Sekce: Knihovna

Louis Evely

Věrnost

z knihy Láska a manželství. Největší umění je soužití s druhými. , vydal(o): Vydavatelství Grantis s.r.o. Ústí nad Orlicí

Struktura této kapitoly:

- Co je to věrnost?
Chraňme se toho, abychom dávali pojmu věrnost negativní smysl

- Jaký je smysl, obsah věrnosti?
Někoho milovat znamená navždy v něj doufat, očekávat od něho něco jiného než to, co jsme dodnes objevili.

- Děti, výchova, manželství, věrnost a láska
Nechtěli byste si opatřit raději např. psa?
To, co děti především potřebují, není skutečnost, že je milujete, ale že vy se milujete!

- Jaký je tedy smysl manželství?
Láska není slepá. Naopak otevírá oči.
Milovat znamená stát se sami sebou díky někomu druhému.

- Pesimistická poznámka věnovaná mužům
Většina žen "ovdoví" hned druhý den po svatbě.

- Věrnost i v temnotě krizí lásky
Láska znamená být v temnotách věrným tomu, co jsme viděli ve světle.
Láska je schopna vzkřísit lásku.


*****



Navrhuji vám něco zneklidňujícího:
navrhuji vám, abychom vzali manželství v pochybnost.

Prospívá manželství lásce nebo ji zhasíná? Pohled na statistiku nás bohužel nenechává na pochybách: Zeptejte se mladých lidí, kolik znají domácích krbů, které na ně působí tak, že by si přáli, aby se jim podobal jejich budoucí domov.

Chtěl bych se však na tuto otázku podívat z obou stran, jak vypadá manželství teoreticky i ve skutečnosti. Živí, oživuje, prohlubuje instituce manželství lásku, nebo ji uspává či nakonec dává od ní dispens?

Každá pravá láska plodí věrnost, řád. Ale jaký je to řád bez lásky?





Co je to věrnost?

- Chraňme se toho, abychom dávali pojmu věrnost negativní smysl


Je to to, co jste si slíbili při vstupu do manželství? Že zůstanete spolu, i když se už nebudete milovat? Nebo jste si slíbili, že se budete milovat stále? Co může takový závazek znamenat? Akt vůle? Úsilí? Není to domýšlivost? Kdo si může být tak jist sám sebou, že může předvídat, co bude cítit za třicet let?

Chraňme se toho, abychom dávali pojmu věrnost negativní smysl: "Neopustím tě!" Nebo ještě něco horšího: "Nebudu ti nevěrný!" Kdo by se s tím mohl spokojit? "Otče, jsem věrný své manželce. Nikdy jsem jí nebyl nevěrný." Je to opravdu to, co jste jí slíbili?

Je tu zajímavá analogie s povinnou nedělní účastí na mši: "Každou neděli chodím na mši. Za nic na světě bych nevynechala." Myslíš si, že to Boha těší? Myslíš si, že si Pán přeje, abys nezameškal nedělní mši nebo abys vykonal díkůvzdání, úkon bratrství, oběti, chvály, abys na ni šel, protože je ti to potřebou, touhou i chutí? A myslíš si, že tvoje žena je s tebou spokojena, jsi-li jí věrný v tomtéž smyslu, jako nechceš zameškat nedělní mši?





Jaký je smysl, obsah věrnosti?

- Někoho milovat znamená navždy v něj doufat, očekávat od něho něco jiného než to, co jsme dodnes objevili.


Vyšel jsem ve svých úvahách od případu Zachariášova. Uvidíte, že směšuji věrnost k Bohu a věrnost k osobě, protože Bůh je pro mne Osoba. Je to jedno a totéž.

Víra je také věrnost, protože v manželství existuje také víra: věříme v manželství. A nejkrásnější definice víry, kterou znám, je tato: Víra je to, co udržuje naši mysl pozdviženou k Bohu. Je to krásná definice, protože vám dává pochopit, že víru nemůžete nikdy získat. Víra je dar.

Víra, to není jen recitace Kréda, vědomí, že existují dogmata, provádění ritu. Víra je živým vztahem k osobě, od níž mnoho očekávám, kterou nepřestávám poznávat, se kterou se radím, kterou objevuji. Manželská víra je přesně totéž. Když si myslíš, že máš víru, už ji nemáš. Ten, kdo říká: "Mám víru, mám pravdu", je farizejem, který chce mít samého Boha.

Je pravda pro tebe věc nebo osoba? Pro nás je to Osoba: "Já jsem Pravda." Potom ji nemůžeš mít, můžeš k ní mít jen živý vztah. - "Mám ženu, mám manžela." - Nešťastný člověče! Právě v tu chvíli už je nemáš. Když si myslíš, že vlastníš nějakou osobu, tak jsi ji ztratil. Věc můžeš vlastnit, můžeš ji znát, zařadit do inventáře, můžeš ji dopodrobna popsat, ale osobu...?

Znáte nejlepší definici osoby? Je to bytost, která má o mnoho víc budoucnosti, než má minulosti a přítomnosti. Osoba má nekonečnou budoucnost. Je třeba při nejmenším věčnosti, aby byly rozvinuty všechny její schopnosti a aby byly probuzeny všechny možnosti, které má v sobě každý z nás.

Vidíme-li tedy ty vysušené, ztvrdlé, zkamenělé bytosti, jimž je teprve 25, 30, 35 let, říkáme si, že v životě a v manželství musí být něco abnormálního. Jak se mají ještě rozvíjet po celou věčnost, vždyť se zdá, že se už zastavily. Počet živých lidí je opravdu nepatrný.

První povinnost náboženská, mravní i manželská je být živým. Na tuto povinnost se při zpovědi nikdy neptáme a nikdy o ní nemluvíme: "Jsi ještě živý? Máte k sobě ještě živý vztah? Máte ještě společnou budoucnost?"

Osobou je ten, kdo má o mnoho víc budoucnosti, než má minulosti. To znamená, že to nejlepší, co je v něm, se ještě neprojevilo, jako se ještě neprojevilo to nejlepší z ní. Nevěříte-li tomu, nemá smyslu, abyste vstupovali do manželství, protože byste se v něm strašně nudili.

To nejlepší se nemůže projevit jinak než tvůrčím aktem, vynálezem, objevem. Tu největší práci musíte teprve udělat. Neznáte ještě jeden druhého. Kdyby zítra byl váš muž milován pravou ženou, kdyby vaše žena byla milována pravým mužem, kolik by to bylo objevů, jak by se změnila, jak by se rozvinula, jak by byla šťastná! Proč to nemůžete být vy? Vaše manželství je nešťastné!

V bibli je jeden nádherný příběh, je to pasáž z jedné apokryfní verze: Sára a Abrahám odcházejí do Egypta, protože v jejich zemi vypukl hlad. Na cestě se Egypťané dívají na Sáru a říkají Abrahamovi: "Abrahame, jakou máš krásnou ženu!" A tak, říká bible, Abraham se podíval na Sáru a viděl, že je krásná. Žili spolu dlouhý čas, mnoho let, a Abrahám se už tak dlouho na ni nepodíval!

Občas vám někdo řekne: "Jakou máte výhodu, že jste křesťan. Musí to být krásné, mít víru." A vy se podivíte: Vida, jak dlouho jsem se už na svoji víru nepodíval!

A k tomu jsem chtěl dojít. Nic se neztrácí tak rychle a bez našeho vědomí jako láska a víra. A teď snad pochopíte, že pojmy manželská víra a manželská láska jsou pro mne totožné. Láska je víra v toho druhého. Víra, naděje - to patří k sobě. V tom druhém je vždy o mnoho víc, než jsme dosud objevili.

Někoho milovat, to znamená poskytnout mu úvěr. Znamená to očekávat od něho něco jiného než to, co jsme dodnes našli. Co očekáváte jeden od druhého? Očekáváte ještě mnohem víc, než co dosud o sobě víte? Zdalipak zkamenělou část vašeho svazku, tu část ztvrdlou, dřevnatou a inventarizovanou, přesahuje ta část, která vynalézá, objevuje, očekává - nebo je tomu naopak? To je otázka, v jaké situaci je váš manželský svazek.

Nejkrásnější definice lásky, kterou znám, pochází od Gabriela Marcela: někoho milovat znamená navždy v něj doufat.

Láska má v sobě vždy rozměry budoucnosti. Když jste se zasnoubili, kolik plánů jste spolu dělali! Děláte je ještě dnes? Jestliže si v padesáti letech neřeknete: konečně můžeme začít společný život - pak už se nemilujete.

Vyšel jsem ve svých úvahách o věrnosti z případu Zachariášova, který byl otcem Jana Křtitele a manželem Alžběty. Byl to velký kněz, starý člověk, člověk nepochybující o víře, který si uchoval jistý druh věrnosti. Byla to však věrnost negativní - vždy jsme totiž v pokušení touto věrností nahrazovat věrnost živou. Zachariáš plnil povinnosti svého úřadu, modlil se, konal liturgickou službu, ale jeho srdce bylo úplně zkamenělé. Už od Boha nic neočekával. Vždycky si přál mít dítě, ale nedostal je. Modlil se dál, ale modlil se se zavřeným srdcem. Aniž tomu věřil, zůstal věrný svému slibu, nebo chcete-li, zůstal věrný své lásce. Největší nebezpečí pro manželství je v tom, že člověk zůstane věrný slibu, a tím se cítí zproštěn povinnosti být věrným v lásce.

Milujeme-li někoho, pak v něj nepřestáváme doufat a poskytovat mu úvěr. Když si žena myslí, že zná svého manžela, už ho nemiluje, protože ho posoudila, klasifikovala, katalogizovala...

A když si muž myslí, že zná svou ženu, když si myslí, že si jí už nemusí všímat, poslouchat ji, když mluví, a způsobit, aby mluvila, když mlčí (a to jsou vážné okamžiky!), když už od ní neočekává nic nového a nepředvídaného, když už k ní není pozorný, vynalézavý, když už netvoří, a snese, že také ona už nic netvoří, pak už ji nemiluje. Když si myslí, že ji zná, právě tehdy ji nezná. Zná ji jako věc, a ne jako osobu. A to je obyčejně v té chvíli, kdy ji začne poznávat někdo jiný. A ona se stane šťastnou, tak šťastnou, že se k nepoznání změní.

Jakmile si myslíte, že někoho znáte, tak už ho nemilujete.





Děti, výchova, manželství, věrnost a láska

Nechtěli byste si opatřit raději např. psa?
To, co děti především potřebují, není skutečnost, že je milujete, ale že vy se milujete!


Když si rodiče myslí, že znají své děti, když už jim neposkytují úvěr, když je soudí, když říkají: "Nikdy nezapomenu, cos mi řekl, teď vím, zač stojíš!", když jim přestávají poskytovat úvěr na ty nekonečné možnosti dobra, které jsou v srdcích těchto dětí, pak už své děti nemilují, soudí je, znají je. Je to strašné, jak se lze ubíjet i v rodině tím, že se znáte. Kolik dětí je lepších mimo svou rodinu než v ní, protože mimo rodinu v ně někdo věří, zatímco v rodině "se znají".

Bez úvěru není možno růst. Můžeme růst jen pro někoho, kdo v nás věří. Můžeme růst, jen když jsme milováni.

Rodiče často přestávají milovat své děti, když dosáhnou patnácti nebo šestnácti let. Myslí si totiž, že je znají. A tak se dítě musí obrátit k někomu jinému, k učiteli, k příteli nebo přítelkyni, prostě k nějaké bytosti, která v ně věří a která jim dovoluje růst.

Rosteme jen pro ty, kdo v nás věří, něco od nás očekávají, doufají v nás a milují. Roste ještě tvá žena? Roste tvůj muž? Jaký úvěr si poskytujete? Dovedeš čekat? Doufáš? Máš v úctě onu podstatnou dimenzi osoby: že je neznámá, že je třeba objevit ji?

/.../

To, co děti především potřebují, není - představte si! - skutečnost, že je milujete, ale že vy se milujete!

Přemýšleli jste už někdy o tom, že když se spokojíte s tím, že budete milovat děti a zůstanete spolu kvůli nim, omezujete a potlačujete jejich budoucnost? Vezmete jim totiž všechnu chuť, aby se stali dospělými, protože si řeknou: Když jsem malý, jsem šťasten a milován, ale dospělí nejsou šťastni, protože se nemilují a nejsou milováni. V tom okamžiku jako byste děti zabili - vzali jste jim možnost růstu.

/.../

Dítě by mělo přijít na svět teprve tehdy, až si budeme jisti, že jsme založili rodinu, kde dítě opravdu nalezne domov. Jedinou bytostí, které bychom se měli zeptat na její názor, když jsme se rozhodli mít dítě, je toto dítě samo. Chtělo by se narodit v této rodině? Je tato rodina dost šťastná, rozkvétající, dost stabilní, aby byla dobrým prostředím pro dítě?

Nyní je to tak, že se rodiče radí, chtějí-li mít dítě. Nechtěli byste si opatřit raději např. psa?

Děti nejsou cílem manželství a ještě méně prostředkem k jeho upevnění.

Ostatně toto zdůvodnění děti přímo zabíjí: "Zůstaneme spolu kvůli dětem." Děti potřebují, abyste zůstali spolu kvůli své lásce, a ne proto, abyste byli spoutáni.

Děti jsou plodem vašeho manželství.





Jaký je tedy smysl manželství?

- Láska není slepá. Naopak otevírá oči.
- Milovat znamená stát se sami sebou díky někomu druhému.


Jaký je tedy smysl manželství? Jaký je smysl manželské věrnosti? Pokusím se odpovědět na tuto otázku. Myslím, že věrni jsme vždycky jen sami sobě. Není možné zůstat věrným někomu jinému, tvrdit, že jej budeme vždycky milovat. Myslím, že někomu jinému můžeme slíbit jen jedinou věc: že chceme zůstat vnitřně živi, že se nenecháme uspat, že se nenecháme od druhého odtrhnout.

Jsme vždycky věrni jen sami sobě, věrni tomu, že se budeme snažit zůstat živými lidmi. Neslíbil jsem ti věrnost, vždyť nevím, co se může stát, a není to nevěra, co zabíjí manželství. Slíbil jsem ti, že tě budu milovat, že zůstanu pro tebe živým. Moje jediná omluva vůči tobě: přestal jsem tě milovat, protože už nejsem živý, přestal jsem tě milovat, protože jsem přestal žít.

Chci být znovu živý, abych tě mohl znovu milovat. To je moje jediná věrnost. Nemohu nikomu slíbit, že budu milovat po celý život. Ale mohu mu slíbit, že zůstanu živým, a zůstanu-li živým, pak věřím, byla-li to na počátku pravá láska, že tato láska zůstane živá nebo že bude schopna vzkříšení. Opakuji však: základem zde musí být pravá láska, ne iluze nebo rozmar, i když potvrzený smlouvou.

Co to znamená někoho opravdu milovat? Milovat znamená dostat se poprvé ke své vlastní pravdě, ke svému pravému životu, vědět, kým jsem. Znamená to žít tak, jak jsme nikdy nežili, být sami sebou, jak jsme nikdy nebyli, stát se sami sebou díky někomu druhému. Znamená to všechno ve dvou. Ve všem mít na paměti to slovo "my", jehož vlivem se stáváme o tolik víc sebou samými. Milujeme, když toto vše trvá a stále se vrací bez ohledu na zkoušky, odtržení, odloučení, chyby.

Řekl jsem, že když se dva lidé milují, působí vzájemně na svůj růst, na své bytí. Znají se tak, jak je nikdy nikdo neznal. Láska není slepá. Naopak otevírá oči. Nepochybně existuje také smutná jasnovidnost, o níž se dá mluvit tehdy, když posuzujeme člověka podle jeho minulosti. Je však také jiná jasnovidnost, podmíněná jedině láskou: dává nám vytušit, čím se člověk může stát.

Milovali jste se, protože jste se začali vzájemně tvořit. Nemilujete se už, protože se chcete milovat tak, že jste si jen vědomi své existence. Nemůžete se začít znovu milovat, dokud se nezačnete znovu tvořit, dokud se nestanete znovu živými a to vše si nevyměníte mezi sebou.

Když se lidé takto milovali, mohou a mají zůstat věrnými této lásce, protože ta bytost, jíž se stali vlivem lásky, může a má zůstat živá. Kdybych byl věrný jen tomu druhému, vystavoval bych se nebezpečí, že při tom zemřu - tolik lidí je více živých mimo své manželství než v něm - ale pravá věrnost, to je život.





Pesimistická poznámka věnovaná mužům

- Většina žen "ovdoví" hned druhý den po svatbě.


Ještě bych rád udělal jednu pesimistickou poznámku, věnovanou mužům. Manželství se nedaří tak dobře mužům (nebo lze také říci, že muži nejsou v manželství tak úspěšní). Pro ženu je totiž manželství začátkem, zatímco pro většinu mužů znamená konec. Muž totiž vyvinul velké úsilí, aby ženu získal. A teď odpočívá jako šťastný vlastník. Většina žen ovdoví hned druhý den po svatbě. Provdaly se za zamilovaného a žijí s roztržitým. Když se snoubenka stane manželkou, znamená to, že se stala vlastnictvím svého muže. Její muž žije z toho, co získal. A pro jeho ženu nastal čas nepředstavitelné samoty a soužení.

Žena si bere svůj domov k srdci, plně se mu věnuje. Muž si zachoval své povolání, své rozptýlení, své kamarády. Většina mužů nedosáhla dospělosti, jsou příliš zvyklí něčím se zabývat, zabývat se věcmi. Ženy se spíš obracejí k lidským bytostem. Muži, které znám, jsou mimo domov roztomilí, veselí, přátelští, družní, velkorysí. Doma se však necítí volně, jsou nespokojení, slabí nebo mrzutí. Zdá se, že muž se bojí osobních závazků, hlubokých lidských vztahů. Muž rád pracuje a má smysl pro družnost. Jsou-li muži ve společnosti mezi sebou, jsou neuvěřitelně veselí. Žádná žena by nesnesla úroveň hovorů a způsobů při mužské zábavě. Je však velmi vzácným jevem, aby muž byl živý ve své rodině, aby byl dobrým společníkem své ženy a skutečným otcem pro své děti.

Žena je podle své přirozenosti matkou. I když neměla děti, ví všechno o mateřství. Muž naproti tomu se otcovství pomalu učí. Pro muže by manželství mělo být školou, kde se učí tomu, co je v životě podstatné, kde se učí být mužem, být manželem, otcem. Bohužel místo toho v manželství vyvstává pro muže nebezpečí, že bude usínat, že se bude cítit bezpečný a obludně majetnický.

Není však ideální poutat ženu jen na základě její svobodné vůle? Chcete ženu poutat jen pomocí instituce? Můžeme si vůbec náležet jinak než na základě souhlasu, neustále obnovované volby a ustavičně křísené lásky? Je instituce vůbec k něčemu?





Věrnost i v temnotě krizí lásky

- Láska znamená být v temnotách věrným tomu, co jsme viděli ve světle.
- Láska je schopna vzkřísit lásku.


Lidé mi zpravidla říkají: "Otče, určitě nic nevíte ani o lásce ani o manželství." Kdyby lidé nebyli spoutáni institucí, už by se určitě desetkrát rozešli. Dejte pozor: Vím dobře, že v lásce jsou přestávky, přerušení, okamžiky, kdy se člověku zdá, že nemiluje ty, které miluje. Všichni lidé mohou získat tuto zkušenost na základě poměru k svým rodičům. Kolikrát jsme si už mysleli, že nemáme své rodiče rádi, a pak, sotva jsme byli tři dny mimo domov, už se nám stýskalo.

Je pravda, že leckdy ve svých srdcích prožíváme období, kdy cit je přerušen, ale jak máme v této době cit nahradit? Je zde vůbec lék? Instituce? Zákon? Ne, protože jste osvobozeni od lásky, opřeli jste se o zákon. V těchto obdobích může nahradit cit jen láska sama, láska, která už má zkušenost z těchto období přerušeného citu, láska, která ví, že nepřestává milovat ani tehdy, když se jí zdá, že nemiluje. To je zkušenost lásky, nikoliv právní předpis.

Nebezpečí tohoto spoutání zákonem je v tom, že se opíráte o zákon, když nepociťujete lásku, místo toho, abyste se snažili oživit zdroj své lásky, obnovit ji, počítat s ní a věřit v ni, i když už ji nepociťujete.

Za krásnou definici lásky považuji vysvětlení, že láska znamená být v temnotách věrným tomu, co jsme viděli ve světle.

Víra je směs světla a temnoty. Ten, kdo je ve světle, má vidění, a nemá víru. Ten, kdo je jen v temnotách, nemůže věřit. Věříte, protože jste prožili okamžiky světla. Uvědomte si, že je není možné, abyste v temnotách popírali to, co jste viděli ve světle. Proč je to tak? Je velmi důležité vysvětlit to moderním lidem, kteří mají falešné názory na upřímnost a kteří chtějí být upřímní v každém okamžiku svého bytí. Když jste v temnotách, víte, že nevidíte. Když jste byli ve světle, věděli jste, že vidíte. Když tedy víte, že nevidíte, nemáte právo popírat to, co jste viděli, když jste viděli.

V manželství je to podobné. Víme, že když jsme se milovali, život se proměnil a oba jsme začali zázračně růst. A protože víme, že ona měla tuto moc nade mnou a že já jsem měl tuto moc nad ní, věřím, že se to může vrátit, protože láska neumírá.

Manželství není nerozlučitelné proto, že to říká zákon, ale protože je to přirozená povaha lásky, pravé lásky. To je v souhlasu s tím, že tam, kde není na začátku pravá láska, není nic, a tedy tam není ani platná svátost.

Neříkejte, že instituce, zákon, nerozlučitelnost vás chrání před vašimi rozmary. To, co tě před těmito rozmary chrání, je tvoje láska, tvá schopnost tuto lásku obnovovat. Nechrání tě tedy to, že se opíráš o nerozlučitelnost a říkáš si: Snáším trpělivě svou suchost, protože spím na solidním polštáři zákona.

Cítí se tvoje žena skutečně svobodná? Nemilovali byste se víc, kdybyste nebyli oddáni? Tuto závažnou otázku si musíte položit. Kdybyste nebyli oddáni, kdybyste se neopírali o svá práva, záruky a pojištění, snad byste se zase začali milovat, stali byste se neklidnějšími a pozornějšími.

Pravá láska je vždy trochu neklidná. Je potřebí být trochu neklidným, což znamená být tvořivým. Pozor však, aby to nebyl neklid žárlivosti a nejistoty, ale neklid vynalézání. Není přece možné říci dvakrát jedno a totéž, protože podruhé už je to méně pravdivé - časem se totiž měníme. Je nemožné říci dvakrát totéž, ledaže to řeknete jinak, ledaže jste vynalézaví. To, co říkáte, není to, co vychází z vašich úst - říkáte to, co slyší uši toho druhého, je to vztah mezi dvěma lidmi, kteří se časem mění. Říkáte-li totéž podruhé, říkáte vlastně něco jiného, protože nastala změna. Aby to bylo srozumitelné, museli byste to říci jinak. Představte si tedy, kolikrát byste museli vynalézt nový způsob, jak říci své ženě, že ji milujete. Žádné jiné úsilí není pro muže tak únavné, a proto dává přednost tomu, aby odpočíval na pohodlném polštáři manželství. Je věrný.

Člověk roste jen tehdy, je-li milován. Milovat někoho znamená milovat bytost, která je schopna nekonečného růstu. Bohužel! Řekl jsem již, že rodina je institucí, v níž se lidé tak snadno zabíjejí! Znají se, nevěří, že by se mohli změnit, neberou na vědomí růst toho druhého. Každému se zdá nesmělý pokus toho druhého směšným ve srovnání s intenzitou toho, co on sám potřebuje. Neuznává pokus toho druhého, nevěnuje mu pozornost. Každý vidí jen to, co jeho partner nedělá, a nechce si uvědomovat, co dělá. A tak nechceme riskovat, abychom znovu nezačali trpět tím, že uvěříme v možnost obnovit se, v možnost tohoto slabého pokusu něco tvořit.

A přece je podle mého názoru manželství vytvořeno z oněch vyzvání, z oněch znamení, které si manželé vrhají z jedné samoty do druhé. Tyto výzvy a tato znamení se zdají velmi slabá, jako nitky, ale solidní látka manželství je utkána z těchto znamení, která nikdy nejsou ani na míru ani dle potřeby partnerovy, ani z vůle toho, kdo je činí, ale vyjadřují a udržují život.

Když jste se zasnoubili, váš bratr nebo sestra si asi mysleli: "Ano, změnila se, protože chce na něj udělat dobrý dojem, ale my ji známe a víme, že to nebude dlouho trvat." A vy jste dnes možná téhož názoru, protože jste přestali vytvářet osobnost toho druhého.

Láska je tvořivá síla a dosáhne pravdy jen tvořivou mocí, kterou má jeden manžel nad druhým. Jen láska může o nějaké osobě poznat pravdu. Jedině láska je jasnozřivá. Jen když vytváříte osobnost své ženy, stane se ženou. Instituce manželství nemá jinou cenu než cenu lásky, kterou vyjadřuje a která ji oživuje. Instituce bez lásky zabíjí jako litera bez ducha a ti, kdo se takové instituci svěří, zkamení.

Pozitivním smyslem nerozlučitelnosti manželství ve skutečnosti je, že je vždy možno lásku vytvořit, a že láska, která už existovala a vytvářela dvě bytosti, může vstát z mrtvých.

Kristus by nikdy neustanovil podobný zákon, kdyby to měl být zákon smrti, věrnost ve smrti. Je to zákon života, zákon vzkříšení. Kristovo zjevení je zjevením lásky, která i v předvečer utrpení a na kříži vzdává díky, protože ví s určitostí, že zachrání a vzkřísí ty, kdo ji chtějí ukřižovat. Je to láska, která je schopna vzkřísit lásku.

/.../

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Otcovství a mateřství znamená být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí.
• Výchova dětí
• Náboženská výchova dětí