Sekce: Knihovna

Tři kroky

z knihy Lectio Divina , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském

Lectio divina je metoda velmi jednoduchá. Obsahuje tři kroky: čtení, meditaci a modlitbu, které platí pro všechny stejně - pro vysokoškolsky vzdělané i pro ty, kdo mají jen základní vzdělání, pro doktory teologie stejně jako pro ty, kdo biblické kurzy nikdy nenavštěvovali.

I ti, kdo neumějí číst a psát, mohou tuto metodu praktikovat. V prvních klášterech umělo číst jen několik mnichů, avšak všichni konali lectio divina. Jeden četl ostatním text, vysvětlil ho, a ostatní už potom sami meditovali a modlili se, buď při práci nebo v kapli. Totéž se děje dnes v chudých společenstvích. A pro nás to je lekce o Bohu, který nedělá rozdíly mezi lidmi, když k nim mluví.

Setkat se lidé mohou kdekoli - v kostele, je-li to možné, nebo v nějakém sále, v domě. Setkání se nemusí konat odděleně, děti mohou být přítomny a hrát si, nebo spát u svých maminek. Není třeba žádného drahého vybavení, projektorů či audiovizuální techniky. Není-li elektřina, stačí svíčky. To, co je nezbytné, je Bible a věřící lidé.

Zvláště druhý a třetí stupeň - meditace a modlitba - mohou být konány kdekoli, v autobuse, při mytí nádobí, při odpočinku s dětmi na hřišti - i to je lekcí o tom, jak Bůh mluví skrze každodenní události a jak můžeme stále žít v jeho přítomnosti.





Čtení

Na tomto stupni se dějí dvě věci. Za prvé se seznamujeme s textem a necháváme slova dopadat a působit na sebe samého či na společenství. Někdy se říká, že katolíci se příliš slovy Bible nesytí a aby se vyvarovali fundamentalismu, soustřeďují se ne na slova samá, ale na jejich význam.

To není naše pozice. Učitelský úřad církve mnohokrát odsoudil názor, že inspirace se týká pouze významu a ne slov Bible. Tradice církve přikládá slovům Bible velkou důležitost. V liturgii se biblický text čte s úctou, za okuřování a s rozsvícenými svícemi. Podle starého zvyku ho ti, kdo čtou, políbí.

Lectio divina se drží tradice. Začíná tedy pomalým, opakovaným čtením textu. Text čteme několikrát, nic z něj nepomíjíme a zůstáváme otevřeni k tomu, aby se nás mohla dotknout kterákoliv jeho část. Na druhé straně se zdržíme toho, abychom k textu něco přidávali a dohadovali se, co Ježíš mohl říct či udělat. Držíme se daného textu.

Na tomto stupni také zasazujeme text nejprve do určitého kontextu - do Starého či Nového zákona, do historie Božího lidu, do života Ježíšova či života mladé církve, a také do literárního kontextu - historie, poezie, podobenství, přísloví. Pomoci nám zde může nějaký učitel, či psaný komentář.

Obvykle budeme text dělit a objasňovat, abychom byli schopni otevřít se jakékoliv jeho části. Toto vše děláme při "čtení". Pak zjistíme, že jsme přešli na další stupeň.





Meditace

Meditace, jak ji chápe lectio divina, se liší od chápání jiných modlitebních metod. Vcházíme do daného textu a "poznáváme ho". Aktivně pracují naše představy a vzpomínky.

Můžeme se poznat v Ježíšových slovech, že máme vzít svůj kříž a následovat ho, v Marii a jejím přijetí vlastní role v plánu spásy jejího Syna, můžeme poznat bohatého mládence v nerozhodném členu naší skupiny mládeže.

Někdy to vyžaduje čas. Přemýšlíme, co je podstatou podobenství o neužitečném služebníku. Po nějaké době meditace si vzpomeneme na rodiče, kteří se vydávají ve službě svým dětem, když ty přijdou ze školy, chtějí jíst a musejí být obsluhovány. Ježíš nazývá Petra "Satanem", a to nám může připomenout okamžik, kdy jsme my sami někomu, ve snaze ho ochránit, bránili v naplnění jeho povolání.





Modlitba

Spontánně objevíme, že meditace nás vede k modlitbě. Bude-li naše meditace zdravá, modlitba bude mít tři formy: díky, pokoru, a prosby (nemusejí následovat v tomto pořadí). Pokora a prosby obvykle přijdou snadno, děkování ne, takže se musíme zvlášť snažit na ně nezapomenout. Za co děkujeme Bohu? Za to, že v našich životech činí nové věci, že Ježíš žije uprostřed nás. Jestliže se domníváme, že nemůžeme děkovat, protože jsme se v daném textu nenalezli, měli bychom se vrátit zpět k meditaci.

Pak přichází klíčový moment lectio: od modlitby svými vlastními slovy přecházíme k modlitbě slovy textu. Místo abychom se modlili: "Děkuji Ti, Pane, za toho člověka, který mi ukázal, jak dál", modlíme se: "Děkuji Ti za Ježíše který řekl, že dokud nevezmu na sebe svůj kříž a nebudu ho následovat, nemohu být jeho učedníkem." Místo slov: "Děkuji Ti za přítele, který přijal místo v mém životě." se modlíme "který řekl: Jsem služebník Páně, ať se stane pole tvého slova."

Zpočátku nám to půjde ztěžka, ale za čas k tomu bude docházet spontánně. Neznamená to, že bychom se vraceli zpět ke čtení a začínali celý kolotoč od začátku, ale vede nás to k hlubší meditaci a hlubší modlitbě.

Lectio divina je tedy neustálým zkoumáním Bible a zkušenosti, ne jednorázovou aktivitou, ale životním postojem a cestou. Tak naplňujeme pokyn svatého Pavla "neustále se modlete".





Prohloubení meditace

Občas se lidé ptají: "Budu schopen nalézt sám sebe v tomto textu?" V lectio divina o tuto otázku nejde. My přistupujeme k textu ve víře, že Bůh ho napsal pro nás jako příběh, takže se v něm zcela jistě nalézáme. Jediným problémem je, zda se otevřeme setkání s ním.

Můžeme jít ještě dále a říci, že každý text z Bible se nás nejen může dotknout, ale může se nás dotknout velmi hluboce. Většina toho, co čteme, zůstává na povrchu - svým obsahem i způsobem, kterým se nás dotýká. Když ale praktikujeme lectio divina, cítíme, že daný text byl psán přímo pro nás a že jsou v něm obsaženy naše životy.

Jedním problémem zde je čas a druhým metoda.

Lectio půjde do hloubky jen když mu budeme věnovat několik dní, budeme s textem pracovat a zabývat se různými interpretacemi, postupovat krok za krokem. Tradicí církve je zabývat se jedním textem týden a podle mé zkušenosti je to dobrý interval. Máme-li, třeba o rekolekcích, více volného času, můžeme být schopni i rychlejšího postupu. Lectio se také prohlubuje opakováním. Opakujeme jeho tři kroky a pokaždé jdeme hlouběji. Přichází k nám nějaká vzpomínka a vede nás k modlitbě, podruhé přijde jiná, intimnější a citlivější, pak třetí, a tak dále. Někdy si uvědomíme, jak Ježíš, na kterého jsme my pozapomněli, vstoupil v klíčovém okamžiku do našeho života a proměnil nás. Zachránil nás třeba před farizejstvím, které by zničilo naše sebevědomí. Vstoupí do nás hluboký mír, jsme pohnuti k slzám radosti, smutku či lítosti, pociťujeme velkou vděčnost a úctu současně.

Prohloubení nás také přibližuje ostatním lidem. Vidíme Krista v těch, kdo jsou nám blízko, i v těch vzdálenějších, ve tvářích, které známe z televizní obrazovky či v postavách z historických knih, ve svých oblíbených světcích. Také potkáváme své spolu-hříšníky, farizeje, bohaté mládence, malé hříšníky i zloduchy v historii lidstva, a to ne v pozici soudců, ale s vědomím, že nějakým způsobem sdílíme jejich hříšnost.

Po celou dobu zůstáváme v oblasti citů, v pravdivém postoji vůči textu i životní zkušenosti.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Uvedení
• Potřeba výuky
• Osobní četba
• Lectio divina v bibli
• Okamžik moudrosti
• Lectio divina a kontemplace
• Praktické příklady lectio divina