Sekce: Knihovna

Trestá nás Bůh?

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

5. Trestá nás Bůh?

Tato otázka patrně mnoha křesťanům v souvislosti s naší situací vyvstane na mysl. Je to také věta, konstatování, které můžeme slyšet z úst některých lidí jako odpověď na hledání příčin našeho problému.

Důvodů, proč bychom měli být trestáni, patrně mnozí z nás naleznou celou řadu: Trestá mě Bůh, protože jsem se nestala řeholnicí? Trestá mě Bůh za to, že jsem udělal nějaký hřích, který jsem si sám dodnes nedokázal odpustit? Trestá mě Bůh, protože jsem udělal nebo neudělal to či ono?

Odhlédněme v tuto chvíli od sebe a podívejme se na některé biblické postavy, které se potýkaly s podobným problémem - neměly děti. Zkusme hledat odpověď na původní otázku - trestal tyto lidi Bůh?

V příběhu Abrahama a Sáry, prvních manželů, o jejichž neplodnosti se na stránkách Bible dočítáme, je Sářina neplodnost zmíněna jednou větou, a to ještě před vyvolením Abrahama Bohem. O jeho spravedlnosti či bezúhonnosti není před jeho vyvolením ani zmínka. Bůh si jej prostě vybral, protože chtěl. Naši pozornost si ovšem v každém případě zasluhuje Abrahamova reakce na Boží požadavek, který vyvolení předchází. Hospodin říká: "Odejdi ze své země." (Gn 12,1) Abraham výzvy uposlechl a vydal se na cestu, přestože takový krok v jeho vlastních očích a zejména v očích okolí vypadal přinejmenším nepochopitelně.

O Chaně se píše na začátku 1. knihy Samuelovy. Dozvíme se, že její muž putoval rok co rok do svatyně v Šílu klanět se Hospodinu. Není zde zmíněno nic, z čeho bychom mohli usuzovat, že on nebo jeho žena by mohli být trestáni. Je prostě řečeno: "Hospodin však uzavřel její lůno." (1 Sam 1,5b)

Podíváme-li se do Nového zákona, pak příklad Zachariáše a Alžběty je přímo do očí bijící. V Lukášově evangeliu 1,6 čteme: "Oba byli spravedliví před Bohem." Ve verši 7: "Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná." Za co mohl Bůh trestat spravedlivé?
Poslední místo, které chci z Bible citovat, se netýká problému neplodnosti, ale v Izraeli běžného pohledu na nemoc jako takovou. Připomeňme si znovu již zmiňovaný text o slepci z Janova evangelia: "Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: 'Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?' Ježíš odpověděl: 'Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.'" (J 9,1-3)

Pozoruhodné - nehovoří se zde o slepotě jako trestu za spáchaný hřích, Ježíš dokonce dává jasnou odpověď: hřích ve hře prostě není. Není tedy ani za co trestat. Slepota tu vystupuje jako něco, co má být proměněno, použito pro Boží slávu, pro zviditelnění Božího díla. Pokud bychom četli tento příběh dále (J 9,4-41), viděli bychom, že později vůbec nešlo jen o tohoto konkrétního člověka a jeho fyzické uzdravení. Ježíšova slova o tom, že na onom slepci se zjeví skutky Boží, jsou okamžitě naplňována: Bůh uzdravuje, skrze uzdravení nemocný poznává Spasitele. Způsob a načasování tohoto uzdravení jsou však pro mnohé pohoršením - Ježíš přece nemá uzdravovat v sobotu! A tak je lidmi odsouzen lékař i nemocný. Takové jsou tedy skutky Boží: pro některé záchranou, přijetím uzdravení, světlem, novou cestou. Pro jiné kamenem úrazu, problémem, překážkou, kterou je třeba odstranit. Na konci úryvku už dávno není řeč o žádném trestu - smysl, význam celé záležitosti se posunul úplně jinam. Jako by Ježíš vedle sebe najednou postavil dva druhy slepoty: slepotu fyzickou a slepotu srdce. Ten, který byl fyzicky slepý, poznává Mesiáše, zdraví zůstávají uzavřeni ve svých představách a zaběhnutých postojích.

Zdá se, že tedy neexistuje spojitost mezi bezúhonností člověka a jeho plodností či neplodností (nebo jiným postižením). Co však lze z těchto textů vyčíst, je Boží přítomnost, zainteresovanost v životech těch lidí, kteří k Němu volají. A ta jim pak umožňuje projít bolestí, trápením i zmatkem.

Nevěřím v Boha, který by si přál nemoci a bolest, nevěřím v Boha, který by nás jimi trestal. Jsem přesvědčena o tom, že ani neplodnost nebyla v Božím plánu. Vždyť přece Bůh člověku jeho plodnost nejen daroval, ale dokonce mu přikázal tento dar užívat. "Ploďte a množte se a naplňte zemi." (Gn 1,28a) říká Bůh prvním lidem poté, co jim požehnal. Nehodlám tvrdit, že vím a rozumím tomu, proč navzdory tomu neplodnost ve světě existuje. Otázka po původu utrpení je ale velmi důležitá. Považuji za významné se jí v určitých fázích života zabývat - a to i přesto, že na ni zřejmě nikdy uspokojivou odpověď nenajdeme. Dnes je pro mne ale podstatnější víra, že Bůh utrpení nepůsobí.

Kdysi jsem se z úst jednoho člověka dozvěděla, že mě naší neplodností Bůh trestá za to, že jsem se nestala řeholnicí. Racionálně jsem tento názor nikdy nepřijala, ale přesto kdesi ve mně pak dlouhou dobu zůstával obraz Boha jako někoho, jehož vůli musím pracně odkrývat a pokud se náhodou netrefím nebo dokonce udělám to, co chci já, dostanu přes prsty (a to je velmi jemné přirovnání). Mnohá lidská zkušenost praví, že není-li to, co víme a vyznáváme, v souladu s tím, co cítíme, máme tendenci se řídit a být ovládáni svými pocity. Myslím, že není tedy divné, že jsem se na Boha tolik zlobila - kromě vlastní bolesti jsem v sobě navíc nosila jakýsi pocit viny za to, že jsem zklamala. Vážně jsem nechápala, jak se na to všechno může Bůh klidně dívat. Věřím, že se nedívá na žádné utrpení "klidně". Často skutečně nerozumím tomu, proč okamžitě nevyslyší prosby těch, kdo k němu volají, proč bolest a utrpení dopouští. Ano, je pravda, že je dopouští, nechává je existovat. Ale jsem přesvědčena, že v naší bolesti je s námi, že jí rozumí, že s námi cítí, že s námi - vyjádřeno našimi lidskými slovy - trpí. Věřím, že je a byl v mé bolesti vždycky se mnou. Věřím, že se mnou byl i v té maličké ordinaci, kde jsem se od lékaře velmi stručným způsobem dověděla, že nikdy nebudeme mít vlastní dítě. Byl tam, ačkoli jsem se cítila sama. Byl a je se mnou - pouze si to někdy uvědomuji více, někdy méně, někdy vůbec. Věřím, že velmi dobře rozumí mé bolesti i mému tápání.

Bůh se rozhodl člověka milovat, a tak mu "nezbylo" nic jiného než dát člověku svobodu. Svobodu k rozhodování konat dobro nebo zlo, svobodu milovat, nenávidět, být lhostejný. Vždyť jedním ze znaků lásky je skutečně dar svobody, ochota druhého přijmout a milovat i tehdy, když mě bude zraňovat. Takovou svobodu nám Bůh daroval: svobodu jednat a rozhodovat se, jak my sami chceme. Tím ale také strašlivě riskoval. Riskoval, že lidská svoboda (vlastnost, v níž se paradoxně Bohu velmi podobáme) se ve svém důsledku obrátí proti Němu, proti lásce. A také se obrátila. Naše, i moje svoboda, se obrátila proti Němu. I já ji zneužívám nebo-li i já se často rozhoduji pro cestu pryč od Boha. Věřím, že v důsledku těchto lidských rozhodnutí existuje v životě člověka bolest a trápení, ne jako Boží trest za ně. Bůh se rozhodl naši svobodu respektovat, a tím sám stanovil meze své všemohoucnosti: nemůže "jen tak" zasahovat do našich životů, aniž by omezil naši svobodu. Avšak ve všem tom, co žijeme, ať v dobrých rozhodnutích či špatných, je s námi. Neopouští nás, nezavrhuje nás. Prochází s námi naprosto vším. Věřím, že v každé situaci nám nabízí šanci využít to, čím procházíme a co musíme nést, pro svůj růst, pro své přiblížení se Jemu. Naše nemoc a bolest nemusí být "k smrti", jak už o tom byla řeč. Nemusí být "k smrti", toužíme-li se v ní přiblížit Bohu, toužíme-li z ní vyzískat zcela jedinečný užitek, jakého nemůžeme dosáhnout, pokud nám nic neschází. V tom Bůh stojí zcela na naší straně.

Možná bychom si někdy přáli, aby byl Bůh aktivnější, aby častěji zasahoval v našich životech, aby nás častěji zachraňoval. I já jsem si přála, aby zasáhl, aby se už konečně přestal nečinně dívat na to, co prožívám. Myslím, že chyba byla v tom, že jsem od Boha očekávala něco jiného, než co On mi dával. Čekala jsem nějaký mocný zásah, jasné, mocné Boží slovo nebo čin. Přehlížela jsem však každodenní Boží přítomnost, porozumění a lásku. Představovala jsem si, že Boží láska v mé situaci určitě bude vypadat a projevovat se jinak. Dnes si myslím, že Boží láska a přítomnost mi pomohly projít léty tápání. Možná se to zdá málo. Ale ne v perspektivě dalšího života: tato zkušenost mi dodává odvahu a víru, že tak tomu bude i nadále. Že Boží láska a přítomnost mi pomohou projít čímkoli, co je přede mnou, co se snad bude zdát k neunesení a k nepřekonání.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Nedokončená pohádka o Otesánkovi
• Konec snu
• Vyrovnávání se
• O bolesti
• O Boží věrnosti
• Čekání na zázrak
• Reakce okolí na bezdětnost
• Otevření a sdílení se s blízkými
• Lidé podobně postižení
• Co dál?
• Touha po vlastním dítěti
• Proč nepotřebujeme Otesánka
• Příloha 2 - O umělém oplodnění