Dělal jsem rodičům největší starosti

aneb útěky z domova a záškoláctví

z knihy V Africe mi říkali Sípho , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když jsem se maminky vyptával, jak to bylo, když jsem se narodil, řekla mi: myslím, že pršelo, když jsem tě čekala. Myslela jsem, že to bude děvče. Těšila jsem se na to, už jsem věděla, že jí dám jméno Marie - po mně, protože už před tebou se narodil Toník, který dostal jméno po tatínkovi. No, narodil ses ty a dala jsem ti jméno Zdeněk, ani nevím proč. Vím, že ráno bylo zataženo, pršelo, dokonce jsem si říkala, no, to bude štěstí.

Maminka měla s námi se všemi velké plány. Největší starosti jsem jí dělal já - ten nejmladší. Prostřední bratr Bohumír byl spíše po mamince, něžný, dobrý, vážnější a maminka si přála, aby se stal knězem. Všichni jsme tomu věřili, dokonce i on sám. Nejstarší Antonín byl celý po tatínkovi, takový bohém. Tatínek - muzikant, hrál na housle a na violu, měl krásný hlas a úžasně zpíval, maloval. Maminku velmi miloval, to jsme všichni viděli, cítili, a také si toho moc vážili. Pro nás byl tatínek hrdinou. Antonín, nejstarší brácha, měl také krásný hlas, mysleli jsme si, že půjde na konzervatoř studovat zpěv. Pak začal hrát na housle, a to byl druhý objevený talent. A zase jsme si mysleli, že půjde studovat na konzervatoř housle; tak byl dobrý.

Ale já jsem byl rozhodně jiný. Nerad jsem chodil do školy a stával jsem se problematickým dítětem. I přesto mě měli rodiče rádi, i když mě ze všech tří dětí nejvíce trestali. Kolikrát jsem se ztratil třeba na půl dne, i na celý den. Přišel jsem domů jak zmoklá slepice, dostal jsem nářez, slíbil, že to už neudělám, ale v duchu jsem věděl, že to udělám zase.

Oč nerad jsem chodil do školy, o to raději jsem rád chodil za školu. A vysvědčení? No myslím, že bych na ně nemohl být v žádném případě pyšný, protože jsem tak tak prolézal ze třídy do třídy.

Tatínek se s maminkou poznali v Kyjově, na Slovácku. Po svatbě byl otec přeložen do Brna a pak, asi v roce 1923, když už jsme byli všichni tři kluci na světě, byl přeložen do Bratislavy. Nastal čas mučení, poněvadž jsem musel chodit do školy. Ale mohu říci, že jsem vynikal v kreslení. Už jako malý kluk jsem kreslil, a to i ve třídě během vyučování. Prostě nedokázal jsem se soustředit jenom na jednu věc, a zvláště ne vnímat kantory, které jsem poslouchal jen na půl ucha. Samozřejmě že stížnosti jako: nedává pozor a spíš kreslí, málokdy přinese úkoly, zrovna rostly.

Pak si naši postavili domek, to jsem právě začal chodit do reálky na Zochové ulici v Bratislavě. I tam jsem vynikal skoro ve všem, jenom ne v učení. Měl jsem rád sport, běhal jsem za školu, skákal jsem, maloval, no prostě byl jsem opět problémem rodičů. Asi v tercii jsem na tři dny utekl z domova. Policie mě zadržela až v Prešově na nádraží. Jelikož strážníci nevěděli, co se mnou, dali mě do jakéhosi vězení, a tam se ředitel nade mnou smiloval, poněvadž jsem byl strašně malý. Zavolal mě k sobě a zařídil to tak, že jsem přes noc spal ve vězení v malé cele sám, ale přes den jsem chodil k nim domů. Měli krásné piano, a když jsem ho viděl, bez zeptání jsem si k němu sedl a začal hrát. Vybavuji si, že všichni stáli kolem mě, dívali se na sebe, a já hrál hodinu zpaměti. Dokonce takovou upravenou klasiku pro začátečníky. A jelikož jsem byl na Slovensku, tak jsem znal spoustu místních lidových písní a tak jsem jim je hrál. Jejich dcera, už nevím, jestli byla mladší nebo starší než já, si ke mně přisedla a chtěla, abych u nich zůstal a učil ji na piano, aby uměla hrát tak jako já. Přijel si pro mne můj nejstarší bratr a za tento svévolný "výlet" mě čekal nemilosrdný výprask. Udělal jsem rodičům velkou ostudu. Sousedi to věděli. Ale toto stálé utíkání z domu, ze školy, prostě odevšad, mě doprovázelo celý život. Byl jsem problémem pro druhé, ovšem rozhodně ne problémem pro sebe.

Když tatínek v roce 1935 odešel do penze, pronajali jsme dům a odstěhovali se na Slovácko do Bzence. A tam začal můj krásný, nový život. Slovácko, nádherné kroje, hudba, cimbál, bráchové muzikanti... Měli jsme doma vlastní orchestr. Nejstarší bratr hrál na housle, tatínek na violu, druhý bratr na violoncello a já na piano - a maminka nám při takových produkcích štupovala punčochy. No prostě idyla.