Co je ticho?

Už čtrnáct let se modlím…

z knihy V jámě lvové , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Skutečné ticho je něco nesmírně intenzivního, je hmatatelné a opravdu živé. Vzpomínám si na pasáž ze životopisů světců, kteří žili na poušti, v níž je vylíčeno, jak jednoho z nich požádali jeho spolubratři, aby přednesl duchovní promluvu pro biskupa, který je měl navštívit, a on odmítl se slovy: "Ne, neudělám to, jestliže k němu nepromluví moje mlčení, pak by moje slova byla zbytečná." To je ten druh ticha, o němž bychom se měli poučit, nebo ho dokonce dosáhnout.

Co pro to můžeme udělat? Pokusím se to ukázat na podobenství o pozorování ptáků.

Když chceme pozorovat ptáky, jejich denní shon v lese nebo na poli, musíme vstát ráno dříve než oni. Musíme se připravit na to, že budeme pozorní, čilí a úplně bdělí dříve, než se první pták probudí, vlastně ještě předtím, než si ptáci uvědomí, že přišlo ráno. Musíme se vydat do lesa nebo na pole, usadit se tam a být zcela klidní, tiší a uvolnění, abychom se ani nepohnuli a nevyrušili spáče, kteří jsou kolem nás a spí velmi lehce, protože jinak odletí pryč, tak daleko, že je ani neuvidíme, ani neuslyšíme. Pozorování ptáků předpokládá na jedné straně klid, ticho a uvolnění, a zároveň intenzívní pozornost, protože když sedíme na poli a sníme své nedosněné sny z krátké noci, všichni ptáci mohou odletět dlouho předtím, než si uvědomíme, že už nám slunce hřeje do zad. Je nezbytné být pozorný a čilý, zároveň však tichý a uvolněný, a to je kontemplativní příprava na kontemplativní ticho. Je to velmi obtížně dosažitelná rovnováha mezi pozorností, která nám dovoluje mít úplně otevřenou mysl, zbavenou předsudků a očekávání, abychom mohli přijmout všechno, co k nám přijde, a zklidněním, které nám dovolí přijmout všechno, aniž bychom si uvědomovali svoji vlastní přítomnost. což by mohlo všechno zničit.

Asi před dvaceti lety, krátce po mém vysvěcení na kněze, mě před Vánocemi poslali do jednoho domova důchodců. Tam žila stará paní, která později zemřela ve věku 102 let. Přišla za mnou po mé první bohoslužbě a řekla: "Otče, potřebovala bych od vás radu týkající se modlitby." Kývnul jsem: "Jistě, na co se chcete zeptat?" Vysvětlila mi: "Už mnoho let se ptám lidí, o kterých se říká, že toho vědí o modlitbě hodně, ale nikdo z nich mi nebyl schopen odpovědět. A tak si myslím, že když vy o tom zřejmě nevíte nic, možná mi náhodou dáte správnou odpověď." To bylo opravdu velmi povzbudivé! Zeptal jsem se: "Jaký máte problém?" "Už čtrnáct let se téměř bez přestání modlím Ježíšovu modlitbu, ale nikdy jsem nepocítila Boží přítomnost." Řekl jsem jí, co jsem si myslel: "Mluvíte-li pouze vy, pak nedáváte Bohu žádnou možnost, aby také on něco řekl vám."

"Co mám tedy dělat?" Řekl jsem jí: "Po snídani jděte do svého pokoje, ukliďte ho, dejte svoje křeslo do takové pozice, aby za vámi byly všechny tmavé kouty, které vždycky jsou v pokojích starých dam a ve kterých se nacházejí věci, které nemají být vidět.

Rozsviťte lampičku před ikonou, a potom se rozhlédněte po pokoji. Jenom seďte, dívejte se kolem a snažte se opravdu uvidět místo, kde žijete, protože jsem si jistý, že pokud jste se posledních čtrnáct let stále jenom modlila, tak jste si svůj pokoj už dlouho pozorně neprohlédla. A pak si vezměte pletení a čtvrt hodiny pleťte před tváří Boží, ale zakazuji vám vyslovit byť i jen jedno jediné slovo modlitby. Prostě pleťte a snažte se užívat si klidu svého pokoje."

Ona si myslela, že to není zrovna moc zbožná rada, ale přijala ji. Po nějaké době za mnou zase přišla a oznámila mi: "Skutečně to funguje!" Zeptal jsem se: "Co se stalo?" protože jsem byl velice zvědavý, jestli měla moje rada nějaký účinek. A ona mi vysvětlila: "Udělala jsem přesně to, co jste mi řekl. Ráno jsem vstala, umyla jsem se, uklidila svůj pokoj, nasnídala se, přesvědčila se, že mě nic nebude rušit, a pak jsem si sedla do křesla a pomyslela si: "Jak je to pěkné, mám čtvrt hodiny, během níž nemusím nic dělat, aniž bych se za to cítila provinile." Rozhlédla jsem se kolem sebe a poprvé po letech mě napadlo: "V jakém krásném pokoji to bydlím - okno vede do zahrady, pokoj má pěkný tvar a je v něm dost místa pro mne i pro všechny věci, které jsem roky shromažďovala."

A pokračovala: ,Cítila jsem takový klid, protože pokoj byl tak tichý. Hodiny sice tikaly, ale to nerušilo ticho, jejich tikání jenom podtrhovalo skutečnost, že všechno je tak tiché. Po chvíli jsem si vzpomněla, že musím plést před tváří Boží, a tak jsem začala. Postupně jsem si stále více a více uvědomovala ticho.

Jehlice ťukaly o opěradlo křesla, hodiny klidně tikaly, nebylo třeba si s ničím dělat starosti. Nemusela jsem se ničím znepokojovat. Potom jsem začala vnímat, že toto ticho není jenom nepřítomností hluku, ale že je hmatatelné.

Nebyla to nepřítomnost něčeho, ale přítomnost něčeho. Ticho bylo hutné a syté a začalo mne prostupovat. Okolní ticho vstoupilo do mne a setkalo se s tichem ve mně." Nakonec řekla něco velmi krásného, co jsem potom našel také v knize francouzského spisovatele Georgese Bernanose: "A najednou jsem pocítila, že to ticho je přítomnost. V srdci toho ticha byl Bůh, který sám je klid, mír a pokoj."

Žila pak ještě asi deset let a tvrdila, že po celou dobu byla schopná kdykoliv zažít ticho, když se sama ztišila a zklidnila. To neznamená, že se přestala modlit, to znamená, že když se to rozjímavé ticho vytratilo a myšlenky se jí začaly toulat, vrátila se k ústní modlitbě, dokud se její mysl znovu neutišila a neuklidnila. Potom znovu vyměnila slova za ticho jako předtím. Mohli bychom to také dokázat - kdybychom si místo snahy stále něco dělat prostě řekli: "Teď jsme v Boží přítomnosti, radujme se a buďme pokojní."

Traduje se jeden příběh ze života francouzského katolického kněze jménem Jean Maria Vianneye, zvaného farář arský. Je o starém sedlákovi, který trávil hodiny a hodiny v kapli, nepohnutě tam seděl a nic neříkal. Kněz se ho zeptal: "Co tam stále děláte celé ty hodiny?" Starý sedlák mu vysvětlil: "Dívám se na Boha, on se dívá na mne, a jsme oba šťastni."

Toho můžeme dosáhnout jen tehdy, když se naučíme být alespoň trochu tiší. Začněte si napřed cvičit klid těla a rtů, pak klid pocitů, klid mysli a klid srdce. Udělali bychom chybu, kdybychom chtěli začít na konci, u klidu srdce a mysli. Musíme začít tím, že se budeme snažit umlčet svoje rty a pak svoje tělo, tak abychom dokázali vydržet v tichu, nechat napětí odplynout. Ale nesmíme přitom upadat do denního snění a ochablosti, musíme být, podle formulace jednoho z ruských svatých, jako houslová struna napnutá tak, aby mohla vydat správný tón. Nesmí to být ani příliš, aby se nepřetrhla, ani málo, aby jenom nedrnčela.

Musíme se naučit naslouchat tichu, být zcela pokojní a možná zjistíme, že mnohem častěji, než jsme si mysleli, platí slova z knihy Zjevení: "Stojím přede dveřmi a tluču" (Zj 3,20).