I. Pokání a kajícník: zmínky v Písmu

Hřích a obrácení od hříchu

z knihy Pokání, kajícnost, kajícník , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ježíš začíná své kázání voláním: "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Obrácení je velký osobní a společný návrat. Předchůdce opakuje plasticky prorokovu zvěst vyhnancům, kteří prahnou vrátit se do vlasti: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán, kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu" (Lk 3,4-6; Mt 3,3).

A protože spása, království, je nyní zde, je uprostřed nás, je nutné změnit cestu, vrátit se zpět, změnit smýšlení a přihlásit se k Ježíši, uvěřit. Obrácení je změna cesty - podle výrazu SZ - která podle výrazu NZ, metanoia, znamená vnitřní, naprostou, definitivní změnu, základ nového života. Totální návrat k Bohu, který čeká a přijímá: Podobenství o marnotratném synovi (Lk 15,11-32) nám plasticky odhaluje čekání Boží milosrdné lásky, návrat, pomalé a protrpěné obrácení, vřelá láska Otce, který čeká na hříšníka, aby mu nabídl odpuštění a spásu, ale vyžaduje upřímnou lítost a úplné obrácení. Bůh čeká, přijímá hříšníka prostřednictvím Krista a v Kristu. Ježíš se neomezuje na to, že mluví o obrácení. On sám obrací: "Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky" (Lk 5,31-32). Prohlašuje: "Jsou ti odpuštěny hříchy" (Lk 7,48). On tedy působí obrácení.

Ježíš je dokonce místem našeho smíření: "Nyní však, protože jste spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil (příčinu) nepřátelství, která (záležela) v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou (částí) jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu" (Ef 2,13-18).

1. Hřích a obrácení od hříchu.

Jenom když pochopíme, co říká Písmo o hříchu [Hříšník - hřích, II.], porozumíme smyslu obrácení a Boží lásky k hříšníkům, jaká je v Kristu. Hřích je roztržka s Bohem. Je to roztržka s Kristem. Je to roztržka s církví, společenstvím věřících, a se světem. Je to roztržka se sebou samým, se svou nicotou, protože hříšník ztratí svobodu Božího dítěte a způsobí nesoulad a nepřátelství ve vnějším světě. Obrácení naopak je nové zrození, obroda (Jan 3,7), ale také dává člověku svobodu, aby mohl přistupovat k Bohu (Ef 3,12). Je to obnovení dialogu s Bohem, s Kristem, s církví, se světem.

Obrácení je tedy podstatně změna, metanoia, změna přímo v kořeni. Znamená změnu života, přilnutí ke Kristu jako spasiteli. "Pro Ježíše není obrácení vyčerpáno popřením, rozchodem s minulým životem ze strachu z hrozícího eschatologického soudu. Obsahuje celou proměnu člověka, jakou vyžaduje Boží království, a je i pohnutkou nového osobního vztahu člověka s Bohem, to znamená pistis, víry. Změnit se, obrátit se, to je zkrátka to, co vyžaduje od člověka příchod Božího království. Ale tento bezpodmínečný požadavek se nedá uspokojit lidským přičiněním. V textu Mt 18,3 vykládá Ježíš na příkladu dítěte, co podle něho znamená obrátit se, stát se jiným člověkem: ,Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.' Být ,dítětem' znamená být maličký, potřebovat Boží pomoc a být připraven ji přijmout.

Kdo se obrátí a stane se maličkým před Bohem, je ochoten nechat Boha, aby v něm působil. Děti nebeského Otce, které hlásá Ježíš, jsou pro něho bezvýhradně vnímaví (Mt 10,27). To platí i o metanoie. Je darem od Boha, ale nepřestává být závazným požadavkem. Je obojím současně, a to tak absolutně, že je vyloučeno jakékoli kalkulování z té či oné strany. Když vyzval Ježíš k obrácení a současně vyhlásil poselství o Božím království, slibuje změnu. On ji uskuteční jako připravovatel království (srov. Mt 11,28n). Jestliže už křest vodou udělovaný Janem, jehož božské pověření uznal i Ježíš (srov. Mt 11,30), přiváděl k obrácení ty, kdo očekávali spásu (Mt 3,11), není křest Duchem, který uděluje Ježíš s autoritou jako ten, kdo přivádí svět k dovršení, ničím jiným než rozšířením Boží moci. Bůh totiž dělá z lidí, kteří se obrátí, členy svého království.

Skutečnost, že poselství o metanoi nenutí přes svou neúprosnou přísnost k trýznění sebe samého kajícími skutky a k malomyslnosti, nýbrž probouzí radostný souhlas se životem podle Boží vůle, se zakládá na tom, že metanoia už není zákon jako v židovství, nýbrž evangelium, radostná zvěst."1 Obrácení je tedy podstatně dar, milost, a jí odpovídá postoj přijetí nebo odmítnutí.2

2. Postoj kajícníka.

Kajícník je ten, kdo se obrátí z hříchu. Hledí na svou minulost a soudí ji. Dívá se na Krista (Ef 4,13), neboť se všichni máme posuzovat podle jeho podoby. Objevuje, co se s ní v jeho životě neshoduje, odmítá všechno, co je jí nepřiměřené, a lituje. Nejde o cit nebo o duševní utrpení, o pocit provinilosti [Patologie duchovní I, Hříšník - hřích I,2; IV], nýbrž o objektivní zhodnocení toho, co je správné a spravedlivé (Flp 4,8), a naopak co je z pohledu víry nesprávné, nespravedlivé. Avšak i do tohoto soudu se může vplížit sobectví. Kromě toho, že se jednotlivci může vždycky vetřít myšlenka na bezbožníka, který zhřešil, ale nic zlého se mu nestalo, jsou alespoň dva důvody, které vyžadují společnou úvahu o hříchu.

Hledisko víry je komunitní, je to hledisko křesťanského společenství, kterému je svěřeno Kristovo smýšlení, a je na něm, aby autenticky posoudilo svůj hřích. Právě věřící společenství mi ukazuje, jak se mé zlo na něm odráží a jak je příčinou, že z něho méně prosvítá Boží slovo. Kajícník hledí na přítomnost: poměřil se podle Krista, postavil se před soud obce, a obžaluje se. A ani zde nejde o vyrovnání účtů mezi Bohem a člověkem, ale mezi člověkem a Kristem, jehož pokračováním je obec věřících. Člověk si musí být poctivě vědom, že toto společenství poškodil, protože mu zabránil, aby se projevovalo jako svaté, aby z něho prosvítal Kristus.

Avšak kajícník je především zaměřen k budoucnosti. Jako křesťan a jako člen křesťanské obce je na cestě nejen tím, že bojuje proti zlu, ale že usiluje o podobu, dokonalost Kristovu. Na zemi jí nikdy nedosáhne, ale má ji započít a pokračovat v ní. Kajícník chce znovu "slepit" to, co rozbil hříchem. Chce to obnovit, aby dal najevo, že dostal darem odpuštění, milost smíření jako dílo Ducha, který v něm znovu přebývá. Ani zde nejde jen o jeho osobu, ale o církev a o svět. Hřích překáží Božímu dílu v jeho církvi, zatemňuje ji. Bourá Boží dílo ve světě. Zadostučinění není jen symbolem, ale je to výchovný úkol pro kajícníka, obec činí průzračnou a pro celý svět má konstruktivní význam.

Již z těchto krátkých úvah na základě Písma svatého je vidět, jak jsou pokání a smíření požadavkem pro jednotlivce, ale jak mají odezvu v komunitě a jak se komunitní rozměr projevuje u jednotlivého křesťana.3