Sekce: Knihovna
V buši mezi africkými domorodci
z knihy V Africe mi říkali Sípho , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
Poté co jsem v Africe vystudoval a byl vysvěcen na kněze si mě zavolal biskup. Z toho, co mi nabízel, jsem si vybral práci mezi domorodci, nedaleko od Montebella. Lepší začátek své kněžské služby jsem si ani nemohl přát. Na území velkém přibližně 25 x 25 km bylo patnáct tisíc domorodců a pět misijních stanic. Ta hlavní se jmenovala Mbava podle malé říčky Mbáva. Stála na malém pahorku a viděl jsem z ní široko daleko.Kostel nebyl starý, byl postaven v roce mého narození – 1921. Farní dům, spíše domeček, z hlíny a kamene měl jednu ložnici a jeden obývák a záchod s umyvadlem. Žádná elektřina, žádný vodovod, nejbližší pošta s telefonním spojením byla vzdálená šestnáct kilometrů. Špatné prašné cesty jsem měl zdolávat buď džípem, na koni anebo pěšky.
Na každé stanici byla zřízena škola, nanejvýš do třetí třídy. Personál nebyl početný, měl jsem všeho všudy jedenáct učitelek a jednoho učitele, a jelikož se jednalo o soukromé školy, spočívalo na mých bedrech i jejich hmotné zabezpečení. Dostávali skrovný plat získávaný z darů dobrých lidí a z malého školného, které samozřejmě nikdy nestačilo.
Tito učitelé nebyli placeni tak dobře jako na ostatních školách, ale dělali tu práci z lásky a ze svého náboženského přesvědčení. Rodiče k nám děti rádi posílali, protože věděli, že se jim u nás dostane víc péče než ve státních školách, kterých bylo stejně málo. A pak věděli, že za nimi přijedu každý týden, budu je učit náboženství a to i rodiče napjatě poslouchali.
Na některých stanicích jsem měl školu, která se v neděli proměnila v kostel, na jiných zase kostel, fungující během týdne jako škola. Samozřejmě, většinu času se učilo pod širým nebem nebo třeba pod stromem.
Děti se na mě těšily, protože měly rády dětské mše. Zjednodušil jsem jim evangelium, aby mu rozuměly, a často místo kázání hrály nějaké podobenství. Přímluvy mnohdy trvaly i půl hodiny, neboť každý se chtěl za někoho či za něco pomodlit. Děti, které šly k svatému přijímání, přinesly během přinášení darů svou hostii a položily ji na oltář.
Po svatém přijímání se zcela samozřejmě zpívalo a tancovalo jako výraz radosti, že Pán Ježíš přišel mezi nás. Nechyběli ani rodiče a radovali se s dětmi. Potom se něco uvařilo, většinou nějaká omáčka a kukuřičné placky a ovoce. Jedli jsme společně, děti se dělily se mnou o jídlo, musel jsem si od každého vzít alespoň kousek.
S dětmi jsem také hrával fotbal, pochopitelně až po škole. Stál jsem většinou v brance, na běhání už jsem neměl kondici. V poločase jsem přecházel z jedné branky do druhé, abych byl spravedlivý a pomohl svými "úžasnými" výkony oběma týmům.
Pak jsem si povídal s učiteli o jejich problémech. Probírali jsme také plány do budoucna, setkání mezi školami, divadla, tance a sport. Dostalo se i na společnou debatu s rodiči, a to bylo většinou o finančních starostech, protože neustále scházely peníze na školné, na knihy a na základní potřeby. Měl jsem hodně známých v bělošských farnostech ve městě a ti mi pomáhali jak finančně, tak se starším šatstvem, které se prodávalo, a získané peníze šly na platy učitelů. /…/
Když má misijní návštěva skončila, děti mě doprovázely i několik kilometrů, pokud jsem šel pěšky. A pokud jsem jel na koni, brzy jsem se jim ztratil, protože můj kůň Bengo měl takovou divnou náturu. Z domova se mu nikdy nechtělo, a zpátky vždycky spěchal. Přišel jsem o něj, uštkla ho nebezpečná černá mamba. Byl jsem u něho až do konce, hladil jsem ho po krku, mazlil jsem se s ním, vykládal jsem mu, jak ho mám rád a jaké dobré služby mi prokázal za svůj život a že se zcela jistě dostane do koňského nebe, kde bude mezi svými. Když se začal v křeči třást po celém těle, věděl jsem, že se rychle blíží konec.
Pěna mu vycházela z nozder, pak zatřásl hlavou, příšerně zasténal a spadl mrtev na zem. Byl jsem z toho dlouho smutný, měl jsem ho rád. Po čase jsem si koupil nového koně a dal mu opět jméno Bengo. Měl jinou povahu, když mě viděl, chodil za mnou jako pes. Jednou jsem vešel do kostela, zapomněl za sebou zavřít hlavní vchod a on mě následoval i do kostela.
Na misiích nebyly stáje pro dobytek, ten spal pod širým nebem, ať bylo horko nebo pršelo. Nanejvýš se přesunul pod strom do stínu. Kůň se od svého pána příliš nevzdaloval a na noc se vždycky vracel k domu. Někdy jsem jel do sousední misijní stanice džípem. Bengo za mnou dost dlouho cválal, ale pak na mě raději čekal na místě, kam doběhl. Když jsem se pak vracel, radostně běžel za autem až domů. Poplácal jsem ho po šíji, stručně mu vylíčil, kde jsem všude byl, a on poslouchal, jakoby tomu rozuměl. Samozřejmě čekal, zdali mu dám jeho oblíbenou kukuřici. Většinou ji dostal a poté odklusal na pastvu.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Dělal jsem rodičům největší starosti
- V totálním nasazení
- Vězení, salám a revmatismus
- Útěk přes hranici
- Jestli je ona kuchařka, tak já kosmonaut!
- Horké vánoce
Autor: Zdeněk Čížkovský
