Sekce: Knihovna

Zdeněk Čížkovský

Útěk přes hranici

z knihy V Africe mi říkali Sípho , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

"No přece odejdete, ne? Nebudete čekat až vás čapnou." Na to jsem přikývl, že má pan Dajče pravdu, a on mi řekl: "Já vám pomůžu." Dal mi adresu jedné rodiny žijící v malé vesnici těsně za československými hranicemi, popsal mi cestu a jeho jménem se jsem měl u zmíněných lidí hlásit. Další adresu jsem dostal od Věry Rútové.

Ráno 27. 1948 března jsem přišel v Bzenci na nádraží /…/ Ze Znojma jsem autobusem odjel do Stálek, vesnice ležící u hranic. Nikoho jsem ve vsi neznal, a proto jsem zašel rovnou do kostela, kde jsem čirou náhodou zastihl mladého pana faráře, Josefa Janštu. Svěřil jsem se mu, že chci utéct za hranice a poprosil ho o pomoc. Zpočátku byl velmi nervózní, ale pak souhlasil. Bylo to pro něj velké riziko, neznal mě a nemohl si ani ověřit to, co mu o sobě vykládám. V době, kdy se to provokatéry jen hemžilo, se zachoval velmi statečně.

Domluvili jsme se, že se budeme vydávat za známé. Večer, asi tak v deset hodin, přišel mladý hospodář, jmenoval se Vlčnovský, který chtěl, abych odešel ještě v noci, ale já jsem se rozhodl pro den, protože jsem neznal místní terén, a co bych pak dělal za tmy v Rakousku, a k tomu ještě v ruské zóně.

Dobře jsme se najedli a šli spát. Při ranní mši jsem hrál v kostele na varhany. Lidem se to líbilo, dokonce jsem doprovázel sbor a všechno dobře dopadlo. Odpoledne, po požehnání, jsme šli spolu s panem farářem na procházku do lesa, neboť farní les hraničil s Rakouskem. Vzali jsme si s sebou na oko udice, abychom v případě kontroly mohli říci, že jdeme na ryby, a vydali se určeným směrem.

Asi sto metrů od hranic jsme se zastavili, podali si ruce a můj průvodce mi ukázal, kudy mám jít. Vrátil jsem mu udici a krátce jsme se rozloučili. Podíval jsem se, zdali není někdo nablízku, a vykročil jsem. Najednou slyším štěkot psů. Rychle jsem si lehl do trávy a s bušícím srdcem očekával, co se bude dít. Na dohled stáli pohraničníci, kteří si právě zapalovali cigarety. Po chvíli se rozešli, každý jiným směrem. Pak nastala má chvíle. Rozběhl jsem se co nejrychleji směrem k místu, kde ještě před několika okamžiky stáli pohraničníci. Běžel jsem jak o život, nekoukal nalevo napravo, jen jsem letěl. Snad jsem byl už v Rakousku! Náhle jsem ztuhl, zastavil se, nohy jak z olova. Před sebou jsem viděl sedět člověka.

Jak dlouho trvalo to mé nepohnutí, už nevím; minutu, deset minut, připadalo mně to zkrátka jako věčnost. To stvoření se ale vůbec nehýbalo, nepohnulo se, ani když jsem hlasitě zakašlal. Byl to velký hraniční kámen obrostlý mechem… Pak jsem odbočil směrem k vesnici. Je to Heinrichsreith, kde jsem měl vyhledat na radu bzeneckého pana Dajče rodinu Slavíkovu…

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Dělal jsem rodičům největší starosti
• V totálním nasazení
• Vězení, salám a revmatismus
• V buši mezi africkými domorodci
• Jestli je ona kuchařka, tak já kosmonaut!
• Horké vánoce