Sekce: Knihovna

Louis Evely

Otcovství a mateřství znamená být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí.

z knihy Láska a manželství. Největší umění je soužití s druhými. , vydal(o): Vydavatelství Grantis s.r.o. Ústí nad Orlicí

"Mnoho mužů má děti, ale málo dětí má otce."

Chtěl bych k vám promluvit o otcovství, ale je samozřejmé, že mluvím-li o otcovství, mám na mysli i mateřství.

Zdá se mi, že láska otcovská i mateřská svou hloubkou a intenzitou přesahuje všechny druhy lásky, dokonce i lásku manželskou. Dokonce se k ní i vztahuje a podobá se jí ve všem, co je v ní nejlepšího a nejnezištnějšího.

Opravdová žena je trochu matkou i svému muži. Kolikrát ho jen musí přivést znovu na svět! Ovšem já nemám zrovna příliš v lásce ženy, které jsou příliš mateřské. Mohou snadno způsobit, že muž ještě víc zdětinští - má k tomu už tak velký sklon. Není to dobré znamení, když muž říká své ženě "maminko".

Ale právě tak, jako je třeba neustále přivádět děti na svět, vracet je sobě samým, dávat jim důvěru v život a provázet je do neznáma, stejně musí žena neustále znovu přivádět na svět muže a živit ho tím olejem, který způsobuje, že muž ve světě zazáří. V té míře, jak žena svému muži věří, jak ho podpírá a jak v něj doufá, bude mít i muž úspěch a nakonec uvěří sám v sebe.

A muž je své ženě trochu otcem. Kolikrát načerpala v jeho objetí důvěru, naději, odvahu. Manželé si vzájemně pomáhají k svému obrození a jeden pro druhého může udělat to, co on sám pro sebe udělat nedovede.

Žena mívá čas od času závratné deprese, jaké by žádný muž nepochopil, a zná okamžiky, kdy naprosto ztrácí sebejistotu. To se děje přesto, že žena je sebejistější než muž, a proto nakládá na sebe (nebo on na ni) vyřizování všech nepříjemných záležitostí. Muž totiž často ztrácí odvahu a říká ženě: "Půjdeš tam a řekneš, že s tím nesouhlasíme."

Žena je totiž podobná plavci na plachetnici. Dělá senzační cesty, ale neodvolatelně musí počítat s chvílemi, kdy je naprosté bezvětří. Muž naproti tomu má svůj malý, pravidelně běžící motor. Má-li motor poruchu, je možno ji opravit. Muž má pro tyto okamžiky svou ženu nebo začne pít, spát nebo dokonce rozumovat. To žena dělat nesmí. A tak je muž zmaten, když vidí, kdo jej obyčejně předstihuje nebo kdo jej vede, když se náhle začne potápět jako kámen.

Povinnost, kterou mají manželé jeden k druhému, má něco společného s otcovstvím a mateřstvím. Vyzdvihuji-li tuto rodičovskou lásku nad lásku manželskou, není to proto, že by tato láska nevyžadovala vzájemnost (je to správné a každá láska si má přát, aby byla projevována vzájemně). Také to není pro tělesný ráz manželského spojení (buďme nedůvěřiví k netělesným láskám, čistě "duchovním").

Vyzdvihuji lásku rodičovskou proti lásce manželské proto, že v lásce rodičů k dětem jde o nepodmíněný závazek. Tento závazek by měl existovat i v lásce manželské, ale ta k němu často ztrácí odvahu.

Když jde o lásku k dítěti, pak nikdy na tento závazek nezapomínáme, nikdy si nepřiznáváme právo ztrácet odvahu a neúnavně začínáme vždy znovu. Stejně však máme být zavázáni muži nebo ženě, když jsme je opravdu milovali.

 

Co znamená otcovství?

- Je to naše schopnost být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí.
- Nikdo a nic nemá takovou moc nad naším srdcem, jako ten, kdo je na nás úplně závislý.

Co znamená otcovství? Je to ta největší náboženská zkušenost, ke které můžeme dojít. Bůh je Otec. Není jiná možnost, jak se "zbožštit", než stát se otcem nebo matkou. Je jediná možnost, jak se stát Bohem - stát se otcem. Kdybyste byla vstoupila do kláštera, říkali by vám "Matko". Když má někdo ke mně důvěru, říká mi: "Otče, odpusťte mi, zhřešil jsem."

Otec Bouyer ve své knize "Smysl mnišského života", která je pro můj vkus trochu moc eschatologická, říká, že naplněním mnišského života je duchovní otcovství. Je to upozornění pro všechny, kdo si myslí, že kontemplativní lidé jsou ztraceni v Bohu. V jistém okamžiku se má mnich stát Otcem, jinak jeho mnišský život nebyl úspěšný. A to si ověřuji na životech všech velkých zakladatelů řeholí, na oněch zářících příkladech mnichů, učitelů duchovního života a dokonce i poustevníků na poušti - všichni nakonec založili komunitu. Člověk se nemůže přiblížit PRAVÉMU Bohu, nestane-li se Otcem nebo Matkou.

Co to znamená být Otcem? Co je to být Matkou?

Řekl bych, že ten, kdo není Otcem, kdo není Matkou, je lišák, prospěchář, který vyrábí věci, které mu slouží, získává věci, které mu patří. Naproti tomu Otec nebo Matka jsou v podstatě naivní lidé, toužící po bytostech, jimž by dali život a radost ze života, které by oživovali svým životem, které by svou radostí těšili a dali jim poznat i kouzlo své radosti, radosti být Otcem či Matkou.

Učíte své děti, aby i ony se dovedly stát Otcem či Matkou? Tak to udělal Bůh s námi. Bůh, který je Otcem, je ta naivní bytost, která stvořila svět a tvory, aby jim mohla dávat sama sebe, svou velkomyslnost a radost.

Je třeba udělat malou výtku sv. Ignáci. Není nic, co by bylo víc pohanské než definice sv. Ignáce: Základ, první týden, východisko: "Člověk je stvořen, aby chválil Boha, sloužil Bohu, a tak spasil svou duši." Kolik slov, tolik bludů! Dokonale shrnuté pohanství! Bůh že stvořil člověka, aby ho chválil, aby mu sloužil? Viděli jste už otce, který má děti, aby ho chválily, aby mu sloužily? To by byl egocentrismus, který by všechno vztahoval na sebe. "Bůh stvořil svět pro svou slávu." Pořád se opakuje táž myšlenka.

Co je však Boží slávou? Ukázat, jak dovede milovat! Bylo by třeba říci: "Bůh stvořil člověka, aby sloužil člověku a aby miloval lidi tak, až se i tito lidé naučí milovat ostatní a sloužit jim." Otec nemá děti pro svou slávu. Nemá děti proto, aby ho chválily a aby mu sloužily. To je krajně pohanské! Bůh stvořil člověka, aby sloužil lidem, aby miloval člověka a aby ho mohl povýšit. Slouží mu a miluje ho tak, aby se člověk mohl stát Bohem pro své bližní, aby se mohl stát Otcem.

Bůh nejen že dává člověku všechno, co má, ale dal mu i dar, aby se sám dovedl dávat, aby se dovedl stát Otcem, Matkou. Přiblížil nás k sobě v tomto dobrém smyslu: Dal nám poznat příchuť Boží radosti, příchuť Božího života, že člověk touží po tom, aby se stal také Bohem, Otcem, Matkou.

Bůh slouží lidem. Bůh stvořil svět, aby ukázal, jak dovede milovat. Bůh stvořil svět, aby se mohl vtělit. Vrcholem stvoření je ukřižování. Bůh neměl jiný cíl než velikost své lásky.

Otcovství znamená ukázat velikost své lásky, ukázat do jaké míry dovedeme trpět, tvořit, sloužit. Otcovství je právě tak duchovní jako fyzické. Každý je povolán k tomu, aby se stal Otcem či Matkou, a to na celý život. Je to neomezená duchovní plodnost.

Zde máte své nesmazatelné připodobnění Bohu. Kristus řekl: "Je to zvláštní, jak jste špatní," - mám rád tento realismus - "ale přesto dovedete být dobří k dětem!" Zde máte to nesmazatelné připodobnění Bohu!

Můžete si to ověřit např. na nepřizpůsobivých, těžko vychovatelných dětech. Nic je tak nemate, jako když k nim mluvíte všeobecně o otci. Neměly otce, byly potlačovány, tak revoltují. Mluvit s nimi o Bohu - Otci, je jistě to poslední, co by se mělo dělat. Jak jim však vštípit smysl pro Boha - Otce, když otce neměly? Podle mého názoru je zde jen jediná cesta: udělat je zodpovědnými za někoho slabšího, chudšího, než jsou ony. Otcovství se nerozvíjí jen skrze otce a matku, ale je nesmazatelně vepsáno v nás: je to naše schopnost být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí. Je jedna přímá cesta. Když nám nebyl dán pravý otec a pravá matka, je jediná cesta, totiž obrátit se k Otci a k Matce, abychom byli schopni stát se jimi pro ty, kdo na nás závisí. Zde máte cestu!

Když chtěl Bůh zasvětit Abraháma do křesťanského náboženství - Abrahám je první křesťan, otec křesťanů, proto se říká při mši "náš otec Abrahám" - když mu Bůh chtěl ukázat sám sebe, víte, co udělal? Neposlal ho do náboženského kursu ani na exercicie, nekázal mu, ale učinil ho otcem, dal mu - jak se dnes říká - existenciální zkušenost. Učinil ho otcem v 99 letech. Vidíte, vždycky je naděje. Bůh mu dal pochopit, že jen on ho mohl učinit otcem. Jeho jedinou náboženskou výchovou bylo otcovství. Tato výchova byla dokonalá. Abrahám objevil, že největší moc nad námi má tvor dokonale na nás závislý.

Nikdo a nic nemá takovou moc nad naším srdcem, jako ten, kdo je na nás úplně závislý. Jsme velmi nezávislí, když se jedná o lidi, kteří stojí nad námi. Jsme tedy opravdu nezávislí na svých rodičích a na svých představených. Je snadné být neodvislý od lidí, na nichž závisíme. Jsme však velmi závislí na lidech, kteří závisejí na nás. Proti nim jsme úplně bezbranní. Zde je naprostá vzájemná odpovědnost. Nemůžeme se těchto lidí zbavit, nemůžeme jim něco odříci.

/.../

Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích. Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho. Je tedy o mnoho víc závislý na nás, než my na něm. Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější? A tak pochopíte Tajemství otcovství i to, co říká Kristus z kříže: "Kdo vidí mne, vidí Otce."

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Když vstoupíte do manželství, je zbytečné, abyste se pojistili tak, aby vaše žena byla vždy trpělivá, tichá, oddaná, okouzlující. Stejně je zbytečné pojistit se, aby váš manžel byl vždy hovorný, galantní, pozorný, úslužný. Máte jen toto pojištění: "Budu ji tak velice milovat, tak trpělivě snášet, budu jí tak často odpouštět, že se nakonec probudí a bude mne milovat tak, jak já ji miluji." A s dětmi je to totéž. Je zbytečné, abyste si je vybírali v soutěži miminek, v níž se udělují ceny. Nejste pojištěni, že vaše děti budou normální, inteligentní, zdvořilé, že budou dobrými žáky, uctivé a poslušné. Ale "budu je tak milovat, tak trpělivě snášet, tak často jim budu odpouštět, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak já je miluji." To je podle mého mínění tajemství otcovství a tajemství pravé lásky.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Věrnost
• Výchova dětí
• Náboženská výchova dětí