Sekce: Knihovna

Vyrovnávání se

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

3. Vyrovnávání se

Vzpomínám na okamžik, kdy jsem sebejistě jednomu našemu známému knězi řekla, jak je skvělé, že jsme fakt naší neplodnosti přijali tak snadno a rychle. Jeho reakcí bylo zamyšlené: "Kéž by to tak opravdu bylo..." Po tomto dni následovalo ještě mnoho let bojů a vyrovnávání se s touto realitou a ještě ani dnes bych si netroufla znovu vyslovit onu větu.

Myslím, že mojí první reakcí na zprávu, že nikdy nebudeme mít vlastní děti - alespoň podle hlediska lékařského, bylo popření a potlačení jakýchkoli negativních pocitů. Racionálně jsem konstatovala: ano, je to tak. Pod touto maskou se ale ukrývala sopka, "papiňák" pocitů, které postupně stále nekontrolovaněji vybuchovaly. Nebyla jsem ochotná se pravdě podívat do očí. Bylo mi dvacet čtyři let a snad jsem si ani příliš neuměla představit, o co vlastně běží. Poznání přicházelo postupně.

Když přemýšlím o oněch uplynulých letech, o tom, co se dělo, co jsem prožívala, a mám pojmenovat cestu postupného vyrovnávání se s onou situací, stále znovu se mi vrací na mysl popis procesu vyrovnání se se smrtí umírajících. Elisabeth Kübler-Rossová jej ve své knize O smrti a umírání zaznamenala takto:

1. stadium: Popírání a izolace - odmítání přijmout pravdu, šok, popření
2. stadium: Zlost - rozpoznání nevyhnutelnosti situace, obrana proti ní
3. stadium: Smlouvání - tápání mezi iluzí a jistotu
4. stadium: Deprese
5. stadium: Přijetí reality

Uvedený popis zde uvádím jako příklad pro ty, kteří mají podobnou zkušenost - pro povzbuzení, že takový proces či prožívání situace není nic výjimečného a nenormálního. Možná pouhé vědomí pomůže někomu k určitému nadhledu nad vlastní situací.

Tak jako u těžce nemocných neproběhnou vždy všechna období nebo probíhají v různém pořadí, či období již jednou prožité se znovu vrací, ani já jsem přesně nezapadla do této šablony "umírání své představě". Jednotlivá stadia se v mém případě i prolínala.

Nejprve jsem zprávu o neplodnosti odmítla (1. stadium). Ne že bych jí nevěřila, ale odsunula jsem ji, vytěsnila ze svého života. Nebylo třeba na ni myslet, neexistovala pro mě. Byla jsem dostatečně zaměstnána prací i různými aktivitami a zatím se nezdálo, že by mi něco chybělo.

Čím častěji jsem však byla konfrontována s reálným životem tak, jak kolem mě běžel, tím více jsem si uvědomovala bolest, prázdnotu, zmatek. Jestliže lidé v mé přítomnosti hovořili o dětech, automaticky jsem "vypínala". Nezajímalo mě to. Dokonce ještě víc - cítila jsem se sama, "mimo obraz", nejednalo se o mé téma. V mnoha situacích jsem si připadala "ani ryba ani rak". Ženy mluvily o svých dětech - to se mě netýkalo, ale tvářila jsem se, že poslouchám. Dokonce jsem se mnohdy snažila poslouchat a upřímně se zajímat, ale cítila jsem se mimo. Po pravdě řečeno mě často mnohem víc zajímalo, o čem hovoří jejich muži - ale ani do tohoto světa jsem nepatřila. Kam vlastně? Prožívala jsem naprostou osamocenost (4. stadium). Snad nejbližší mi byli lidé svobodní - ale mezi těmi jsem obvykle vyčnívala věkem. Nebo ti, jejichž děti už "vylétly z hnízda" - a tam šlo o tentýž problém.

Jako křesťan, katolík, který nesčíslněkrát slyšel o Boží lásce, dobrotě, věrnosti, zájmu atd. a který to vše přijímal za své, jsem se v této věci dlouho urputně bránila jakýmkoli negativním myšlenkám či pocitům vůči Bohu. Pokud jsem něco takového náhodou v sobě objevila, okamžitě jsem si vše vysvětlila: Bůh je dobrý, on ví jak a proč to tak je, já to také jednou pochopím.

Ano, snad. Ale přes veškerá popírání a zdůvodňování ve mně vůči Bohu rostla zloba a vzdor. Vůči Bohu, který ví, co prožívám, který ví o mé bolesti, prázdnotě, samotě a který se na to klidně dívá (2. stadium). Prvně jsem mu řekla, že ho nenávidím, před několika poměrně blízkými lidmi. Následoval můj zoufalý pláč plný bolesti nad sebou, ale i lítosti a zoufalství nad tím, že by ta slova snad mohla být pravdivá. Současně jsem vnímala, že Bůh mě miluje. Uvědomovala jsem si, že mu klidně mohu říct, co cítím, ale že on "ví své". Kdybych Ho tisíckrát skutečně nenáviděla, On mě milovat nepřestane. Dnes jsem skálopevně přesvědčena, že ve všech mých pocitech opuštěnosti a zoufalství byl Bůh vždycky se mnou. Že to, co jsem kdy prožívala, mělo a má v jeho očích nesmírnou hodnotu. Chvíle, kdy jsem vnímala jeho lásku a přijetí i přes svou hříšnost a slabost, mě osvobozovaly k tomu, abych k Němu byla upřímná, abych mu znovu měla odvahu říct: "Pane Bože, nerozumím tomu. Nechci to. Proč to tak je? Proč něco neuděláš? Štveš mě!" a ještě mnohem víc.

Vzpomínám na situaci, kdy jsem s velkou hořkostí vyprávěla o sobě jedné přítelkyni, s níž jsem se velmi dlouho neviděla. Jak jsem tak všechnu svou bolest a bezmocnost odívala do slov, najednou jsem vyplázla jazyk na kříž nad sebou. Už v tom okamžiku jsem tušila, že se strašně mýlím, že ten, kterého ze své situace viním, je zcela čistý a navíc - ukřižovaný pro mne i mou bolest. Moc jsem se styděla. To, co jsem udělala, jsem vnímala jako něco velmi zlého, jako velké rouhání a výsměch Kristovu utrpení. Když jsem později tuto věc vyznávala ve svátosti smíření, plakala jsem nad Boží dobrotou. Dobrotou, která nejen že mě neodsuzuje, odpouští mi a přijímá mě, ale která mě dokonce utěšuje. Uvědomovala jsem si, jak je všechno naopak - místo, abych byla souzena, jsem hýčkána v Boží náruči. Kněz mě nakonec pozval, abych kříž políbila. Ano, bylo to pozvání - nemusela jsem, ale směla jsem. "Jeho ranami jsme uzdraveni.", říká prorok Izajáš (Iz 53,5b). Myslím, že skrze tuto situaci jsem skutečně přijala kousíček uzdravení. Ačkoli později jsem se na Hospodina zase znovu a znovu hněvala, tato epizoda přece jen znamenala jistý zlom.

Zažívala jsem, jak je těžké být k Bohu upřímná a odložit zbožný žargon, protože to, co je pod ním, hovoří víc o mně než o něm - a může to být i pořádně děsivé.

Hněv, který jsem prožívala, byl namířen proti Bohu, ale vypovídal o mně. Vyjadřoval moji bezmocnost, mou potřebu najít viníka.

Hledala jsem v Bibli texty o bezdětných, přemýšlela nad slovy o uzdravení slepého (Učedníci se při setkání se slepcem Ježíše ptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?" J 9,2). Kladla jsem si otázku: Kdo za to může? A proč já, proč já mám tímto způsobem nést následky dědičného hříchu? Mohu a chci vůbec přijmout takové učení? Bouřila jsem se proti realitě, bojovala s Hospodinem. A nakonec znovu padala vysílením, protože jsem stejně nic nezmohla.

To, co mi na celé situaci připadalo nejstrašnější, byl pocit, že vůbec nikam nesměřuji. Že stále upadám do sebelítosti, znovu se zlobím na Hospodina, opakovaně si kladu stejné otázky... Že se zkrátka pořád motám v kruhu.

Postupně mi docházelo, že se nejedná jen o přijetí neplodnosti. Že navíc potřebuji přijmout sebe, své pocity, svou bolest, své nevyzpytatelné reakce na přítomnost dětí. Že potřebuji druhým přiznat právo na vlastnictví toho, co já postrádám. Že jim potřebuji odpustit a přijmout je i se světem, který se v mnohém liší od mého: se světem dětí, starostí o ně i velké radosti z nich. Ale hlavně jsem cítila, že potřebuji odpustit Bohu. Můj rozum mi opět říkal, že přece Bohu nemám co odpouštět, jenže mé pocity říkaly cosi jiného.

Myslím, že vždy je důležité pravdivě si přiznat vše, co ve skutečnosti cítíme, byť by naše pocity a přání nebyly ani vzdáleně totožné s tím, co si přejeme cítit nebo s tím, co si myslíme, že bychom cítit a chtít měli. Podnikneme-li jakékoli rozhodnutí na své cestě, aniž bychom alespoň tušili, co se uvnitř nás ve skutečnosti děje, po čem doopravdy toužíme nebo netoužíme, můžeme být časem velmi překvapeni a zaskočeni.

Chtěla jsem dát Bohu "výpověď": "Když jsi takový, nechci s tebou nic mít!" Bouřila jsem se proti němu, rozčilovala mě moje naprostá bezmocnost, pocit, že mě má v rukou jako nějakou loutku. Rozum mi stále stavěl před oči všechny možné pravdy, ale to mi příliš nepomáhalo. Bylo mi jasné, že nejsem loutkou, že Bůh si vůbec "nedělá co chce", ale nenacházela jsem v sobě ani dost málo chuti těmto pravdám věnovat pozornost. Prostě se mi chtělo se bouřit, chovat se před Hospodinem jako uprostřed té nejdivočejší puberty.

Po této vzpouře následovala doba, kdy jsem si v jakési rezignaci začala uvědomovat, že sice od Boha mohu odejít (On mě nedrží, mám svobodu to udělat), ale že tím se ze svého bludiště nedostanu (4. stadium). Vnímala jsem, že pro mne není jiné cesty, než ve své slabosti, bolesti, hříšnosti a neustálém odpadání od Něj se k Němu prostě znovu a znovu vracet jako k jediné jistotě svého života. "Ke komu bychom šli?", ptá se Petr Ježíše (J 6,68). Ani já nemám kam jinam jít. "Nezbývá" mi, než Bohu odpustit, že dopouští to, co je v mých lidských očích nepochopitelné. K tomuto odpuštění mě dovedla rezignace na lidské řešení mé situace - protože takové neexistuje. Přiznala jsem, že On je Pán, Stvořitel.

Dalším krokem bylo mé vlastní pokání: já potřebuji odpuštění, já jsem tím, kdo opouští a uniká, ne On. On zůstává, stále, třeba i ve skrytosti, i tehdy, když Mu nerozumím.

Snad bych tento poslední krok mohla nazvat i přijetím reality, mohla bych si tedy "odškrtnout" poslední z pěti fází, o nichž byla řeč na začátku této kapitoly. Nemám však odvahu. Přijmout Boží svrchovanost a přiznat Mu právo konat podle Jeho vůle (nebo nekonat - tedy právo přihlížet i tehdy, když já si myslím, že by konat měl) a přijmout svoji skutečnou situaci v mém případě totiž vůbec nebylo totéž. Nikdy jsem nepřestala pociťovat jistou prázdnotu, nikdy mě nepřestal bolet pohled na těhotné ženy, čas od času znovu bojuji se sebelítostí. Do jisté míry jsem si zvykla, mnohé bylo uzdraveno a zhojeno. Věřím v Boha milujícího a laskavého, v Boha, který si nelibuje v lidském utrpení. Ale netroufám si říci, že jsem někdy skutečně beze zbytku přijala fakt naší neplodnosti.

Na závěr této úvahy udělám malý exkurs do knihy Jób, která je plná přemítání nad utrpením. Jób totiž pro nás všechny v této situaci může být povzbudivým příkladem otevřenosti vůči Bohu i sobě samému. To, co jej postihlo, skutečně nebyla žádná legrace: přišel o všechno včetně dětí a sám byl postižen krutou nemocí. I on hledal odpovědi na otázky po smyslu svého utrpení, i on se obracel k Bohu jako někomu, kdo je nade vším. Podívejme se, co Jób říkal Hospodinu, jak před ním vyléval své srdce plné bolesti a hořkosti:

"A tak bránit nemohu svým ústům,
mluví ze mne úzkost mého ducha,
lká ze mne hořkost mé duše.
Jsem snad moře nebo dračí netvor,
že proti mně stavíš stráž?
Řeknu-li si: 'Potěší mě moje lože,
mé lůžko mi ulehčí v mém lkání',
děsíš mě skrze sny
a přepadáš mě viděními,
že bych spíše volil zardoušení,
spíše smrt než kruté trápení.
Život se mi zprotivil, nechci žít věčně,
už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.
Co je člověk, že mu přikládáš význam,
že se jím zabýváš v srdci,
že na něj dohlížíš každého rána
a každou chvíli ho zkoušíš?
Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš,
nenecháš mě ani slinu polknout?
Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí?"
(Job 7,11 - 20a)

Nemluví snad Jób k Bohu s téměř zarážející otevřeností? Z jeho slov můžeme cítit hněv, hořkost, výčitky. Copak tak se mluví s Bohem? Ano, i tak se mluví s Bohem. Zatímco jej přátelé poučují o spravedlivých Božích cestách a vysvětlují mu, proč byl tak postižen, Jób si vylévá své srdce, přiznává, že Bohu nerozumí, hněvá se na něj. Bůh však Jóba neodmítá. Poukazuje na svoji nezměrnost a neuchopitelnost, tedy na něco, s čím se setkáváme i my, hledáme-li odpovědi na své otázky: na Boží velikost, která zcela přesahuje naše pomyšlení, která překračuje jakékoli obzory našeho chápání. Jób skrze setkání s touto nezměrností nakonec mění svůj postoj a přijímá Boží svrchovanost nad svým životem.

Napřed ovšem Jób bojoval svůj boj, protože to, co se mu stalo, bolelo: kladl otázky, naříkal, zlobil se! Hledal způsob, cestu, jak se se svojí bolestí vyrovnat, jak žít dál. Ale vše prožíval v upřímnosti, v pravdivosti se otevíral Bohu. A Bůh se (pro nás naprosto překvapivě) nestaví na stranu uhlazeně hovořících Jóbových přátel, ale na stranu Jóbovu! Rozumí bolesti tryskající z lidského srdce. Říká Elífazovi Témanskému: "Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób." (Jób 42,7) Jób tedy ve své upřímnosti mluvil o Hospodinu "náležitě"!

Bůh stojí o to, co skutečně je v našich srdcích a myslích, ne o to, co mu někdy v modlitbě "přefiltrujeme" do slov, o nichž se domníváme, že jsou ta pravá pro jeho uši. Očekává naše otázky, naše rozhořčení jej nezaskočí ani nepřekvapí. Tolik generací před námi u Něj znovu a znovu hledalo odpověď na smysl svého trápení, proč bychom my měli být výjimkou? Vždyť hledání odpovědí nás může dovést k něčemu dalšímu, neméně cennému: k bližšímu setkání s Bohem, nebo chcete-li, k novému pohledu na Něj. Možná budeme odhazovat nebo měnit staré představy o tom, kdo a jaký Bůh vlastně je. Myslím, že ani Jób nenalezl jasnou odpověď na své otázky. Zdá se, jako by i na konci jeho příběhu zůstával otazník: Jak to tedy je? Ale rozhodně se cosi dověděl o Bohu a ve světle toho poznání snad porozuměl i něčemu novému o sobě, o člověku. Hledáme-li upřímně a pravdivě, máme velikou šanci, že skutečně také něco nalezneme.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Nedokončená pohádka o Otesánkovi
• Konec snu
• O bolesti
• Trestá nás Bůh?
• O Boží věrnosti
• Čekání na zázrak
• Reakce okolí na bezdětnost
• Otevření a sdílení se s blízkými
• Lidé podobně postižení
• Co dál?
• Touha po vlastním dítěti
• Proč nepotřebujeme Otesánka
• Příloha 2 - O umělém oplodnění