Naše národní zájmy jsou prý ohroženy

Na okraj jedné neuváženě rozpoutané debaty

z knihy To ostatní nechávám na Pánu Bohu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Benešovy dekrety! Sudetští Němci a jejich nároky! Co na to Evropská unie? Naše budoucnost v Evropě! Nový Mnichov? Českému člověku naskakuje husí kůže z toho, co neuváženě rozpoutala slova jistých politiků. Je to jen zjitření dávno opouzdřeného zánětu, anebo měníme směr polistopadového pohybu?

Ohrožené „české národní zájmy“ jsou sice volebním tématem, ale ve všech postkomunistických zemích nabírá na síle nacionalismus. Kam to spějeme?

FIASKO TEORIE „TLUSTÉ ČÁRY“

„Bylo by stokrát lepší, kdyby to bylo dřímající, zapomenuté téma,“ soudí o tzv. Benešových dekretech Klaus a s ním mnozí jiní (a nejen v ODS). Minulost je jim kamenem úrazu. Odjinud zase slyšíme, že se s ní máme vyrovnat. S kterou? S předlistopadově normalizovanou? S poúnorovou? Předúnorovou? „Historii nechme historikům,“ opakuje Klaus tvrzení svého místopředsedy Beneše. Byla by to úleva, kdyby to bylo možné. „Hleďme si raději budoucnosti,“ říkají mnozí, též ti mladí. Mají pravdu, jenže minulost se ráda vplíží do přítomnosti i do budoucnosti.

Pravda, ne každá minulost. Napoleonské války jsou u nás řádně zapomenuty. Protireformace proběhla dávno před nimi, ale působí jinak. Lze namítnout, že dnešní připomínání dávného sporu je živeno jinými motivy než těmi, které byly tehdy ve hře. Je v tom kus pravdy, ale dokáže-li dávný spor takto na sebe „nabalit“ i motivy posléze vzniklé, je sporem dosud živým.

Klaus - a s ním velká část národa - bohužel neví, že zapomenuté dřímající téma neexistuje. Dokud žijí ti, kdo pociťují zraněnost nějakou událostí, jde o aktuální téma, byť někdy „dřímající“. Potomci původních obyvatel obou Amerik cítí živě události staré půl tisíciletí...

DĚJINNÁ PŘEVRATNOST DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

Život sice nedělá tlusté čáry, ale dějiny vytvářejí předěly. To když se objeví něco zcela nového, což nám dojde až časem. Například Masaryk viděl v první světové válce vítězství demokracie nad teokracií, ale nevšiml si, že „zadělala“ na nový typ otroctví - totalitní režim. Po té další válce to bylo jasnější. Zvláštní věc: obě války patří jaksi k sobě, první nakousla cosi, co ta druhá dorazila; první jako předehra k té druhé; vpád „zcela nového“ nadvakrát.

Obě sdílejí mj. jisté velké téma. Svědkové běsnění té první se vraceli domů s poznáním, že „kdyby existoval Bůh, nemohl by to dopustit“; starší z nás je pamatují. Bylo to i velké téma naší první republiky. - Po té druhé si nejedna zbožná židovská mysl, a nejen ona, klade otřesnou otázku: „Lze ještě věřit v Boha po Osvětimi?“

Druhá světová válka a její kulminace - holocaust - otevřela propast: čeho všeho je člověk schopen! Nekrofilie (slovy Ericha Fromma) se tu nepokrytě staví proti biofilii. Slovy Jana Pavla II.: kultuře života tu háže rukavici kultura smrti. Jedni se brání úděsné konfrontaci doktrínou lidských a občanských práv, jiní si ucpávají uši (např. „popěrači holocaustu“). Na velké téma (je Bůh?) zapomněli ti i oni.

Vpád „zcela nového“ v podobě druhé světové války zaskočil celou západní civilizaci. Vše, co se v ní děje, se k němu přímo- nepřímo vztahuje. Vynořují se otázky: Směřovaly snad předchozí dějiny k tomuto propadu? Je snad v Kantovi, Goethovi aj. obsažen zárodek Osvětimi? Je v tradičním křesťanském antijudaismu, v tom teologicko-doktrinálním i v tom plebejském? Cítíme dvojí: rozhodně ne, ale trochu ano.

ČESKÁ ÚČAST VE VÍRU DĚJIN

Židovský historik Dan Diner vidí v druhé světové válce a její kulminaci (holocaustu) zárodečnou událost (seminal event) a zakládající čin (foundational act), svým dosahem srovnatelný s reformací nebo s francouzskou revolucí. Vše podstatné, co se nadále děje, se k němu přímo či nepřímo vztahuje. - Týká se to i novějších českých dějin. I v nich je tato válka vpádem, předělem, po němž je „všechno jinak“.

Nebyli jsme - naštěstí! - přizváni k aktivní účasti na realizaci holocaustu, byli jsme jen mlčenlivými svědky, ale i to nás poznamenalo. Jak? Asi jako Mnichov. „Někdy nelze dosáhnout spásy jinak než svatostí,“ četl jsem kdesi. Řečeno civilně: někdy nelze obstát jinak než heroicky, protože jediným spásným východiskem je jednat proti vší naději. Proti té, kterou dává tento svět, dodejme. Alternativou je - řečeno postaru - odevzdat se do vůle Boží (což se mylně chápe jako zdůvodnění rezignace). Proto bude navždy stát proti sobě „měli jsme se bránit“ a „nedalo se nic dělat“. Výsledkem je mnichovský komplex české mysli.

Zajímavá obdoba: vytýkají Piu XII., že neprotestoval proti holocaustu dosti heroicky. Kritikové pocházejí z národů, jejichž vlády tomu také zavčas nebránily dost heroicky. - Pravda, soud je to ošidný, protože heroismus mohu uložit sám sobě, nikomu jinému. Není však reakce české politické reprezentace na Mnichov činem, od něhož se odvíjí naše dnes už tradiční preference neheroických řešení?

Příležitostně zmiňujeme počet našich obětí nacistického teroru. Zamlčujeme, že to byli vysoce převážnou většinou Židé, jejichž transportům jsme přihlíželi jako zkroušení, ale mlčenliví diváci, prý se nedalo nic dělat. - Do mechanismu zhouby, rozpoutaného válkou, jsme však aktivně vstoupili po svém: masakrováním a vyhnáním českých Němců.

RADĚJI ŘÍKÁME „ODSUN“

Byla to rozsáhlá etnická čistka, osnovaná reprezentací demokratického státu. Zdráháme si to přiznat, proto sázíme na výmluvy, máme jich několik.

1. My nic, to velmoci. - Ne, rozhodnutí uzrálo jinde. Brutální čistka začala o tři měsíce dřív, než dala Postupim odsunu své placet. Ostatně i rozhodnutí velmocí mohou být nechvalná (co třeba Jalta?).

2. Zasloužili si to. - Nerozlišujeme mezi Němci a nacisty, jakkoli se obě množiny překrývaly. Politická vina je paušálně přisouzena všem, i dětem, a etnická čistka je vydávána za akt spravedlnosti.

3. Odsun bledne před zločiny nacismu, bez nichž by se nestal. - Kauzálně vzato, je to pravda, ale zločin je tu prostě „smazán“ předchozím zločinem, byť větším.

4. Byla to rozumná prevence. - Revoluční sociální inženýrství nedbá přirozených práv člověka. Les je prý někdy třeba kácet, a pak nutně létají třísky.

5. Odsun je nepřijatelný teprve podle dnešních měřítek. - Vyhnání sudetských Němců umožnila tehdejší obecná demoralizace, způsobená válkou a nacistickou okupací. Ono však bylo nepřijatelné i tehdy, to jen vnímavost byla otupena, ba i záměrně otupována.

Také u nás se mnohé z toho nejdůležitějšího vztahuje k „odsunu“. Totalitnímu režimu v sovětském područí se dostalo ospravedlnění i od těch, kdo pociťovali jeho nepravost, neboť byl „hrází proti německé hrozbě“. Sám „odsun“ se stal precedentem mnoha domácích „odsunů“, kdy celé nepohodlné sociální skupiny byly „odsouvány“ na periférii veřejného života, ba i do lágrů. Jeho obhajoba se opírá o texty mezinárodních úmluv, ono to jde. Tento právní pozitivismus dodnes podstatně přispívá k necitlivosti vůči přirozenoprávnímu hledisku, a nejen v souvislosti s „odsunem“.

KŘESŤANSTVÍ A ČESKÝ POLITICKÝ KATOLICISMUS

Vytěsňování křesťanství z veřejného života činí křesťany (u nás katolické, neboť jsme tu byli většinou) cizím tělesem v národě. Veřejně angažovaní katolíci se tak ocitají ve střetu zájmů. Na jedné straně chtějí učinit zadost své víře, na druhé se snaží nerozházet si to s veřejným míněním, křesťanství odcizeným. Výsledkem bývá nestravitelná, ba nesrozumitelná plichta.

Tak se V. Beneš-Třebízský v Pobělohorských elegiích snažil smířit své kněžské poslání s nacionalismem mladočeské ražby. O veřejné mínění se ucházela i dobová katolická publicistika v době hilsneriády atd. Tento chaos přispěl po roce 1918 k hnutí odpadu (jeho vedlejším produktem byl vznik Církve československé). V nesnadné situaci první republiky se pak Šrámkova lidová strana snažila sloužit více zájmům, což se jí zprvu dařilo, ale neslavně na to doplatila po válce. Ale ani nechuť ke kompromisu sama o sobě není zárukou politické prozíravosti, což ukázala část katolické publicistiky za tzv. druhé republiky.

Křesťanství svou podstatou prostě není politické nýbrž předpolitické (Ježíš působil jako prorok, nikoli jako politik). To neznamená, že by křesťan neměl vstupovat do politiky, naopak, ale je to pro něho riskantnější, neboť i pak má zůstat křesťanem (a má to být znát). - Svět politiky sugeruje zásadu, že účel světí prostředky, což občas odmění tím, že se nějaký podraz jakoby vyplatí.

EVROPA PROTI ČECHŮM - ČEŠI PROTI EVROPĚ?

Ukazuje se, že postkomunistická Evropa epochální rozpad totalitního režimu nezvládá. Je tu patrný regres k etnickému egoismu: Rusko, bývalá Jugoslávie, Ukrajina, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko, po „osvětimských křížích“ a po odhalení masakru v Jedwabném do jisté míry i Polsko. I Česko! Huráoptimismus našich ultraliberálů a ekonomických technokratů nás toho neuchránil, jen popletl hlavu mnohým.

Tyto národy jsou, každý po svém, vrženy zpět, k hororům a křivdám způsobeným druhou světovou válkou a jejími důsledky, a začínají vnímat své „národní zájmy“ touto optikou. Ani západní Evropa není vůči tomu imunní (Rakousko aj.). Projekt evropské integrace, iniciovaný třemi katolíky (Schuman, Adenauer, de Gasperi), který chtěl tuto zátěž překonat, je ohrožen.

Je naše politická elita i veřejnost s to uvažovat v těchto dimenzích? Zdá se, že se nechá vtáhnout do onoho propadu. - Kdo jiný by měl tomuto pokušení odolat než křesťané? Mají přece své velké téma, určené všem. A neměli by je zapřít ve snaze nerozházet si to s veřejným míněním.

(Perspektivy 4/2002)