Výchova dětí

Dítě nemá žádný důvod k tomu, aby si důvěřovalo. Jediným důvodem k sebedůvěře je, že vy důvěřujete jemu.

z knihy Láska a manželství. Největší umění je soužití s druhými. , vydal(o): Vydavatelství Grantis s.r.o. Ústí nad Orlicí

- Děti si všechno pamatují a jednají podle toho, co si vy o nich myslíte.
- Dítě nemá žádný důvod k tomu, aby si důvěřovalo. Jediným důvodem k sebedůvěře je, že vy důvěřujete jemu.
- Ten, kdo není přijat, nemůže přijímat. Ten, kdo není milován, neví, co to je milovat.

Náboženská výchova - to je zjevení Otce. To první poslání, jímž jsme z hlediska náboženského pověřeni, je, abychom dětem toto otcovství zjevili. Bohužel, představa Boha v srdcích našich dětí zůstane vždy spojena s představou, kterou si učinily o nás. Představa Boha v srdcích vašich dětí je obraz, který se podobá vám. Je to správné, ale ještě víc je nutné poskytnout dětem pomoc, aby tuto představu překonaly. Rodiče, kteří věří, že jsou dokonalí a že se nikdy nemýlí - to je zdrcující! Když se mýlíte, musíte to svým dětem přiznat. Musíte se jim přiznat, že jste slabí, že jste občas nervózní nebo nespravedliví, aby se vaše děti dostaly se svými představami Boha nad vás. Stali jste se totiž nechtěně obrazem Boha, a to může mít nepředstavitelné následky, dobré i špatné!

Vaše děti dlouho věřily, že jste všemocní, vaše přítomnost stačila k oddálení i ke zdolání každého neštěstí, nemoci nebo úrazu. Děti, které byly ubytovány v našich jeslích, nám říkaly: "Kdyby tu byla maminka, hned bych se uzdravil." My jsme nebyli nic platní, ale maminka.... Všechny dětské rozhovory ve školách začínají: "Moje maminka, já..." nebo "můj tatínek, já..." a pak následuje neuvěřitelné a dojemné přehánění, ale děti tomu věří! Dítě může poznat milosrdnou všemohoucnost jedině skrze vás.

Také spravedlnost je rodinnou zkušeností. Mimo rodinu nachází dítě jen nespravedlnost. Tak ve škole mívají úspěch hlavně ty děti, které podvádějí, které dovedou lichotit, silnější vítězí ve hře, i když není dobrým hráčem. Naproti tomu v rodině dostane každý to, co mu patří, protože matka se nedá oklamat. Dítě je v hloubi svého srdce nadšeno nestranným soudcem, ale bude moci věřit Boží spravedlnosti, jen když bylo předtím dlouho živeno tou vaší.

Ale obzvláště láska je zkušeností rodinnou. Dětem se často říká, že Bůh je láska, ale co mohou ti chudáčci vědět o jednom i o druhém, když to nepoznali v rodině? Co jim to má říci, že Bůh je láska, když neviděli, jak se milujete, když nepoznali tuto hlavní zkušenost, jíž je tak málo dětí vyzbrojeno pro život!

Jaká mocnost vládne světem? Jsou to peníze? Je to násilí? Technika, propaganda? Na co si hrají vaše děti? Hrají si s revolvery, auty, hrají si na lupiče? Nebo pochopily v rodině, že jedinou tvořivou silou je láska?

Povšimli jste si v evangeliu slov, že "kdo udeří mečem, mečem zahyne"? To není odsouzení vojenské služby. Sv. Jan Křtitel řekl vojákům: "Konejte své řemeslo, ale nevydírejte!" Nevěřím, že námitka svědomí je závazná. Věřím jen, že člověk se pro ni může svobodně rozhodnout, že je prorocká, ale není nutná. Kristus řekl: "Vstupujete do bludného kruhu. Ten, kdo udeří mečem, mečem zahyne." Tyto způsoby ničení vytvářejí nekonečný řetěz násilností. Skutečný křesťan by měl vystoupit z tohoto bludného kruhu, z této slepé uličky.

Vytvořit život ve světě může jen láska. Ostatní síly se mohou jevit jako účinné, gigantické, nepoměrné k lásce, ale přesto jsou to síly destrukce. Jedině láska nám zjevuje nové bytí. Ostatní síly vyvolávají mechanicky opačnou reakci, ale změny v historii vznikají jen vlivem a působením lásky. Dávají vznik stavu svědomí.

Čtěte evangelium: "Pravím vám, milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vám ubližují, modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Budete jako Otec, který je v nebesích." Co to znamená? Nezaujímejte postavení proti někomu nebo něčemu! Nenapodobujte svého protivníka! Nenechte se uzavřít do bludného kruhu, kde platí zásada: "Udělám ti to, co jsi udělal mně." Buďte vynalézaví! Buďte tvořiví! Buďte jako Otec, který nechává slunce svítit na zlé jako na dobré, padat déšť na nespravedlivé jako na spravedlivé. Vytvořte nové situace. Vyjděte ze situací ztrnulých! "Kdo udeří mečem, mečem zahyne." Není v tom žádný příslib budoucnosti, žádný příslib života. Není to vždy nesprávné a jsou okamžiky, kdy se nedá nic jiného dělat. Křesťan by však měl být tak vynalézavý, aby vytvořil něco jiného.

Zkušenost lásky získává dítě v rodině. V rodině dítě poznává, co znamená milovat a co je jedině pravé štěstí. Bez této rodinné zkušenosti je jeho životní schopnost potlačena, omezena a hluboce narušena.

Tuto zkušenost lze naštěstí získat několikerým zrozením. Dítě se rodí několikrát. Jsou různá období, kdy dítě jaksi znovu začíná svůj život: je to sedm, dvanáct a osmnáct let. Je několik zrození, ale jestliže dítě aspoň v jednom z nich nenalezne lásku, zakrní.
Řekl jsem vám již, že: "Ten, kdo není přijat, nemůže přijímat." Ten, kdo není milován, neví, co to je milovat. Nevědomky požaduje vše, protože nic neobdržel. Uchvacuje celé místo, protože žádné nemá. Ti, co byli opuštěni, jsou nenasytní. Nemají nikdy dost, protože nemají nic. Děti, které jsou nespokojené v rodině, potřebují více lásky, protože jí nedostaly potřebnou dávku. Máte-li takové dítě, je to tím, že se cítí narušené. Zlepšení docílíte jen tak, že se budete snažit napravit je tak, že dostane onu dávku, kterou potřebuje. Rozumějte dobře: dostane ji jakýmkoli způsobem, ale dostane ji. Buď tak, že mu ji dobrovolně dáte, nebo si ji vynutí nesprávným chováním, potížemi v práci, nebo dokonce újmou na svém zdraví. Když inteligentní dítě nepracuje, je to prosté - chce vám působit nesnáze. Dělá na vás nátlak každým možným způsobem, aby vzbudilo váš zájem týmž ubohým způsobem, jakým byl omezen.

A bohužel ve většině rodin je porušena rovnováha, protože matka je mateřská a otec je příliš často nepřítomen. Musím těmto pánům říci několik nepříjemných slov. Problém otcovství je stanoven. Řekl jsem, že muž musí být k otcovství vychován, musí se mu vyučit. Viděl jsem sice neobyčejné otce, u nichž se zdálo, že jim tento dar byl vrozen, ale to je velmi vzácný zjev. A bohužel podmínky naší civilizace během staletí způsobily, že otec se domnívá, že je osvobozen od svých otcovských povinností, že se může opírat o svou ženu, která vykonává své mateřské povinnosti za oba rodiče.

Nedávno jeden z mých přátel, který je profesorem, navrhl asi čtrnáctiletým dětem tento námět pro slohový úkol: "Jak si představujete svůj budoucí domov? Jakým otcem nebo matkou chcete být?" A představte si, že ve dvaceti sedmi ze třiceti úkolů si tyto děti stěžovaly na své otce. V sedmadvaceti!

Doma je klid, dokud tam není otec. Sotva se vrátí, zavládne hrůza. Matka je strachem nervózní, protože chce děti chránit a docílit, aby byly klidné, aby se vyhnuly výbuchům. Otec - řekl jsem však, že všichni otcové nejsou takoví - se snaží kompenzovat svou nepřítomnost doma buď tím, že děti nemírně rozmazluje, nebo naopak tím, že je nemírně přísný. A tak matce nezbývá, než aby tyto škody napravovala.
Nicméně však dítě potřebuje otce stejně jako matku. I dcera, protože existují otcové, kteří se zabývají jen chlapci. Je třeba slyšet, s jakým přízvukem rodiče sdělují, že mají čtyři, tři nebo jen dvě dcery. V tomto přízvuku zní omluva i pocit pokoření, provokující k soucitu. Už to sice přestává, ale velmi pomalu.

Nechť otcové vezmou na vědomí, že je jich naprosto nutně třeba k tomu, aby se jejich dcera narodila. Jedna holčička si komicky stěžovala: "Nemám štěstí, všichni muži, které mám ráda, už někoho mají. Tatínek má maminku a Pán Bůh Pannu Marii." Tím vyjádřila, že nemá budoucnost. Neměla žádný podnět ke svému růstu.

Otec je ten, kdo nabádá svou dceru k tomu, aby rostla. Má-li dívka toužit po tom, aby rostla, musí cítit, že se může líbit muži. Je na otci, aby přivedl dceru k její matce, aby jí dal naději, že se své matce vyrovná, aby toužila stát se ženou. Právě tak záleží na matce, aby dovolila svému synu ztotožnit se se svým otcem, protože otec se matce líbí. Chlapci i děvčata potřebují otce, protože potřebují matku.

Matčino místo je zřejmě lepší, protože matka je bližší. Proto je její důležitou úlohou, aby byla prostřednicí mezi dětmi a manželem, aby přiváděla jednoho k druhému. Velmi často musí žena - což je pro ni velmi obtížné - udržovat místo nepřítomného otce prázdné a nezaplňovat je. To by její práci komplikovalo. Nemůže sama rozhodovat, musí budit dojem, že se s někým radí, že s někým spolupracuje, protože kdyby ho nahrazovala, působila by ještě větší škodu. Musí toto prázdné místo udržovat a vést děti k otci. Je to delikátní práce, protože děti by spontánně daly přednost tomu, že by se opřely o matku, než aby tápaly v oné prázdnotě. Přece však syn se nestane mužem, když se nebude chtít podobat svému otci, a to je možné jen tehdy, když mu matka dá naději, že je toho schopen. A dcera se stane ženou, jen když jí otec dá naději, že se může podobat své matce.

Na druhé straně muž vždycky potřebuje mít důvod ke své lásce. Žena miluje bez důvodu. Žena miluje manžela, protože je to její manžel, žena miluje své děti, protože jsou to její děti. Bohužel, otcové jsou velmi ješitní, potřebují důvody, milují své děti (nebo odvažují se ukázat jim své city) jen tehdy, jsou-li s nimi spokojeni, mohou-li být na ně hrdi. To však je přesně to, jako stavět káru před voly, protože děti musí být napřed milovány, abyste na ně mohli být hrdí. Budete-li čekat na tento důvod své lásky, můžete čekat celý život. A naopak děti učiní všechno, aby ospravedlnily špatné mínění, které o nich máte.

Nepoznal jsem žádné dítě, které by se nebylo chtělo podobat svému otci nebo své matce, ale málokdy jsem poznal dítě, které by to přiznalo. Obyčejně nemělo odvahu doufat, že se bude podobat otci, a tak předstíralo opak, a tím se bránilo.

To hlavní, co můžete udělat pro své dítě, je, když mu ukážete, že v jeho věku jste nebyli lepší než ono. Stačí jen, když trochu osvěžíte vzpomínky, abyste ospravedlnili toto uklidňující doznání. Patnáctiletá dívenka má malý flirt, zcela nevinný, jehož jediným nebezpečím je, že je tajný. "Proč o tom nepromluvíš se svou matkou?" "Kdepak! Maminka by tomu nerozuměla, měla ráda jen tatínka!" Jsou ženy, které to předstírají, místo toho, aby své dceři řekly, že v jejím věku byly ještě hloupější, místo toho, aby svým dcerám vysvětlily, jak se ony samy vyvíjely. Pak by si dcera řekla: "Maminka je tak báječná, a přece v mém věku nebyla lepší než já! Mám tedy před sebou báječnou budoucnost, všechno je ještě možné!"

Nejlepší službu dělá otec svému synovi, když mu ukáže, jak měl těžké dětství. Syn pak dokáže vyrůst, protože má naději, že vyroste.

Ani byste nevěřili, jak si děti všechno pamatují a jak jednají podle toho, co si vy o nich myslíte. Když řeknete svému dítěti, že je lenoch a povaleč, tak si ulehčíte a už na to nebudete myslet. Naopak dítě si to zapamatuje a zaregistruje. Tento názor se mu stane vězením a krunýřem. Je to strašné, jak lehce můžete zabít své dítě tím, co vám jen tak uklouzlo, dítě to však bere tragicky vážně.

Nejlepší vlastností vychovatelovou je optimismus, poskytování úvěru, důvěra. Dítě nemá žádný důvod k tomu, aby si důvěřovalo. V tomto smyslu je dětství obdobím největší ubohosti. Jediným důvodem k sebedůvěře je, že vám důvěřuje a že vy důvěřujete jemu. Jen vaše důvěra k dítěti se může stát jeho důvěrou. Pocítí-li dítě, že vaše důvěra k němu kolísá, je ztraceno, dává vám úplně za pravdu v tom, co se ho týká. Váš přechodný pesimismus ospravedlní trvalým způsobem. Nečekejte na důvody, které by ospravedlnily vaši hrdost na vaše děti. Otevřete jim neomezený úvěr své důvěry!

V současné době je autorita znevážena. Nemluvím o té osobní vlastnosti, kterou je svobodný postoj a klidné přesvědčení, které utvrzuje ty druhé ve vlastním sebeovládání a dává jim pocit šťastného bezpečí. Tato autorita je nezbytná na rozdíl od té druhé, od "principu autority", úcty k autoritě, protože je autoritou, která je úplně znehodnocena. Na jejím základě už není možno nikoho vychovávat.

Kdysi se žilo v atmosféře pořádku a kázně. Lidé byli zarámováni do struktur, o nichž nikdo nepochyboval, v nichž se děti daly poslušně vést a formovat. V současné generaci však všechno, co je nucené, vyvolává spontánně vzpouru. Když se domníváte, že něco vynutíte disciplínou, ztratíte stejně tolik na svém vlivu. A to je velmi vážná věc, protože vaše děti potřebují, abyste na ně působili svým vlivem, a to tím víc, čím víc odmítají vaši autoritu.

Ve všech oblastech je třeba získat vnitřní souhlas dětí, protože žijeme ve společnosti, která nic nerespektuje ze zásady.

Charakteristickou skutečností pro dnešní dobu je všeobecná tendence opustit svou uniformu, opustit svou sutanu. Nikdo už si neváží znamení autority, cenu má jen člověk, který se za tímto znamením projevuje. Ve světě, kde rodiče nerespektují nic, co si neověřili, nelze očekávat, že děti budou ze zásady poslouchat. Jedině vaše skutečná hodnota něco znamená. Ukažte se takovými! Dětem je už od dvou či tří let třeba vysvětlovat a ospravedlňovat všechno, co jim nařizujete. To rozhodně však neznamená, že máte ustupovat. Je třeba něčeho přesně opačného, je třeba ukládat a vysvětlovat, aby děti pochopily, že neposlouchají své rodiče, ale vyšší zákon, před nímž se i rodiče sklánějí. Děti mají cítit neochvějnost vašich rozhodnutí právě proto, že je vaší povinností vyžadovat na nich poslušnost.

Být podroben osobě mi vždy připadá jako ponížení a degradace. Ne, vaše děti vám nemají být podřízeny, ale vy máte konat své povinnosti vůči nim. To je vaše ospravedlnění, v němž se nakonec rozplyne vaše autorita. Toto ospravedlnění je nutné, protože děti jsou dokonale schopné, aby je mohly pochopit. Děti jsou však příliš slabé, aby jednaly z pouhého přesvědčení. Vychovatel představuje vůli, která se nabízí. Dítě potřebuje vaši autoritu, aby mohlo dělat to, co si v podstatě přeje udělat a o čem ví, že by to dělat mělo, ale nemělo by k tomu odvahu, kdyby mu nebyla oporou vaše vůle. Vaše autorita mu má sloužit, nezbavuje ho však nutnosti mít vlastní vůli a rozumět tomu, co dělá.