Sekce: Knihovna

Philip Gulley

Čas plakat

O údržbářských pracích v domě

z knihy Vše má svůj pravý čas , vydal(o): Vyšehrad

Když jsme si koupili náš první dům, bylo našemu staršímu synu Spencerovi pět let. Samovi byly tři. Kluci mu říkali červený dům, kupříkladu když se ptali: "Budeme dneska pracovat v červeném domě?" nebo "Jsou dneska v červeném domě dělníci?" Slovo dům bylo jen zřídkakdy proneseno jinak než ve společnosti výrazů pracovat či dělat.

Naše první jídlo v červeném domě byla pizza, kterou jsme jedli studenou, usazení na krabicích s věcmi. Požádali jsme Spencera, aby pronesl modlitbu před jídlem. Sklonil hlavu, sepjal ruce, pevně stiskl víčka k sobě a zpěvavě pronesl: "Chlév náš vezdejší dejž nám dnes." Tak vypadal začátek našeho dobrodružství v rolích majitelů domu.

Apoštol Pavel se v dopise jakýmsi přátelům zmínil: "Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři." Nerad bych zmenšoval apoštolovo utrpení, nicméně ve srovnání se strázněmi, jež zažívám já, to je úplná maličkost. Pochopte, jsem majitelem domu.

Když jsme v tom domě bydleli už šest měsíců, napsal jsem naší pojišťovně. "Jednou jsme měli zatopený sklep, třikrát nám na dům spadly větve, dvakrát se nám pokazila myčka a jednou nám praskly trubky." O tom, že nám vítr odfoukl šindele ze střechy, že nám přestal fungovat bojler a že dům potřebuje nový nátěr, jsem se vůbec nezmínil. Lidé z pojišťovny projevili účast. K dopisu, kterým rušili naši pojistku, totiž přiložili kalendář. Na květnovém obrázku je Velký kaňon, na prosincovém nějaká zasněžená vesnička v Nové Anglii a srpen zobrazuje červenou stodolu na kansaských pláních. Ta stodola v Kansasu taky potřebuje nový nátěr. Teď, když jsem majitelem domu, si takových věcí všímám.

Nejhorší pohroma nás postihla, když jsme měli zatopený sklep. Během deseti hodin tenkrát napršelo deset centimetrů srážek a k tomu foukal silný vítr. Ten vyvrátil javor na zahradě za domem Thada Cramera; strom spadl na elektrické dráty a vyřadil z provozu dálkové vedení, takže naše město zůstalo po celý den bez proudu. Přestalo nám fungovat odvodňovací čerpadlo a sklep zatopila voda. Kdybych byl doma, byl bych nahodil generátor, připojil k němu to čerpadlo a všechno by bylo v pohodě. My jsme však doma nebyli; byli jsme u tchyně a pracovali na jejím domě.

Bill Eddy dělá v našem městě instalatéra a je to můj dobrý přítel, přestože mě v páté třídě, kdy nás učil pan Evanoff, praštil do nosu. V důsledku toho jsem musel dvacet let nato podstoupit o prázdninách operaci nosu. Byl to nesmírně bolestivý zážitek - před operací, během ní i později. Ale dokázal jsem to všechno hodit za hlavu. Už na to ani nemyslím, jedině když prší a mě přepadnou prudké, pulzující bolesti dutin.

Když tedy přestala jít elektřina, Bill k nám zavolal, aby nás zkontroloval, ale nebyli jsme doma. Jel kolem a nakoukl oknem do našeho sklepa. Později mi vyprávěl: "Věděl jsem, že máte problém, když jsem viděl, jak vám ve sklepě pluje registračka."

Bill se vrátil do dílny pro čerpadlo poháněné plynem a za pět hodin vypumpoval z našeho sklepa tři sta čtyřicet hektolitrů vody. Do běžné vany se vejde necelých dvěstě litrů. To znamená, že jsme u nás ve sklepě měli dost vody na to, abychom jimi naplnili 170 van. Navíc tam byly ještě dvě žáby. Ty dostali naši kluci.

V takovýchto chví1ích člověk ocení dobré sousedy. Někteří lidé nezúčastněně postávají kolem a s chladnou lhostejností pozorují nebezpečnou situaci, v níž se ocitli jejich bližní. To naši sousedé si natáhnou rybářské holínky a vrhnou se do samého středu dění. Joe Saddler si přinesl lux na suché i mokré vysávání a pracoval celých šest hodin. Jeho osmiletý syn Matthew se činil společně s námi, vynášel mokré kusy koberců po schodech ,nahoru a do kouta. Večer dorazil Bill Eddy se svými dcerami Sarah a Melissou, s nimiž se naši kluci podělili o žáby.

Pokud jde o potopy ve sklepě, ta naše byla výjimečná. Za soumraku jsme si udělali přestávku a šli si posedět na verandu. Déšť už ustal a pole se třpytila jako posetá drahokamy. Houpačku jsme přenechali Billovi. Ten den už měl za sebou osm vypumpovaných sklepů, a tak si to privilegium zasloužil. Joe a já jsme seděli v zahradních lehátkách. Naše manželky nás poctily ledovým čajem a třešňovým koláčem, zatímco děti si hrály na schovávanou. Jak jsem
tam seděl a prožíva1ty nádherné chví1e, napadlo mě, že to je už druhá generace dětí, co si spolu hrají.

Před třiceti lety jsme totiž Bill, Joe a já hráli v tomtéž městečku tytéž hry. Jsem rád, že jsem zase zpátky, i s tím zaplaveným sklepem, a vůbec. Některé věci se za těch dvacet let, co jsem tu nebyl, změnily. Joeův táta je pryč a Billyho otec taky. Ten první zemřel roku 1981, ten druhý v roce 1993. Nad Billyho otcem jsem měl na hřbitově smuteční řeč. George Eddy pracoval jako výchovný poradce a truhlář. Pokaždé, když jsem ho viděl, měl ve vlasech piliny. Dodneška mám neodmyslitelnou úctu k mužům s pilinami ve vlasech.

Můj otec je jediný, kdo je přežil. Ten večer, kdy jsme čistili náš sklep, tam byl taky. Aby na nás dohlédl, jak říkal, i když vydal jen málo příkazů. Rok předtím totiž prodělal infarkt a podstoupil čtyřnásobný bypass. Ztratil své ostří. Nic ho už nerozčílí, ani mokrý sklep. Nechal bych si zatopit sklep každý týden, kdyby to znamenalo, že tak budu moct trávit víc času se svým tátou. Vždyť unikl té bábě s kosou o jedinou tepnu. Jelikož jsem o něj málem přišel, cením si jeho přítomnosti víc než kdykoli předtím.

Bill a Joe touží po otcích. Neuplyne jediný den, aby si nevzpomněli na své táty. Tu ztrátu si ulehčují tím, že bezmezně zbožňují své matky. Jsou to dobří synové a dobří přátelé.

Ráno ten den, kdy tátu operovali, jsme se s mými bratry, sestrou a matkou sešli v jeho nemocničním pokoji. Po chví1i vešel lékař a prohlásil, že jsou připraveni začít operovat. Modlili jsme se a modlili a jeden za druhým odcházeli z pokoje. Opouštěl jsem ho jako poslední, ale táta mě zavolal zpátky. Vzal do ruky nemocniční bibli, kterou měl
položenou vedle postele, vytáhl z ní kus papíru a podal mi ho. "Pro všechny případy," řekl mi. Rozevřel jsem ten papír a přečetl si, co na něm bylo napsáno. Instrukce ohledně jeho pohřbu, sepsané během probděné noci. Táta prošel své pokyny, řádku po řádce. "Chci být pohřbený na Jižním hřbitově. Místo ať mi vybere Bob Bales. Ví, kde jsou ty nejlepší. Chci, abys řeč odříkal ty. Pokud to nezvládneš, požádej pastora Thornburga z kvakerského sboru."

Složil jsem ten papír a strčil si ho do kapsy. Tohle byl rozhovor, jaký jsem si nikdy nenacvičoval, ani neočekával. Jako pastor jsem už podstoupil mnoho podobných, ale nikdy s vlastním otcem. Kdykoli se spolu jdeme někam najíst, táta vždycky platí. Jestliže natáhnu ruku po účtu, plácne mě přes ni a řekne, že otcům dělá radost, když se mohou postarat o své syny. Teď byla řada na mně, abych se zase já postaralo něj. Kruh se uzavřel. Ale radost mi to nepřineslo.

Tátu odvezli pryč. O šest hodin později se objevil ten lékař s úsměvem na tváři. Za další hodinu jsme už tátu směli vidět a pět dnů nato se nám vrátil domů. Lékaři se vyjadřovali optimisticky. Už žádné tmavé maso ani cigarety, řekli mu. Souhlasil a svůj slib stvrdil rukou na nemocniční bibli. Vzal jsem si jeho pohřební instrukce, dal si je do rámečku a uložil do svého psacího stolu. Pokaždé, když otevřu horní zásuvku vpravo, ocitnu se tváří v tvář tátově smrtelnosti. Už nejsem malý kluk, co si myslí, že jeho táta bude žít navěky. Jsem dospělý muž s vlastními syny, jenž začíná chápat, jak chatrné jsou provázky, které nás poutají k této zemi.

Pár dní poté, co nám to zatopilo sklep, se u nás zastavil člověk z pojišťovny. Ten den už měl za sebou pět sklepů a byl utahaný. Joan mu naservírovala ledový čaj a třešňový koláč a usadila ho do houpačky na zadní verandě. Vyprávěl jsem mu o tom, jak nám Bill vypumpoval vodu, jak přišel Joe se svým luxem na suché i mokré vysávání, jak na celou operaci dohlížel můj táta, který jen o vlásek utekl hrobníkovi z lopaty, jak si děti hrály na schovávanou, když bouře pominula a pole se rozzářila drahokamy. Řekl jsem mu, že pokud jde o zaplavené sklepy, ten náš byl výjimečný.

Za peníze od pojišťovny jsem koupil novou pračku a sušičku, bojler a vysoušeč. Zbylo mi ještě osmdesát dolarů. Uvažuju, že bych vzal Joea, Billa a tátu na večeři. Joe, Bill a já si můžeme dát steaky. Táta si může objednat pečené kuře. Kdyby se přede mnou po nastěhování do našeho domu někdo zmínil o výhodách zatopených sklepů, připadalo by mi to absurdní. Nyní začínám chápat, že požehnání mohou stejně jako voda vyprýštit z kteréhokoli kouta.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Čas umírání
• Čas bořit
• Čas hledat
• Čas mlčet