Sekce: Knihovna
Čas bořit
Ta pomíjivá létaz knihy Vše má svůj pravý čas , vydal(o): Vyšehrad
Když děda s babičkou překročili osmdesátku, naše rodina začala spekulovat, kdo z nich odejde z tohoto světa jako první. Dospěli jsme k závěru, že děda, protože celých padesát let kouřil dýmku a umře na rakovinu. Proto nás překvapilo, když babička v osmaosmdesáti spadla ze zadní verandy jejich domu, zlomila si kyčel a podlehla komplikacím svého úrazu. Jeden týden upadla, a příští jsme už byli v Gardnerově pohřebním ústavu a přijímali kondolence.
Jsou to už čtyři roky a my ještě pořád nemůžeme uvěřit, že není mezi námi, a nezřídka se přistihneme, jak se těšíme na nedělní obědy a babiččin jahodový moučník. Když bábi umřela, mysleli jsme, že ji děda bude brzy následovat. Měl však psa, o kterého se musel postarat, a to mu vlilo novou krev do žil. To je pro dědu typické. Lidé ho odjakživa podceňovali, a tak dělal celý život věci, jež lidem připadaly zcela nepravděpodobné.
Ve dvaadevadesáti se přestěhoval i se svým psem do domova důchodců. Než k tomu došlo, pozval mě k sobě, aby mi daroval své řezbářské nářadí. Zůstal v tom domově tři dny, načež se vrátil do svého domu na Hickory Drive. Zavolal k nám, aby mi oznámil, že je zpátky. Řekl
jsem mu, že jsem rád, ale pokud si myslí, že mu vrátím jeho nářadí, tak to nemá v hlavě v pořádku.
Zeptal jsem se ho, proč se nastěhoval zpátky.
Babe se tam neměl kde proběhnout, řekl mi. Babe je jeho pes. Je připosražený a zavalitý. Břicho má celé ošoupané od toho, jak ho tahá po zemi. Neběžel už pět let, ale děda si pořád představuje, že to je věčné štěně, hbité a skotačivé. Děda otevře zadní dveře a Babe se dovleče na zahradu, kde se zhroutí na hromádku. Po chví1i se s námahou postaví na nohy, udělá to, kvůli čemu šel ven, načež se doplazí zpět do domu. Tomuhle psovi měříte čas pomocí kalendáře, ne na stopkách.
Děda se pohybuje podobným tempem. Je to smutný pohled. Když jsem byl malý a šli jsme spolu ty čtyři bloky do města, musel jsem utíkat, abych s ním udržel krok. Teď ho přijedu vyzvednout na nedělní oběd, a než zdoláme těch třicet metrů od předních dveří k autu, zabere nám to pět minut. Je to tentýž muž, který v den svých osmašedesátých narozenin ujel sto šedesát kilometrů na kole. Ještě pořád se nesmířil s nohama, jež odmítají dělat, co jim přikáže. Dědu to trápí, to poznám. Klesne na sedadlo auta a zklamaně zavrtí hlavou.
"Je to hrozné," prohlásí. "Nesnáším to, že jsem starý."
Dny, kdy děda řídil auto, skončily po sérii škrábanců a nárazů, které vyvrcholily příhodou, při níž těsně minul čerpací stojan u benzínky Larryho Watermana. Představa, jak děda opouští tento svět uprostřed ohnivé koule, pro nás byla nesnesitelná, a tak jsme ho přesvědčili, ať se vzdá svého řidičského průkazu.
Nějakou dobu předtím šel na zkoušky, aby si ho obnovil. Vyprávěl mi, jak se zkušební komisař krčil na sedadle spolujezdce a ječel: "To jsou poštovní schránky! To jsou poštovní schránky!"
"Jako bych nedovedl poznat poštovní schránku, když do ní vrazím," řekl děda.
Bez řidičáku děda nikam nemohl a začal se poohlížet po alternativních dopravních prostředcích. Potřeboval se nějak dostat do kavárny, pizzerie a střediska pro seniory. Přečetl si novinový oběžník, v němž byla reklama na pojízdnou sekačku od firmy Sears. Napadlo ho, že by si ji koupil, odstranil sekací lištu a vozil se na traktůrku do města a zpátky.
"Co myslíš, kolik kilometrů asi ujedou?" vyptával se mě.
Zavolal jsem k Searsům a zeptal se na to jakéhosi muže z oddělení traktorů. Nebyl si jist. Sdělil mi šířku záběru - pětadevadesát centimetrů. Řekl jsem mu, že nás zajímá, kolik takový traktor ujede kilometrů, ne jakou má šířku záběru. Myslím, že se ho na něco takového ještě nikdy nikdo neptal. Nalil jsem do svého traktoru necelé čtyři litry benzínu, zařadil trojku a vydal se z města směrem na sever, kolem domu Rona Randolpha. Zahnul jsem doprava na North Road č. 500 a jel tři kilometry k Maplewood Road. Poté jsem zamířil zpátky na jih a ujel kilometr a půl, než mi před domem Ernieho Heltona došel benzín. Ernie mi dal další čtyři litry benzínu, abych se dostal domů. Když jsem dorazil na místo, zavolal jsem dědovi a sdělil mu, že traktor ujede na trojku a necelé čtyři litry benzínu třináct kilometrů.
"To není moc dobrý výkon," poznamenal. "Rád bych věděl, na kolik přijde takový golfový vozík."
Na tři tisíce dvě stě sedmdesát pět dolarů a čtyřicet osm centů, jak jsem zjistil. Plus daň. A jezdit s nimi po silnici je zakázáno, i když mi náš městský strážník slíbil, že je ochotný přimhouřit oko, pokud se děda bude držet v postranních uličkách. "Nemůžu ho přece nechat, aby se projížděl po hlavní ulici v golfovém vozíku," vysvětlil nám.
Nakonec se děda rozhodl pro elektrickou tříkolku. Jakýsi člověk z města mu ji přijel předvést. Děda kopl do pneumatik a projel se na ní kolem bloku. "Vezmu si ji," řekl tomu člověku a vypsal mu šek.
Dědova tříkolka má dvě rychlosti - želví a králičí. Děda mi dovolí, abych se na ní svezl, ale jen pokud mu slíbím, že nepřeřadím na rychlost králíka. Jezdívá na tříkolce na oběd do střediska pro seniory. Pokud k tomu má dobrý důvod, sveze se na ní na večeři do Sunshine Care nebo Pizza Hut. Děda totiž patří ke generaci, jež si to potřebuje nějak ospravedlnit, když se chce najíst mimo domov. Zajít si někam na jídlo jenom proto, že se vám prostě chce, jako důvod nestačí. Ale děda se svou nově nalezenou mobilitou nyní využije sebemenší příležitosti, která ospravedlní večeři v Pizza Hut či Sunshine Care. Den učitelů, svátek Tří králů, Den vlajky, Den sázení stromů, Den Kanady a den, kdy začíná letní čas, jsou všechno události, jež je potřeba oslavit jídlem mimo domov, tvrdí děda. Kromě spousty dalších svátků, zahraničních i domácích.
Můj dědeček je pro mě opravdový zázrak. Skoro čtyřicet let pracoval jako sklář, než zavřeli jejich továrnu a on přišel o penzi. Ve věku, kdy většina mužů odchází do důchodu, začal navštěvovat přednášky na vysoké a stal se zaměstnancem jedné architektonické firmy. Bylo mu už notně přes osmdesát, a ještě pořád pracoval. Pokud lze žít z čirého odhodlání, můj děda se dožije sta let.
To však není možné, a tak jsme svědky pomalé kapitulace, pomalého boření. Na předních dveřích má oprýskaný nátěr, jenž by potřeboval seškrábat. Na zadní verandě se už nezametá jednou denně, ale jednou za týden. Máme totiž sklon tyhle věci přehlížet, neboť se hlavně snažíme, aby měl posekaný trávník, vyprané oblečení a vyluxovaný koberec. Spíš než by si děda stěžoval, co zůstává neudělané, je nám vděčný za naši pomoc. I tohle je určitá změna - jeho očividný vděk. Pomáhat mu je díky tomu spíše radost nežli povinnost.
Jednoho dne jsem mu posekal trávník a pak jsem za ním zašel do domu na kus řeči. Povídali jsme si o smrti, jeho i mojí, a o tom, jak bychom rádi zemřeli. Děda prohlásil, že je připravený, že už chce být s babičkou. Já jsem mu pověděl, že ještě nejsem přichystaný umřít, ale vím, jak bych rád skonal. "A jak?" zajímalo ho. "Chci, aby mě zastřelil žárlivý manžel nějaké ženy, až budu v devadesáti prolézat oknem ložnice," řekl jsem mu.
Děda se nezasmál. To, co myslím jako žert, bere smrtelně vážně. Teď si dělá starosti, že se ze mě stane záletník, zneuctím rodinné jméno a přidělám mu další břemeno, jež bude muset nést ve svém stáří.
Občas ho nevidím několik týdnů v kuse. Když ho pak spatřím, překvapí mě, jak to s ním jde z kopce. Kdybych se s ním viděl každý den, tak bych si tohohle pomalého boření dědova já nejspíš nevšiml. Takhle, když na něm konečně spočinu pohledem, se mě vždycky zmocní znepokojení a mírná panika. Děda se nám ztrácí před očima, pomyslím si. Jednoho dne sem přijdeme, otevřeme si a on bude ležet v posteli, skrčený a nehybný.
I on cítí, že se blíží čas zúčtování. V posledních letech se jeho zájmy obrátily směrem k nebi. Když přijede do střediska pro seniory baptistický kazatel, děda ho poslouchá o poznání pozorněji. Vyptává se mě na nebe a zdalipak se tam dostane. Babička tam je, tím si je jistý, a představa, že by nebyl s ní, je pro něj k neunesení. Ujišťuju ho, že budou spolu.
V den čtvrtého výročí babiččiny smrti jsem byl s dědou na obědě v středisku pro seniory. Řekl mi: "Dneska to jsou čtyři roky, co babička umřela." Pak odstrčil talíř a prohlásil, že nemá chuť k jídlu.
Zamýšlím se nad tím, proč tu prodlévá, k čemu je tohle pomalé boření. Možná, aby se něco naučil. Nejsem si jistý. Vím, že já se tedy rozhodně něčemu učím. Učím se, kolik kilometrů ujede zahradní traktůrek, kolik stojí golfový vozík a - což je nejdůležitější - vážit si během těchto strašně pomíjivých let své ženy.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Philip Gulley
Související texty k tématu:
Láska v partnerství, manželství:
- Romantická zamilovanost je jen částí spektra lásky...
- Věrnost i v temnotě krizí lásky
- Manželství = sny v troskách?
- Manželství není vždy procházkou s kytkou v ruce...
- Milovat se navzájem znamená přizpůsobit se
- Otázky a odpovědi k tématu Manželské krize
- Další texty k tématu manželství, partnerství zde
- web www.manzelstvi.cz
Láska v rodině (a výchově):
- Příprava na rodičovství a výchovu s humorem :-)
- Děti nejsou záplaty
- Děti odrážejí naši ne/lásku - R. Campbell
- Láska se musí přelévat Z rozhovoru s P. V. Kodetem
- Když dítě nepřichází J. Fenclová
- Další texty k tématu rodina zde, výchova zde
Smrt a umírání:
- Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
- Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
- Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
- Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
- Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
- Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
- Další texty k tématu smrt a umírání zde
Povídky, příběhy:
- Kup si los (kniha příběhů Briana Cavanaugha)
- Povídky z verandy (Phillip Gulley)
- Pěstování kořenů Za co se vlastně máme modlit?
- Vše má svůj pravý čas Prosté úvahy o tom, jak dobře žít
- Beletrie a povídky na tomto webu