Sekce: Knihovna

Philip Gulley

Čas umírání

z knihy Vše má svůj pravý čas , vydal(o): Vyšehrad

Znám jistou paní jménem Alice, která potřebuje umřít, a to rychle.

Je to moje přítelkyně a já nechci, aby umřela, ale musí. A pěkně zčerstva. Alice a já patříme k témuž kvakerskému sboru. Pohřbila už dva manžely a od roku 1957 je vdovou. Její manželé odpočívají po boku svých prvních žen každý ve svém rodném městě. Alicin vlastní náhrobek, který si vybrala předem, se nachází na hřbitově Glen Cove v Knightstownu, vedle hrobu jejího otce.

Někteří lidé si dělají starosti, co by se mohlo stát s počítači, až přijde rok 2000. Tohle nechává Alici úplně chladnou. Alice má totiž problém s náhrobním kamenem. V roce 1981, kdy jí bylo šestasedmdesát, si na něj nechala vyrýt své jméno, datum narození, tedy 1905, a na místo, kam přijde letopočet jejího úmrtí, číslici 19-, jelikož měla za to, že zemře ve dvacátém století. Ty číslice jsou vyryté hodně do hloubky, takže pokud se Alice nestihne odebrat na pravdu boží do roku 2000, bude potřebovat nový náhrobek.

V roce 1998, ve věku třiadevadesáti let, už málem zemřela, což by její problém bývalo vyřešilo. Její syn najal ženu, která ji měla hlídat, ale ta onemocněla a Alice nakonec ošetřovala ji.


Vyprávěla mi o tom. "Ta chudinka," prohlásila. "Špatně jedla." A tak ji Alice krmila zelenými fazolkami, hlávkovým salátem a brokolicí a za tři dny se jim oběma udělalo líp. Alice přičítá svůj dobrý zdravotní stav životu bez škodlivých látek - nekouří, nepije alkohol, kávu ani limonády a jí málo masa. Má obzvláštní slabost pro zelené fazolky, hlávkový salát a brokolici.
Pomalu se smiřuje se svým náhrobkovým dilematem. "Prostě se s tím bude muset vypořádat někdo jiný," říká. "Nemůžu si s tím lámat hlavu." Ten někdo jiný je její syn Jack. "On to zařídí. Je to hodný chlapec," vypráví mi. "Postará se o můj náhrobek."

Alice chce, abych se ujal jejího smutečního obřadu, ale dělá si starosti, že využiju příležitosti a propašuju do své řeči pár liberálních politických názorů. Sama o sobě prohlašuje, že je zarytá republikánka. Její druhý manžel byl demokrat, což vyšlo najevo až po svatbě. Jelikož volil Eisenhowera, domnívala se, že je republikán. Alice nevěří na rozvody, a tak to s ním prostě vydržela. Uvažuje o tom, že si nechá na náhrobek vytesat ještě slovo republikánka.


Nejsem si jistý, co chci mít na svém náhrobním kameni vytesáno já, nebo zda si vůbec přeji nějaký mít. Přemýšlím totiž o tom, že se nechám zpopelnit, navzdory námitkám jednoho známého, který patří ke Svědkům Jehovovým a nevěří v kremaci. Domnívá se, že až Ježíš přijde ustavit na Zemi království Boží, vrátíme se zpět do svých těl. Samozřejmě pouze v případě, že jsme nebyli zpopelněni - pak máme smůlu. Našel prý v Bibli verš, jenž to potvrzuje, a nikdo ho nepřesvědčí, že by tomu mohlo být jinak.

Důvodem, proč bych si zvolil spíš kremaci, je skutečnost, že rakev z třešňového dřeva přijde na čtyři tisíce dolarů, což je suma, kterou jsem si vydělal za první rok, co jsem pracoval. Přestože už vydělávám víc než čtyři tisíce dolarů ročně, to číslo mi nějak uvízlo v paměti jako roční mzda. Pracoval jsem v Johnstonově samoobsluze řetězce IGA, kde jsem lidem balil nákupy do tašek, ukládal prázdné lahve od limonád, vytíral nepořádek po rozbitých sklenicích s okurkami a zametal parkoviště. Pracoval jsem tam každý den po škole a celou sobotu a vydělal si čtyři tisíce dolarů. Nehodlám utratit tolik peněz za rakev, ani kdyby byla z třešňového dřeva.

V Indianě má své hlavní sídlo Oldenburská společnost na výrobu rakví. Je to jeden z největších výrobců rakví na světě - ročně jich zhotoví 700 000 kusů. Vzrůstající obliba kremace toto číslo každý rok o něco srazí. Jejich nejlevnější truhlu si pořídíte za 225 dolarů a je vyrobená z překližky. Pokud jste svěřencem státu a umřete, dostanete právě tuhle.

Jejich nejdražší model se prodává za dvacet tisíc dolarů. Je z čistého bronzu s kováním ze čtyřiadvacetikarátového zlata, vyložený sametem a se zaoblenými rohy. Je to rakev pro královny a prezidenty. Má záruku na pětasedmdesát let, takže když po sedmdesáti čtyřech letech vykopete milovanou osobu z hrobu a rakev bude poškozená, zdarma vám ji vymění. Pokud Oldenburská společnost na výrobu rakví mezitím přestane existovat, máte smůlu. Ta překližková rakev má záruku na třicet dní.

Znám jednoho Amiše, který vyrábí truhly z borového dřeva s provazovými držadly po sto dolarech za kus. To je poctivá cena za rakev. Uvažuju o tom, že si jednu koupím a uložím si ji v garáži, aby byla po ruce, až ji budu potřebovat. Ten člověk dává na své borové truhly stoletou záruku. Říká, že jestli k němu za sto let přijdete a budete ji potřebovat vyměnit, udělá vám zdarma novou.

Kdyby mě pohřbívali v rakvi, museli by mě uložit na nějakém hřbitově, což nechci. Místo, kde si přeju odpočívat, se nachází na poli za stodolou mých rodičů, pod borovicí, kde jsme roku 1977 zakopali naši fenu Zipper. Jelikož pohřby na zahradě jsou v našem městě zakázané, kremace mi připadá přitažlivější. Chci mít svůj popel vedle Zipper, buď rozptýlený, nebo uložený do země v nějaké plechovce. Je mi to jedno. Jestli si to moje žena bude přát, může tam mít svůj popel i ona. Mou fenku Zipper sice neznala, ale myslím, že by spolu docela dobře vycházely.


Pokud jde o hudbu, byl bych rád, kdyby na mém pohřbu zazněly určité písně, jmenovitě "Blažená jistota", "Zůstaň se mnou" a "Opřít se o věčnou náruč". Taky bych si přál, aby mi zahráli něco z Mozarta, ale jen v případě, že by to někdo zvládl dobře. Pokud ne, raději to vynechte. Rockovou hudbu nechci. Pozoruji tento trend v případech úmrtí mladších lidí, a nejsem jeho zastáncem. Nepřeju si, aby se na mém pohřbu zpívalo či hrálo cokoli, co nebylo napsáno před rokem 1940.

Doufám, že kazatel, jenž bude mít na starosti můj smuteční obřad, bude vybrán po pečlivém uvážení. Nerad bych, aby někdo svolával ostatní k oltáři. Na pohřbech se lidé cítí už beztak dost provinile, než aby na ně někdo nakládal ještě další pocit viny. Líbilo by se mi, kdyby mě vychválil nějaký kazatel s velkým srdcem, člověk, který by měl sklon pootevřít mi dveře do nebe ještě o trochu víc. Nechci nechat pozůstalé na pochybách, jestli se mi tam povedlo dostat, či nikoli.

Jakožto kvakerský pastor jsem už vedl bezpočet pohřbů. Jediný rozdíl je v tom, že jim neříkáme pohřby, ale vzpomínkové bohoslužby. Sedíme v modlitebně a pronášíme hezké věci o těch, kdo zemřeli, bez ohledu na to, zda si to zasloužili. Pak si přečteme třiadvacátý žalm a citujeme z evangelia sv. Jana o nebeských příbytcích. V duchu si říkáme, že jsou nejspíš plné kvakerů. Prostí kvakeři v prostých příbytcích.
Alice věří, že tam je celá její rodina - její rodiče, jejích osm bratrů a sester, její dva manželé. Milovala oba své muže a není si jistá, s kterým z nich se bude dělit o společný příbytek. Já sázím na toho republikána.


Umřít - to dřív bývala laciná záležitost, ale dnes už tomu tak není. Máme tu výrobce rakví, vlastníky hřbitovů, pěstitele květin, hudebníky, majitele pohřebních ústavů, ty, co vytesávají nápisy do náhrobních kamenů, prodejce balzamovací tekutiny a hrobníky. Ti všichni stojí s nataženou dlaní. V Americe se stal z umírání velký byznys, jde o desítky miliard dolarů ročně. To je pouze můj odhad; Oldenburská společnost na výrobu rakví by vám to nepotvrdila. Když totiž, přijde řeč na peníze, mlčí jako hrob, což mě vede k domněnce, že jde o spoustu peněz.

Kdybych umíral, majitel pohřebního ústavu by byl tou poslední osobou, s níž bych chtěl trávit čas. Nejdřív ze všeho bych si šel hrát s míčem se svými syny. Pořád mě prosí, ať si s nimi jdu házet, a já jim až příliš často říkám, že nemám čas. Je kruté říkat svým dětem, že na ně nemáte čas. Doufám, že to není jedna z věcí, které si o mně budou pamatovat.

Pak bych zavolal svému otci a požádal ho, aby mi ještě jednou, naposled, vyprávěl příběh mého narození, jak jsem přišel na tento svět navzdory omračující nepřízni osudu. Vědomí, že mě Bůh od samého počátku podporoval, mě naplňuje odvahou.

Po splnění těchto povinností bych si pospíšil za svou ženou. Poprosil bych ji, aby mi odpustila, že mi mnohokrát záleželo, víc na vlastním štěstí než na jejím. Joan
během prvních osmi let našeho manželství pracovala na plný úvazek, abych mohl dokončit vysokou. Oplácel jsem jí to nevrlostí a tím, že jsem jí nepomáhal s domácími pracemi. V den, kdy jsme se brali, jsme oba přísahali, že si budeme navzájem sloužit. Moje žena si vzala ten slib k srdci mnohem víc než já.

Jakmile bych to měl za sebou, promluvil bych si s naším dobrotivým Pánem o jeho nebeských příbytcích, abych zjistil, jestli tam má nějaká volná místa. Nebyl bych vybíravý. Radši bych vzal komoru na smetáky v domě Božím než panské sídlo tam dole. Nakonec bych si otevřel svůj Zpěvník laskavého pastýře, nalistoval píseň č. 452, "Opřít se o věčnou náruč", a spustil vzhůru k nebi. Zpíval bych o požehnaném pokoji u mého Pána, jenž je už tak blízko, a pak bych se schoulil v hloubi své borové truhly, v bezpečí a zcela bez obav.

Smrt nám připomíná, co má největší význam. Odděluje zrno od plev. Život totiž není o penězích a velkých domech či luxusních autech a titulech. Je o rodině a přátelích, našem vztahu k Bohu a o tom, zda v sobě máme lásku. Tohle všechno se na náhrobek nevejde, a tak si na něj necháváme vyrýt svá jména společně s daty narození a úmrtí a doufáme, že jsme někde mezi těmi dvěma letopočty dobře prožili svůj život.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Čas bořit
• Čas plakat
• Čas hledat
• Čas mlčet