Pokud něčeho litujete, nechte to plavat

z knihy Pět tajemství, která musíte objevit dříve, než zemřete , vydal(o): Návrat domů

Mnoho lidí mi řeklo, že je důležité se na výčitky příliš nesoustředit a nebýt na sebe příliš přísný. Když jsem mluvil s Johnem, bylo mu již téměř 94 let. Pronesl několik moudrých poznámek na toto téma. Prvních pětatřicet let svého dospělého života prožil jako komunistický novinář v Kanadě. Byl to velmi idealistický mladý muž, jehož už v dobách dospívání trápila nespravedlnost, kterou ve světě viděl. Proto se rozhodl zasvětit svůj život práci pro „Stranu“, kterou tehdy – podobně jako mnoho jiných – vnímal jako nástroj sociální spravedlnosti. Během let pak měl celou řadu důvodů, proč pochybovat o cílech Strany nebo o jejích metodách, ale pokračoval v práci pro ni v naději, že se to zlepší. Záblesk této naděje se pro něj uskutečnil, když dostal příležitost pracovat jako redaktor mezinárodního komunistického časopisu v Praze. Psal se rok 1968 a v Československu vrcholilo reformní hnutí za „socialismus s lidskou tváří“. Tyto naděje byly ale brutálně potlačeny, když zemi zaplavily ruské tanky a nové reformní hnutí rozdrtily. Rozdrtily i Johnovu víru ve Stranu. Říká, že to pro něj bylo „poslední z mnoha stébel“. Brzy nato se vrátil do Kanady a z komunistické strany vystoupil.

John ale nedovolil, aby ho lítost přemohla, což bylo poměrně běžné mezi lidmi, s nimiž jsme hovořili. Uvědomil jsem si, že lidé jako John neprožívají méně zklamání či slepých cest než my ostatní. Pouze se s nimi jinak vyrovnávají. John mi řekl: „V první polovině svého života jsem žil v naději, že pracuji pro lepší svět. Pak následovalo hořké zklamání. Když prožijete něco takového, pak pochopitelně mnohého litujete a kladete si otázku: Nepromrhal jsem svůj život? Vím, že jsem o určitou zkušenost bohatší; někdy si ale kladu otázku, jak by se můj život odvíjel, kdybych se vydal jinou cestou. Svůj život ale nemůžete postavit na nějakém ‚kdyby‘. Zbytek svého života jsem bral tak, jak přicházel, a prožil jsem řadu šťastných chvil. Už od dětství jsem věděl, že mám určité umělecké vlohy, ale při své dřívější práci jsem je nemohl rozvinout. Během dvou let života v Praze jsem měl relativně dost času, a tak jsem chodil na hodiny kreslení. Věnoval jsem se koníčku, který naplnil smyslem poslední třetinu mého života. Když jsem se vrátil do Kanady, využil jsem všechny ty novinářské dovednosti, kterých jsem nabyl během práce pro komunistickou stranu, pro redakční práci v oblasti zdravotnictví. Dalších patnáct let jsem strávil touto plodnou činností. Dál jsem se věnoval i grafickému umění, učil jsem se pracovat s akvarely, a když jsem odešel do důchodu, stalo se malování mou třetí životní kariérou. Kdyby nebylo těch falešných cest, které by mnozí mohli považovat za pouhou ztrátu času, nestalo by se v mém životě ani mnoho dobrých věcí.“

To, co mnohdy rozhoduje o tom, zda budeme v životě šťastní, bývá patrně ten krok, který uděláme po nezdaru. S nezdary se budeme potýkat stále. Tyto nezdary často vyžadují, abychom znovu riskovali. Abychom milovali, přestože jsme byli zraněni a přestože jsme o lásku přišli. Abychom to po nezdaru zkusili znovu, přestože jsme byli odmítnuti. Nebo abychom si uvědomili, že jsme šli špatnou cestou, což byl Johnův případ. John se zvedl a vrátil se zpátky do života. Když jsem naslouchal příběhům více než dvou set lidí, poznal jsem, že to je určitý společný rys.

Pokud jde o lítost, potřebujeme všichni jakousi jemnou milost. Často se říká, že nebudeme schopni odpustit druhým, neodpustíme-li sami sobě. Ano, jedním z tajemství je nemuset litovat, nicméně každý z nás určité důvody k lítosti má. Své lítosti tedy musíme uzdravit, musíme je ponořit do odpuštění, musíme si uvědomit, že v mnoha případech jsme udělali to nejlepší, čeho jsme byli v dané situaci schopni. Známkou moudrosti je schopnost připustit si, že je čeho litovat – a pak tuto lítost nechat plavat. „Moudří starší“ se od méně šťastných lidí, s nimiž jsme hovořili, lišili mimo jiné tím, jak se vyrovnávali s věcmi, kterých ve svém životě litovali. Nejšťastnější lidé byli smířeni se svým životem, zatímco nešťastní lidé se utápěli v lítosti a pak nechali bez povšimnutí příležitosti, jež se jim otevíraly.

Lítost může v našich životech sehrát jednu velmi pozitivní roli. Připomíná nám, na čem skutečně záleží. Pokud své lítosti nasloucháme, může nás to uchránit před mnohem hlubší lítostí, jež na nás číhá v budoucnosti. Lítost nad tím, že jsem se nerozhodl pro práci v národních parcích, mi umožnila říci ano na nabídku cesty do Afriky. Lítost nám umožňuje přemýšlet o tom, jaké pocity bychom mohli mít ve stáří, a díky tomu poznat, jak se správně rozhodnout. Lítosti a chyb se ve svém životě nikdy docela nezbavíme. Pokud si ale pravidelně představujeme sami sebe jako staré lidi, zvyšuje se pravděpodobnost, že nenecháme nedokončenou tu práci, kvůli níž jsme sem byli posláni. Když jsem se během rozhovorů lidí ptal, zda dostatečně riskovali, téměř do jednoho odpověděli, že nikoli. Patrně si až po dlouhém životě uvědomíme, že bychom bývali mohli ztratit mnohem méně, než jsme se obávali. Jaké riziko byste byli ochotni podstoupit, kdybyste měli žít ještě pouhý rok? Sázíte v životě na jistotu? Schováváte se pod lavicí, nebo se jdete podívat z okna, co se děje venku? Pokud na svůj život pohlédnete z perspektivy starého člověka sedícího na zápraží, co byste si přáli udělat?