Velký životní úkol - ztratit sebe sama

z knihy Pět tajemství, která musíte objevit dříve, než zemřete , vydal(o): Návrat domů

Jeden ze závěrů, k nimž jsem na základě našich rozhovorů dospěl, zní: V životě nás čekají dva velké úkoly – najít sebe sama a ztratit sebe sama. Sami sebe nacházíme tím, že nalezneme smysl svého života a jsme pak věrní sami sobě. Najít sebe sama ale nestačí – musíme sebe sama rovněž ztratit. Neexistuje lepší způsob, jak ztratit sebe sama, než zasvětit svůj život dávání. Jde o rozhodnutí, že zanecháme svět lepší, než jsme ho nalezli. To nás spojuje jak s budoucností, tak s minulostí. Našemu životu dodává smysl toto spojení s řetězem života.

Během rozhovorů jsem pochopil, že pokud dáváme více, než bereme, cítíme propojení s něčím, co nás přesahuje a co dodává našemu životu smysl. Pochopil jsem, že se můžeme v tomto velkém příběhu ztratit. Jak jsem tak naslouchal mnoha lidem, jejichž život se chýlil ke konci, nemohl jsem si nevšimnout, že jsme všichni součástí řetězu života, který je větší, než si uvědomujeme. Když vstupujeme do světa, máme dojem, že jsme sami a že náš život je důležitější než jakýkoli jiný. Vnímáme sami sebe v rámci světa, ale pak přijde čas, kdy nám dojde, že jsme sami součástí něčeho širšího. Mnozí lidé, s nimiž jsem hovořil, líčili, jak jim došlo, že jsou součástí širšího obrazu. Skutečné štěstí nalezneme pouze tehdy, vzdáme-li se svého já a přestaneme-li se soustředit sami na sebe.

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou jsem pochopil o stárnutí, je to, že nejšťastnější lidé, s nimiž jsem se setkal, byli ti, kdo se nejméně zabývali sami sebou. Máloco je tak skličujícího jako setkání se starým člověkem, který se soustředí na sebe sama a na drobné starosti jediného lidského života. Zjistil jsem, že nejšťastnější lidé žili naplno, našli to, co je pro ně důležité, a pak se soustředili na to, co zde zanechají ostatním. Po několik měsíců, kdy jsem naslouchal lidem, kterým bylo přes šedesát, mi bylo stále jasnější, že žijeme ve vypůjčeném světě. Každá generace si „půjčuje“ svět od těch, kteří ji předešli, a spravuje jej jako to, co jí bylo svěřeno, aby jej mohla předat generaci, která přijde po nás. Každá generace tedy spravuje určitý dar, který se předává. Naplnění lidé chápali, že štěstí plyne jak z dávání, tak z hlubokého přesvědčení, že jsme odpovědní za budoucnost.

Náčelník Ralph je šedesátník, kterého zvolili do svého čela Indiáni z ostrova Vancouver v západní Kanadě. Do své funkce byl zvolen – nezískal ji tedy dědičně po svých předcích. Lidé si ho vybrali pro jeho osobní vlastnosti. Vyprávěl mi nádherný příběh o tom, co prožil během svého dospívání.

„Živil nás Tichý oceán. Každoročně připlouvala obrovská hejna lososů. Všichni jsme se těšívali, jak vyplujeme na člunech a budeme je lovit. Lososi byli naší zimní potravou. Jednoho roku jsme vypluli časně z rána – ve člunu byl otec, moji dospívající bratři a já. Ryb bylo tolik, že během několika málo hodin byl člun plný lososů. Museli jsme se vrátit. My tři bratři jsme z toho byli nadšení a rychle jsme vykládali lososy z lodi, protože jsme chtěli znovu vyplout a nachytat ještě další.“

Náčelník Ralph pokračoval: „Když jsme otci řekli, že jsme připraveni znovu vyplout, řekl: ‚Ne, už jsme skončili.‘ Ptali jsme se proč. Věděli jsme, že bychom mohli nalovit ještě spoustu ryb! Otec ale odpověděl: „ Ne, už máme dost. Musíme tam ryby nechat i pro jiné." Následující dva dny jsme pomáhali dalším příslušníkům našeho kmene opravovat sítě, aby si i oni mohli nalovit dostatek ryb na zimu. Dobře si na to vzpomínám.“

Tento příběh se mi z mnoha důvodů velmi líbí. Mladí dospívající chlapci zaujali postoj, který bývá typický, když jsme na začátku svého života. Jsme rozhodnuti nalovit tolik ryb, kolik jen dokážeme. Domníváme se, že naše štěstí spočívá v co největším počtu zážitků nebo v množství majetku, který nashromáždíme. Později – někdy naneštěstí až příliš pozdě – zjistíme, že skutečným nasycením lidské duše je láska, služba a žití pro nějaký vyšší smysl. Ralphův otec věděl, že žije ve vypůjčeném světě. Bylo důležité udělat si dostatečné zásoby na zimu, ale je rovněž důležité nehromadit více, než potřebujeme. Ryby nepatřily jeho rodině, dokonce ani jeho kmeni. Byly vypůjčené od minulých generací a kmeni byly propůjčeny, aby je zachoval pro generace příští. Domnívám se, že to nejdůležitější, co otec učil své syny, nebyla technika rybaření. Učil je, že dávat druhým nám poskytuje to největší potěšení, jaké lidská bytost může zakusit.

Týden poté, co mi náčelník Ralph vyprávěl svůj příběh, jsem se dočetl v novinách, že osmdesát procent světového rybolovu je na pokraji zhroucení. Lovíme v mořích a nemyslíme přitom na budoucí generace. Jiný indiánský starší, Bílý Stojící Buvol, který unikl smrti v zamrzlém jezeře, mi pomohl si to uvědomit. Vyprávěl mi: „V naší tradici věříme ve spirálu života. Lidé jsou na jejím vrcholu. To nás nečiní nejdůležitějšími, ale nejzranitelnějšími. Jsme závislí na všech dalších žijících bytostech, nejsme ale důležitější než ony.“ Ne, ještě není pozdě. Ještě stále se můžeme nechat poučit od starších.

Každý jednotlivec může najít větší štěstí, pokud svým životem slouží vyššímu dobru. Domnívám se, že totéž platí pro celé lidské pokolení (pro společnost). I to se musí řídit tímto pátým tajemstvím. Pokud se nějaká generace soustředí na hromadění věcí a zvyšování pohodlí, místo aby sledovala vyšší záměr, pak – podobně jako je tomu v případě jednotlivce – ztrácí svou vitalitu. Pokud se společnost nebo jednotlivec soustředí na potřeby „nižšího já“, tedy na luxus, hmotný majetek a osobní štěstí, má sklon k úpadku. Když se soustředíme na základní záměr, který máme společně naplňovat, totiž abychom následující generaci předali lepší svět, objevujeme hlubší smysl.