo kněží ve jménu celé obce.

Církev zakládá svou usmiřovací moc na přesvědčení, že Bůh je milosrdný ke každému hříšníkovi, který se opravdu kaje. Přesto jednotlivé církve neuplatňují vždycky svou moc odpouštět hříchy. Děje se to z různých důvodů. Podle Herma (Mand. IX,1,8); 3,6) připouští církevní praxe k pokání poprvé po křtu, ale později už ne, protože už nadchází konec. V církvi patristické (na Západě od Tertulliána až k 3. synodě v Toledu r. 589; na Východě v Alexandrii s Klementem a Origenem) mělo omezené připouštění ke kající disciplíně novou pohnutku: učinit přítrž možné uvolněnosti křesťanskcýh mravů. Aby se zamezilo takové možnosti, neudělují některé církve (v Africe se sv. Cypriánem, ve Španělsku synody v Elvíře a v Zaragoze) rozhřešení od určitých provinění. A i když jsou takové hříchy podrobovány církevní kázni, prohlašuje se, že "nemohou být odpuštěny v církvi" úplně (Hermas, Mand. IV, 3,3; Tertullián, De poenit. 7,10; Origenes, Hom. in Ex., 6,9; atd.).

V pozdější patristice upravují synody a biskupové církevní pokání pokud jde o stupeň vyloučení z církevního společenství, o jeho trvání, o opětné připuštění. (To bylo jen částečné, protože se natrvalo zapovídal přístup ke kněžství). Jestliže v církvi prvních staletí bylo veřejné pokání především církevní cestou obrácení, stává se nyní trestem ve smyslu církevně-liturgickém. Církevní společenství si uvědomuje nutnost upravit křesťanský život kanonickými předpisy, jasně a přesně vymezit veřejné oblasti povolené hříšníkům, zavést církevní trest vyobcování.

Ve skutečnosti kanonický zákon přesně určoval církevní tresty, ale nezajišťoval prostředky, aby byly oduševněny kajícím smýšlením. Trestná omezení manželského života a účasti na svátostech vyvolávaly u jednotlivých kajícníků značné nepříjemnosti. Církevní zákon mívá právní požadavky, které nejsou vždy zajedno se zájmy pastoračními. Církevní pastorálka si vymyslela vhodné způsoby, jak co nejlépe uniknout těžkostem, které působí kanonický zákon o pokání. Např. se církevní pokání odkládá až na smrtelné lůžko a na stáří (Cézarius Arlesský, Sermo 282, 2; Avitus z Vienne, Ep. 18; 2. koncil orleánský [538], c. 24). Kanonický předpis zavedl v křesťanském společenství jednotnou praxi ukládání trestů, ale byl příležitostí, aby se pokání chápalo pouze jako vyobcování z církve, jako zákonný trest, jako kdyby mohl být nezávislý na vnitřní praxi zúčastněných osob. To značně ovlivní i koncil tridentský, který bude popisovat skutečnost svátosti pokání jako "soud".

Spiritualita pokání se bude později vyjadřovat svým způsobem přesahujícím právnickou oblast církevní exkomunikace. Podpoří praxi soukromé zpovědi jako svátosti. Podobná svátostná praxe zdůrazňuje, že se má věnovat pozornost vnitřní očistě jednotlivého kajícníka. "Privatizuje" vztah mezi kajícníkem a zpovědníkem a nemá na zřeteli veřejné pokání. Jednotlivec hledá svátostnou zpověď, aby si zajistil budoucí spásu a získal vnitřní pokoj ve svědomí. Od 12. století se bude scholastická teologie snažit sloučit osobní stránku pokání se svátostným zásahem církve. Určí, kdy a jak dovršuje svátostné rozhřešení osobní pokání. Každý těžký hřích sice odlučuje od církve jako reality milosti, ale pouze stav veřejného hříchu vylučuje z viditelného církevního společenství. Exkomunikace už není duchovním kajícím zřízením, nýbrž kanonickým trestem.

Církev ovšem nikdy nemínila omezovat svátost pokání na soukromou oblast jednotlivých duší. Také po tridentském koncilu ukládala zpovědníkům meze: nesmějí dát hříšníkovi rozhřešení, jestliže je ve stavu hříchu bez upřímné účinné lítosti. Vždycky zachovala církevní exkomunikaci jako zákaz svátostného rozhřešení a eucharistického přijímání. Nicméně, dnešní zkušenost křesťanské víry vyžaduje další hlubší začlenění soukromého pokání do pokání veřejného a církevního. 2. vat. se snažil usměrnit pokání tak, aby se v něm lépe sladila hlediska osobní a společná, církevní (LG 11; SC 109): Pokoj s Bohem je v pokoji s církví. Nový Ordo paenitentiae představuje svátostné pokání v jeho osobním historicko-spasitelném vyjádření. Snaží se uvést ho do celkového rámce komunitního a ekleziologického. Je to jen návod a křesťanská praxe ho bude umět v budoucnu hlouběji objevovat a prožívat.

2. Stav kajícníků.

I když se kanonické a církevní formy velmi liší, stav kajícníků vždycky v církevním společenství existoval. Pozůstává z hříšníků, které církev nepřipouští ke svátostem, zejména k eucharistické hostině. Zůstávají členy církve, ale nesmějí těžit z její svátostné činnosti.

Není stav kajících veřejných hříšníků sám o sobě jenom negativním církevním systémem? Vždycky má své křesťanské poslání. Připomíná, že pokání je celoživotní stav pro všechny. Věřící je povolán, aby plnil svou povinnost pokání po celý svůj život, i při své mystické zkušenosti. Být kajícníkem znamená nejen očišťovat se od spáchaných hříchů, což je neprominutelný osobní postoj, ale především má prožívat Kristovo velikonoční tajemství tak, aby postupně přecházel od života podle těla k životu v duchu vzkříšeného a oslaveného Pána.

Stav kajícníků má ještě jiné poslání. Připomíná, že jsme sice hříšníci, ale že můžeme mít účast na Božím milosrdenství a doufat ve spásu, kterou nám nabídl Kristus. Jako hříšníci stále vzhlížíme prosebně k Pánu. Věříme v jeho spásonosnou vůli, tvrdíme, že jen jeho milost může přemoci naši zlou vůli. Konečně prohlašuje stav kajícníků, že ti, kdo žijí v lásce, jsou omilostněni. Lásku nemáme proto, že si ji zasloužíme, je to vždycky a pouze Boží dar. Jestliže v přítomnosti nemají všichni bolestnou zkušenost o tom, že nejsou schopni setrvat v přátelství s Kristem, je to jedině proto, že je předešlo Boží milosrdenství. Pán je nepředvídatelný ve svých milostivých plánech. "Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (Jan 8,3). V církvi je všem hlásána nezasloužená láska v Kristově duchu prostřednictvím církevního stavu kajícníků.

Způsob, jak se v církvi hlásalo veřejné pokání, se různil podle dob spásy. V prvotní církevní obci označoval stav kajícníků hříšníky, kteří se subjektivně už obrátili, a byli proto připuštěni k praxi veřejného pokání. Kdežto v nynější církevní obci pozůstává z těch, kdo nemají dost síly, aby se vymanili z veřejného hříšného stavu. První byli konvertity, druzí se mají obrátit. První byli skutečnými členy církve, druzí jsou na jejím okraji. První svědčili, že se jim dostalo Božího milosrdenství v Kristu, druzí prosí, aby se na nich projevilo. První naznačovali, jak Kristovo velikonoční tajemství už nyní hluboce přetvořuje, druzí věří, že jim Duch udělí dar velikonoční zkušenosti v jistém okamžiku jejich přítomného života.

Dnešní veřejní kajícníci si nesmějí představovat, že jsou absolutně bez milosti. Všechno záleží na Božím milosrdenství a na subjektivních dispozicích. I u těch, kdo jsou si vědomi svých hříchů, se může stát, že Duch svatý je v určitých chvílích shledá do jisté míry připravené přetrhnout pouto s hříchem, i když je potom zlé okolnosti znovu pohltí a zanechají je v hříšné dezorientaci. Když se v mysli hříšníka objeví na krátké okamžiky dar lásky, má právo doufat, že mu Bůh prokáže milosrdenství. Veřejný hříšník je jako trosečník, který je chvilkami ještě vyvržen na hladinu a cítí, že může doufat v nějakou pomoc, která ho zachrání.

Pokání má v církevní obci různé stupně, různý způsob, různé podmínky a nestejnou intenzitu. Všechny tyto zkušenosti dohromady vytvářejí obraz společného církevního pokání, ale nikdy není dost přiměřený tomu, co vyžaduje Kristovo velikonoční tajemství. Přece však je společné pokání církve velmi mocné, uvážíme-li, jak pestrobarevnou a mnohohlasou stupnici tvoří v dějinách spásy. Kající spiritualita se rozvíjí a uskutečňuje v dějinách, protože velikonoční Duch Kristův prostupuje ustavičně všechno, co se děje ve společnosti, v kultuře a v církvi, a protože církevní společenství prožívá pokání podle milosti, jaká je každé době vlastní. Protože je pokání přechodem od smrti k životu, je v křesťanské obci pozváním k hluboké sváteční radosti (srov. Lk 15,7).