Sekce: Knihovna

Petr Příhoda

Žehrám, žehráš, žehráme...

O jedné naší oblíbené neřesti

z knihy To ostatní nechávám na Pánu Bohu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Stává se, že si přátelé při posezení předem řeknou, že „nebude řeč o politice“. Tuší totiž, že by to nedopadlo dobře. Často to nedodrží a začnou. Nedopadne to dobře. Žánr rozpravy se promptně změní. Stane se – žehráním. Nutné to snad není, ale oni to prostě neumějí jinak.

 

 

 

Ano, situace světa, vlasti i obce si o to říká. Vnímáme ji jako neutěšenou. Způsob, jakým se o ní dovídáme, je takový, že ty světlé stránky nejsou vidět. Zvykáme si na to a přestáváme je vnímat, i když existují. Ostatně i jedna starobylá modlitba má pro svět pojmenování vallis lacrimarum, slzavé údolí. Není to tedy nic nového. A přesto...

Jaké to je na tomto světě?

Polarita dobra a zla, fyzického i morálního, tu byla vždycky. Naši předkové to přece neměli o nic snazší! Příroda se s nimi nemazlila, sužovala je panská zvůle, hubily války a zraňovala vzájemná zloba v jejich srdcích. „Parametry“ jsou navlas stejné, jen styl se změnil. Oni tomu čelili úsilím pracovním, někdy i zbrojným – a modlitbou. Ora et labora! Možná, že se v praxi řídili touto výzvou v obráceném pořadí, ale – měli víru. Možná, že ne všichni, anebo ne všichni stejně horoucí, ale jejich víra zanechala stopy dodnes patrné.

Co je to víra? To se dnes těžko vysvětluje i těm, kdo nás mají rádi (a my je). Je vůbec víra k vysvětlování? Víra je postoj, vztah, její „nauka“ přichází ke slovu až poté. Vykládat „nauku“, není-li tu postoj, je házení hrachu na zeď. Postoj se nevykládá. Postoj je jako jiskra, která přeskočí. Anebo taky nepřeskočí, bohužel.

V prvním přiblížení je víra zásadním, fundamentálním a neodvolávaným „ano“. Věřím, neboť důvěřuji. A důvěřuji... proč vlastně? Pro toto základní „ano“ má Pavel slovo, které je dnes hluboce inflační a mnohoznačné: filía, láska. Vyhýbáme se mu. Říkáme „pozitivita“, ale zní to jako z psychotechnického dotazníku. Zvláštní věc: pojmenovávat negativa jde snáze. Ne je jaksi dostupnější než ano. Na to pamatujme.

Tedy – ano! Ano tomuto světu, ano mně v něm, ano těm kolem, ano všemu, co žije, co se zelená, kvete, co se směje, hraje si, co tvoří, co září, ano tomu, co teprve objevím. Zajisté se setkávám i s tím, čemu platí ne. Ale toto ne nedokáže zastínit, znevážit to původnější ano.

Zní to hezky, ale není to jen určité „naladění“, které je zranitelné a které mizí, je-li toho „ne“ kolem mě i ve mně příliš? Je to tak, proto říkáme, že víra je dar. Ten je vždycky nezasloužený. Ale stojím o něj! Chci ano, nechci ne. Ten dar má přesah i do budoucna, jeho podobou je naděje.

Možná že naši předkové se lopotili, trápili, bránili, trpěli, a přitom si nezoufali, protože se modlili, neboť měli naději. – Říkám to všechno proto, že žehrání, které je dnes tolik slyšet, je plevelem, který bují tam, kde je málo naděje.

Žehrají i křesťané

Stává se, že se sejdou věřící křesťané, hovoří spolu o víře, o církvi, o světě, a dříve či později upadnou do žehrání. Víra se prý vytrácí, ubývá kněží a věřících vůbec, svět se mění nedobrým směrem, pohanství je na postupu. Ti vzdělanější připomenou starověký Řím v předvečer zániku. Nikdo neví, co s tím. Rozprava těžkne a zvolna se propadá do beznaděje.

Nedopadá to vždycky takto. Zatím mi vychází, že když mě pozve místní skupina Křesťanské akademie od Hodonína po Ústí nad Labem, tak zmíněný propad nenastává. Setkávám se s ním ale tehdy, když zavítám do farních společenství (nepaušalizuji, neplatí to o všech, jen sděluji osobní zkušenost).

Nemohu nevidět úlohu věku. Neplatí to absolutně. Jsou kmeti, kteří elektrizují. Viděl jsem patera Krátkého, tajně vysvěceného biskupa, dnes probošta mikulovského, jak stimuloval shromáždění na slováckém Klimentku. Nebo básník Karel Vysloužil, který jiskří nejen tam u nich na Vsetíně. Nebo maratónský vytrvalec Oto Mádr. Ale to jsou výjimky. Senioři v církvi jsou často sklíčeni. K veřejné angažovanosti už nemají sílu. Trápí je, že nepředali depozitum víry dětem a s vnoučaty si nerozumějí. Měli bychom si jich víc všímat, jejich situace může být i naší příští situací.

Je mládí vůči sklonu žehrat odolnější? Mám na mysli mladé (cca 18 – 30 let), kteří se k víře otevřeně hlásí. Slýchám, jak si i oni stýskají. Má to jiný styl. Žehrají na církevní instituci, na její autoritu. Ta nesplňuje jejich očekávání. Mají-li však říci, které jejich iniciativy omezuje, jsou v rozpacích.

Všímám si i žehrání jako časté pointy kněžských homilií.

O kněžské sklíčenosti

Převzali jsme z minulosti návyk, který se stává zlozvykem: vrchnostenskou pozici kněze ve farnosti. Říká se tomu nepřesně kněžský paternalismus. „Pater“ znamená „otec“. Kněz má být v jistém smyslu otcem, tátou. Jsou farnosti, kde kněz není tátou, ale unaveným dědem. I kněz relativně mladý bývá ve své farnosti osamělý. Osamělost kněze, toť velké téma české církve. Zatím ji neumíme překonávat, zábrany jsou na obou stranách.

To nešťastné půlstoletí (od protektorátu po Listopad)! Až na krátká oddechová období to byla léta úzkosti. Pro všechny slušné lidi, pro věřící a zvláštním způsobem i pro kněze. Kněz je z povahy svého poslání člověkem veřejně působícím. Nemůže se stáhnout do soukromí, do vnitřního exilu, je na očích. Na očích represivní politické moci, dodejme.

Dost jsme si v našem milém Česku odvykli otevřené rozpravě. Naučili jsme se být ve střehu a to nejdůležitější si nechávat pro sebe. Neumíme se vcítit do intimních zkušeností celých skupin: muklů, kulaků, věřících kantorů, zbožných rodin, jejichž nadané děti měly „utrum“ atd. - a také kněží. Mívali kolem sebe stádečko věrných, často jen starých žen, někdy ani to ne. „Sám voják v poli“ - to byl úděl nejednoho z nich. Jak jim bylo, když je šikanoval církevní tajemník a čas od času předvolala StB k výslechu? Komu se mohli svěřit? Trvalo to dlouho, ubývalo jich, zestárli...

Teď je to jiné, pominulo ohrožení. Vyvstalo jiné břímě: znevážení. Nikoli ze strany věřících. Stádečka věrných kolem kostelů si vydechla, ale to znevážení doléhá i na ně, duch doby se vybarvuje; administrativní šikany se už sice nedějí, ale společnost, v níž žijeme, se sune jinudy, nikoli cestou víry. Kněz to vnímá víc, jeho poslání ho činí disidentem. Má-li dobře obstát, potřebuje zpětnou vazbu. Má ji?

V hodnocení první etapy našeho nedávného sněmování bylo konstatováno, že kněžský stav jako celek pro ně získán nebyl. Proč? Předběžný realistický odhad nevalného zdaru? Nu, tak jednoduché to není. Čím víc skeptiků, tím méně zdaru. Proč jich bylo tolik? Specifické poměry uvnitř „církve učící“? Nevím, do toho není zvenčí vidět. Napadá mě: kněžská sklíčenost...

Jak existovat v hubených letech?

Mohl bych se zaměřit i na jiné skupiny a jejich způsoby sklíčenosti z věcí veřejných („otrávenost politikou“), ale snad není třeba. Jsou to přece známé věci.

Neocitáme se v tísni poprvé. In hac lacrimarum valle je těsno pořád. Kdybychom naslouchali těm před námi, možná, že bychom byli méně bezradní. My ale spolu málo mluvíme. Nepoučitelnost zkušeností je někdy zarážející. Příklad: Proč byly povodně 2002 tak zhoubné? Nejen že bylo vody moc, ale i proto, že zmizela povodňová paměť. Bývávalo běžné, že si lidi řekli: „Neosívej nivu, spláchne ti to desetiletá voda. A tam dál nestavěj barák, spláchne ti ho stoletá!“ Vida, lidé dnes zase sejí a stavějí tam, co předtím.

Chtěl bych posloužit zkušeností pamětníka těm, které souží tíseň polistopadová (Václav Havel ji nazval „blbou náladou“). Ta má předchůdkyni v tísni normalizační. – Kdo tehdy dělal něco pozitivního, co mělo smysl, byl vlastně disidentem (křesťanů bylo mezi nimi věru dosti) a měl od tísně, úzkosti, deprese, pokoj. Ostatní žehrali a skuhrali. Disidenti ne. Ti mívali strach, že je vyhodí z práce nebo zavřou, ale strachu lze čelit snáze. „Blbá nálada“ rozleptává duši způsobem, jemuž se lidé uzavření do sebe neubrání.

Ještě jedna malá vzpomínka: míval jsem přístup k literatuře exilové i samizdatové a také ji půjčoval. Na vrácení jsem spěchal, „abonentů“ bylo víc. Byli dvojího druhu. Většina (asi patnáct) to přečetla a vrátila. Četba na ně působila smutně, anebo je činila bezradně vzteklými. Byli dva, co mi tiskoviny nevraceli včas. A na upomínky reagovali zvesela: „Nekvaltuj na mě, já to musel půjčit ještě pěti lidem!“ Měli totiž kolem sebe společenství.  

Co s tím? V podstatě to víme

Občas vyjíždím do terénu přednášet a diskutovat. Zvou mě místní skupiny Křesťanské akademie, školy, členové Orla, někdy i farní společenství (toto není reklama, mám s tím práce dost a víc nestačím). Téma je předem dohodnuto. Vesměs se týká současné situace a jejích problémů, doléhajících na křesťany. Stává se, že se v diskusi ozve někdo takto: „Tak jste nám to výstižně popsal, ale už jste neřekl, co s tím máme dělat!“ – A míní to jako mé opomenutí. I někteří čtenáři Perspektiv mi dávají pocítit podobnou nespokojenost. Tímto článkem na ni reaguji.

Pokud analýza problému vyvolala otázku „co proti tomu dělat“, splnila svůj účel. Nasadila brouka do hlavy. Chtít ale obecný návod, technologii, „know-how“, to dost dobře nejde. Pokud bych se o to pokusil, byly by to obecně známé proklamace, na něž lidé často reagují nerudně. Zkusme to: žít, smýšlet, chovat se, tedy i projevovat se navenek jako křesťané. Za sebe dodávám: jako katoličtí křesťané. Především doma. Jsme-li ženatí či vdané, znamená to být zajedno. Vést k víře (a k modlitbě) své děti, být jim příkladem. Vylézt z nory, odložit mimikry. Činit své vlastní křesťanství srozumitelným a hlavně věrohodným pro přátele, sousedy, spolupracovníky. Nenechat žádný hloupý či zlobný žvást bez odezvy. Ozvat se, chystá-li se někde podraz. Nenapomáhat tomu, aby u nás byli křesťané mlčící menšinou.

Toto všechno ale víme. Je to naše misijní minimum. Chceme-li víc - a ono je toho třeba -, je nutno rozmnožovat hřivny. Zaútočit proti hříchu lenosti. To znamená objevovat vlastní netušené možnosti v jedinečné situaci každého z nás. Tou leností je očekávání a spoléhání, že generální ofenzíva se plánuje někde shora, a pak se přidám, třeba někde podepíšu nějaký manifest. Ne, to první zajiskření musí nastat ve mně samotném. Je s tím práce, chce to zkoušet, unést případný neúspěch, zkušenosti si sdělovat - tedy komunikovat. A nezapomenout, že já sám nejsem tím plánovačem, ale nástrojem.

Kdo se do toho pustí, nebude mít na žehrání náladu ani čas.

(Perspektivy 13/2005) 

 

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Bioetika, klonování a slovní kejklířství
• O generaci zaměřené na prožívání
• Naše národní zájmy jsou prý ohroženy
• Proč děti vraždí?
• Jak jsem byl v televizi ... za blba