Sekce: Knihovna

Ernest Thompson Seton

Událost

Liščata

z knihy Stříbrný lišák , vydal(o): Trinitas

Sněženky a čemeřice dávno přestaly být něčím mimořádným. Nastal čas podléšek a hadího jazyka - jejich poselství se všude dostávalo ochotného přijetí a když byl měsíc Vran vystřídán měsícem Trávy, naplňoval vzduch, lesy i zemi příslib nového života. V tu dobu se stala s Bělokrčkou změna. Vyhýbala se Dominovi, jako by to byl nepřítel. Když chtěl jít za ní do doupěte, tvrdě mu pohrozila, aby se nepřibližoval. To jej vyvedlo z míry velký černý lišák však patřil k plemeni, které se naučilo respektovat slabší pohlaví prostě proto, že je to slabší pohlaví: tento postoj, třeba vybudovaný podle toho nejprostšího, ryze zvířecího plánu, je nepochybně základem každé rytířskosti. Domino se několik dní zdržoval mimo doupě, a zatímco byl pryč, došlo k veliké události.

Kdo nabádá lidskou matku, aby milovala novorozené dítě, laskala je a krmila? Kdo vede její ruce, když je bere jemně a opatrně do náruče? Kdo ji učí, aby je zahřívala, svým tělem je chránila před nebezpečím, aby pro jeho bezpečí nasazovala vlastní život? Kdo je jejím učitelem? Není to jiná žena není to žádný člověk. Nevzdělaná matka z necivilizovaného kmene si počíná stejně jako ta nejlépe poučená žena. A ať už dáme tomuto učiteli jakékoli jméno, tentýž učil i naši maminku lišku. Z vlastního rozhodnutí byla v tmavém doupěti sama, když přišla očekávaná hodina. Poradila si tak dobře jako ta nejzkušenější a nejlépe připravená matka, přestože neměla o tom, co ji čeká, ani potuchy. Na svět přišlo pět liščat, malinkých, neforemných, "ošklivých", řekli by lidé, ale pro matku lišku to byl ten nejvzácnější, nejúžasnější poklad. Zahrnula je vřelou, bezvýhradnou, překypující láskou, opatrovala je a chránila, a tato nová láska úplně změnila její život.

Teprve po mnoha hodinách je nechala samotná, a to jen na chvíli, aby se napila chladivé vody z blízkého potůčku. Domino ji přitom pozoroval od břehu. Neozvala se a nedala nijak najevo, že by o jeho přítomnosti věděla, jen trochu stáhla uši. Tiskl se k zemi, hlavu v listí, a liška se vrátila do doupěte. Na jídlo neměla toho dne ani pomyšlení. Nazítří dostala hlad, ale měla pramalou chuť vydat se na lov. Proč vlastně lovit? Tak tomu bývá odedávna u každé lišky, když se stane matkou, a každá má hluboko v mozku uložen instinkt, který ji nabádá, aby se na to připravila. Proto si také, možná neuvědoměle, uložila před nějakým časem do zásobárny sviště. Ten jí teď posloužil za potravu.

Dva dny nato, když dostala znovu hlad, vyšla z doupěte a nedaleko od něj našla hromádku čerstvě zabitých myší. Možná byly určeny pro mláďata - kdoví? Jedno je jisté - že mláďata se jimi nasytila, přestože je spolykala liška. Od té doby nacházela potravu každý den buď u vchodu do nory, nebo ukrytou někde poblíž v trávě či pod listím.

Po devíti dnech, kdy byla slepá, se liščatům otevřely oči nekňourala tolik, a liška si více troufala vycházet ven. Neodháněla už Domina tak jako dřív, a za několik dní se připojil k rodině.

Byl to pro něj začátek úplně nové zkušenosti. Měl liščata rád od prvního okamžiku - jakmile je uviděl, zaplavil mu srdce vřelý otcovský cit. U lišek se setkáváme se všemi typy otců: od těch zavrženíhodných, kteří o mláďata nejeví nejmenší zájem, až po otce svědomité, jejichž láska se vyrovná lásce některých matek a Domino, který byl ušlechtilejší povahy než většina lišek, byl mimořádný i v tomto ohledu. Snad nikdy předtím nebyla žádná liščata tak opatrována a zbožňována jako ta, která se narodila onoho jara na řece Shawbanu, jako mláďata Bělokrčky a Domina.

Když jim byl asi měsíc, vydali se poprvé malí chundelatí cvalíci, pomalu a nemotorně, na sluneční světlo. Nevynikali hbitostí ani krásou, měli však něco jiného - půvab bezmocných mláďat musel by zapůsobit na každého, kdo by liščí rodinku spatřil. V rodičích vzbuzoval nejasnou touhu přilehnout si k těm malým chundeláčkům, přitisknout se k nim a mazlit se s nimi, tak jak to dělávají i rodiče jiných tvorů ale také je naplňoval odhodláním odvážit se pro mláďata i toho, čeho by se nikdy nebyli odvážili sami pro sebe.


Před vchodem do doupěte se nyní často opakoval výjev z Dominova dětství. Liščata každým dnem sílila a nabývala liščího vzhledu a rodiče k nim už nemohli být láskyplnější.

Na řece Shawbanu plynuly dny plné radosti. Malým důvodem k radosti byla čistá obloha a mírný vánek, větším to, že byli plní života a síly silným pocitem radosti je naplňovalo, když byla hojnost kořisti, a přesto museli na její ulovení vynaložit tolik dovednosti, že jim každý den přinášel nový triumf a konečně tu byla radost lásky. Takové radosti prožíval Domino se svojí družkou.

Ale nikdy nevíme, jak vysoko nás radost vynesla, dokud se nemůžeme alespoň podívat dolů a změřit hloubku propasti, do níž bychom se mohli zřítit. Je, zdá se, pravidlem, že uprostřed veselého hodování se čas od času objeví zlověstný stín kostlivce šťastní ti, kolem kterých jenom projde.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jaro
• Starý nepřítel
• Setkání s laní