Sekce: Knihovna

Philip Gulley

Čas mlčet

O dobrých botách, starých přátelích a tichu

z knihy Vše má svůj pravý čas , vydal(o): Vyšehrad

Čím jsem starší, tím víc si vážím třech věcí. Jednou z nich jsou pohodlné boty. Další staří přátelé. A tou třetí je ticho.

Vážím si i jiných věcí, ale dobré boty, staří přátelé a ticho mi připadají jako základní předpoklady kvalitního života. Vždycky jsem nosil dobré boty, i v době, kdy jsem nevydělával moc peněz. To proto, že mě matka naučila, abych nikdy neškudlil na věcech, jež se nacházejí mezi mnou a zemí. Kdykoli si kupuju boty nebo pneumatiky, nikdy na tom nešetřím.

Můj přítel Jim je moudrý muž, pokud ovšem nedojde na boty. Dřív se vychloubal, jak lacinou má obuv. Jelikož nosil levné boty, má teď zničené nohy, a když ráno vstane, sotva může chodit. Jim se už svými lacinými botami nevychloubá. I kdyby teď začal nosit dobrou obuv, pravděpodobně by mu to nepomohlo. Jakmile si jednou zničíte nohy, nedá se s tím už nic dělat.

Já mám dobré nohy, protože už celých dvacet let nosím kožené kotníkové boty značky L. L. Bean, vyrobené na dublinském obuvnickém kopytě. Velikost č. 9. Vždy jednou za tři roky si koupím nový pár. Jsou to drahé boty a každičký cent, který za ně zaplatíte, se vám vyplatí. Schovávám si ve skříni několik nových párů čistě pro případ, že by je firma L. L. Bean přestala vyrábět. Kdybych měl sestavit žebříček rysů požehnaného života, dobré boty by figurovaly na jednom z čelních míst.

Společně s pohodlnými botami bych tam zařadil i staré přátele. Starými přáteli nemyslím ty, které už dlouho znám. Myslím tím osoby, u nichž mi připadá, že je znám odjakživa. To, jak dlouho někoho znáte, ještě nevypovídá nic o tom, jak moc máte daného člověka rádi. Starý přítel je prostě někdo, u koho už nemám pocit, že na něj musím udělat dojem. Mám hodně normálních přátel, ale jen čtyři staré. Jejich jména vám neprozradím, jelikož nechci ranit city těch, kdo jsou pouze mými normálními přáteli.

Třetí vlastností požehnaného života je ticho. Čím jsem starší, tím víc po něm prahnu. V naší rodině začínáme kolem sedmdesátky ztrácet sluch. Jaká je to báječná shoda okolností, že přestáváme slyšet v tutéž dobu, kdy si začínáme vážit mlčení. V sedmdesáti jste už nepochybně slyšeli ty nejlepší zvuky, jaké vám tento svět může nabídnout - svá vnoučata, Hanka Williamse a sarančata v srpnu. Tichem nemám na mysli atmosféru zbavenou veškerých zvuků. Myslím tím atmosféru bez, rádií, hlasů, motorů, sirén a televize. Přírodní zvuky jsou v pořádku. Když sedím v houpačce na verandě a slyším pouze sarančata, cvrčky a žáby, považuju to za ticho. Nádherné mlčení. Pokud ale začne puberťák odvedle túrovat motor svého auta, už to není ticho. To, po čem prahnu, je ticho sarančat, cvrčků a žab.

Vychovali mě jako katolíka, ale v šestnácti jsem se stal kvakerem, protože kvakerská děvčata byla hezčí než katolická. A navíc - kvakeři zpívali s větším gustem. Jediné, co se mi na nich nelíbilo, bylo jejich mlčení. Pastor dal vždycky k dobru krátké poselství, načež všichni ti kvakeři tiše seděli v řadách lavic a tu a tam někdo z nich vstal, aby pronesl slovo Páně. V šestnácti letech mi to připadalo únavné a nudné, ale kvůli těm děvčatům jsem to vydržel. Teď dělám v témž kvakerskému sboru církevního staršího. Pastor dá k dobru krátké poselství, načež tam všichni tiše sedíme v řadách lavic, obklopení posvátným mlčením. Nikdy není dost dlouhé. Uplyne pět minut. Dospívající mládež se vrtí a posílá si lístečky, ale já si to ticho vychutnávám. V ty neděle, kdy sám kážu, mlčení co nejvíc protahuju, než konečně kývnu na Mika Neelyho, aby začal se zpěvem. Ticha není nikdy tolik, aby mi to stačilo. Vydržel bych ho poslouchat celé dny.

Mám přátele, kteří vám dokážou na den přesně říct, kdy se z nich stali křesťané. Já to mám takhle s mlčením. Vyznavačem klidu a ticha jsem se stal 24. června 1992, v den, kdy se nám narodilo první dítě. Není to nic proti mému synovi, jehož hluboce miluji. Jen prostě uznávám, že v životě je vždycky něco za něco. Buď můžete mít klid a ticho, nebo můžete mít děti. Obojí dohromady nelze. Já jsem si zvolil děti a zvolil bych si je znovu. Přesto mi však
schází mlčení.

Jelikož nemůžu mít ticho doma, chci ho mít v kostele. Existují v zásadě dva typy kvakerských sborů. Jsou takové, které si najímají pastory a naslouchají jim, a pak existují sbory, jež si pastory nenajímají a naslouchají Bohu. Pravděpodobně dokážete odhadnout, kterému z nich dávám přednost. Sbor, do nějž chodím já sám, má z obou to nejlepší. Máme pastora. Ten naslouchá Bohu a my nasloucháme jemu. Byl bych však rád, kdybychom mohli - třeba jen jednou za měsíc - mlčky sedět a poslechnout si to přímo od našeho Pána.

Začínám každé ráno tichem, a to tak, že se jdu projít po lesích a loukách u našeho domu. Je to dobré cvičení a dělám to každý den, pokud zrovna neprší nebo nezaspím, takže už na to potom nemám čas. Minimálně jednou týdně však po těch pěšinách šlapu. No, vlastně jsem
s tím ještě nezačal, ale nějakou dobu si už plánuju, že se do toho pustím, a taky to udělám, jen co se mi podaří sehnat ty správné turistické ponožky do mých kotníkových bot značky L. L. Bean. Když totiž nenosíte ty správné ponožky, můžete si zničit nohy.

Lidé, co mají ty louky a lesy už prošlapané, si o tom se mnou povídají. Vynoří se na pěšině u našeho domu a zmerčí mě, jak vysedávám v houpačce na verandě. Nabídnu jim sklenici chlazeného čaje a pak spolu sedíme a povídáme si. Popisují mi potok a prérijní louku a ticho. Ten potok a prérijní louku očekávali; ticho pro ně bylo překvapením. Ale je tam a čeká, aby je mohlo přivítat. Žádný rámus aut, žádná rádia, žádné sirény. Jenom hudba vody, jež se přelévá přes kameny, a zpěv salašníků. Už jen to mě dokáže přinutit, abych si sehnal ty ponožky a vyrazil.

U silnice kousek od nás bydlí muž, který chodí po těch stezkách každé ráno. To, co ho k nim táhne, je ticho. Dřív pracoval pro jednu velkou společnost, ale odešel do důchodu, protože ho už přestalo bavit poslouchat, jak lidé pořád dokola melou o svých penězích a úspěchu. Snášel ten hluk celých třicet let, načež se přestěhoval kvůli klidu a tichu sem k nám. Zpočátku byl roztřesený a nervózní; teď je klidný a vyrovnaný. Své uzdravení přičítá k dobru okolnímu tichu a já věřím, že se nemýlí.

Když jsme spolu jednou ráno seděli u nás na verandě, dal jsem k dobru kousek moudrosti od kvakera Williama Penna: "Opravdové ticho představuje odpočinek pro lidskou mysl. Skýtá duši totéž, co spánek tělu - výživu a osvěžení." Ten muž v důchodu zalitoval, že mu tato slova někdo nepřečetl, když mu bylo dvacet. Řekl jsem mu, že by to bylo stejně jedno, neboť k tomu, abyste si dovedli vážit ticha, se musíte postupně dopracovat – stejně jako v případě pohodlných bot.

Lidé většinou tvrdí, že mají rádi ticho, ale já o tom pochybuju. Kdyby toužili po tichu, pořádně by si rozmysleli, zda si zaplní domovy mašinami na rámus. Právě z tohoto důvodu nemáme televizi; je to bezduchá, otravná věc, jež pramálo přispívá k blahu lidské duše. Totéž si myslím i o pudlech.

Hluk nám brání získat vnitřní mír, neboť nás odvádí od duševního sebezpytování. Nedovolí nám zjistit, v jakém stavu se nachází naše duše. Mlčení je totiž spirituální nůž, který ji obnažuje. Pokud nejsme nikdy zticha, nemusíme nikdy zkoumat pravdu o sobě samých. Právě proto bývají mniši a kvakeři mlčenliví: aby mohli objevit to, co lze nalézt pouze v tichosti. Duševní sebezpytování je však bolestné, a proto na světě není mnoho mnichů ani kvakerů.

Kdysi jsem si povídal s kvakerkou, jež právě ztratila manžela. "Budete si myslet, že jsem se zbláznila," svěřila se mi, "ale občas mluvím nahlas sama se sebou a předstírám, že mě můj muž slyší. Jednou jsem se podívala směrem k jeho lehátku a byla bych ochotná přísahat, že v něm seděl." Vyprávěla mi, že jí mlčení kvakerů nepřináší mír, nýbrž zármutek, jelikož jí připomíná, jak je sama. Předtím s manželem po večerech sedávali každý ve svém lehátku a povídali si o věcech, o nichž spolu muž a žena obvykle hovoří - o dětech, sousedech, prezidentovi, o tom, kam jet na dovolenou. Teď tu není nikdo, s kým
by si mohla promluvit, žádný hlas, jenž by jí odpovídal.
Řekl jsem jí, že pokud chce přestoupit k nějaké církvi, kde se toho namluví víc, rozhodně to pochopím.

Většina z nás potřebuje víc ticha, než ho dostává. Jiní ho zase mají nadbytek. Lidem, kteří ticho potřebují, se ho nedostává. Naopak ti, kdo ticho mají, ho často nepotřebují. Tohle je velký problém lidského života, a kdybych tak měl k dispozici dostatek ticha, možná bych dokázal vymyslet, jak to dát do pořádku.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Čas umírání
• Čas bořit
• Čas plakat
• Čas hledat