Syndrom "dělám to přece pro tebe!"

z knihy Prvorozený - výhoda, či handicap? , vydal(o): Návrat domů

Ale tati, já to chci zkusit sama!

Velmi mnoho lidí je obětí rodičů, kteří pro ně chtějí všechno udělat. Uvedu příklad. Malý Petr má vyrobit něco do školy, co se týká Eskymáků. Chce to udělat co nejlépe. Vyrobí iglú z kostek cukru, z lepenky vystřihne pár velryb a celé to přilepí do velké krabice od bot. Problém je, že iglú vypadají jako domy k rekonstrukci a velryby připomínají spíše krocany, celé to vlastně není moc k poznání. Petr chce své dílo ukázat mamince a postaví se vedle něj s nesmírnou pýchou. Maminka odolá pokušení shodit chlapcův výtvarný talent a pochválí ho, že je to skvělá práce, načež ho pošle, aby si šel hrát ven. Jakmile je za dveřmi, celou věc rozebere a začne ji vylepšovat. Petr ale není hlupák. Všiml si, že maminka jeho dílo výrazně vylepšila. Je mu sice teprve osm, ale ví, co to znamená: Jeho snaha nebyla dostatečná. Je smutné, že musí přijmout právě toto poselství. Nyní možná potrvá hodně dlouho, než bude moci být pyšný na něco, co udělal sám.

Nebo si představte, jak malá Marie sedí s rodinou u stolu. Poprvé v životě se snaží nakrájet si maso. Tatínek málem dostává infarkt, když ji pozoruje, jak je pomalá a nejistá. Nejprve vezme nůž do ruky obráceně. „Ne, miláčku, držíš to obráceně.“ „Takhle?“ „Ano, takhle, ale…“ Teď dá nůž před vidličku místo za ni, takže maso jí poskakuje po talíři. Pak udělá prudký pohyb při řezání a téměř převrhne mléko. Její perfekcionistický otec už toho má dost a vezme jí talíř. „Hele, já ti to nakrájím!“ „Ale tati, já to chci zkusit sama!“ „Já jsem tě pozoroval a ty to neumíš,“ říká otec. „Tímhle tempem bychom tu byli ještě příští čtvrtek. Dej mi to! Já ti to udělám.“ Škoda, že tatínek nemá s Marií dostatek trpělivosti a že jí nedovolí, aby si maso nakrájela sama. Škoda, že Petrově mamince nedošlo, co je vlastně důležité. Je to snaha jejího syna, nikoli její vlastní. Oba rodiče svým jednáním vyslali jednoznačný signál: „Sám nic nezvládneš. Vždycky budeš potřebovat mě, abych tě dostal(a) z bryndy.“ Až bude Marie starší, tatínek za ni patrně bude dělat školní úkoly, a až bude Petr roznášet noviny, maminka bude ráno vstávat a pomáhat mu. Jak by tito rodiče zareagovali, kdybyste jim řekli, že jejich chování je ve skutečnosti vůči jejich dětem velmi kritické a škodlivé?

Někteří rodiče nedovolí svým dětem vyrůst a mít ze sebe dobré pocity

Takový rodič, kterému bychom narovinu nasrvírovali takovou výtku, by se asi nestačil divit a patrně by si o vás nepomyslel nic lichotivého. Ve skutečnosti ale jeho jednání kritické je. Takovýto typ rodiče nedovolí svým dětem vyrůst, stát se soběstačnými a mít ze sebe dobré pocity. Později v životě, až tyto děti vyrostou a stanou se dospělými, budou přesvědčeny, že se jim nepodaří nic, do čeho se pustí, a budou neustále hledat někoho, kdo by je vytáhl z bryndy. Jaké jsou vaše vzpomínky? Vypadalo to u vás doma podobně?

V každém z nás existuje fotoaparát, který fotografuje všechny klíčové okamžiky našeho života. Vzpomínáte si třeba, jak jste spadli z kola a rozbili si koleno? Nebo jak jste se jednou znemožnili před partou kamarádů? Váš mozek si některé věci pamatuje lépe než jiné. Čím to? Tyto události ve svém souhrnu utvářejí vaši „soukromou logiku“, což je pojem, jenž razil psycholog Alfred Adler. Vaše soukromá logika je způsob, jakým nahlížíte sami na sebe – je to váš pohled na život. Patří k němu například způsob, jakým se dožadujete pozornosti, nebo způsob, jakým řešíte konflikty. Vaše soukromá logika vám neustále ujasňuje, KDY v životě něco znamenáte, KDY na vás záleží.

Zůstat uvezněn ve své zlobě se ale nevyplácí

Dítě, které je zatíženo kritickým rodičem, se nikdy nerozletí tak, aby plně rozvinulo svůj potenciál – pokud se nerozhodne, že se osvobodí. Žijeme v době, kdy je v módě ukazovat prstem na své rodiče. „Za to může máma.“ „Za to může táta.“ Kritický rodič do vás mohl neustále bušit, až jste si navykli vidět především vše negativní. Nedostalo se vám povzbuzení, které každý z nás potřebuje – proto není divu, že vaše sklenice je z poloviny prázdná, a nikoli z poloviny plná. Neustále vás pronásledoval pocit, že selháváte. Tolikrát vás sráželi, až jste se rozhodli, že už se nebudete o nic snažit, protože rodičům se stejně nikdy nezavděčíte. To, co se vám přihodilo, se přihodit nemělo. K čemu vám ale bude neustále se nimrat v minulosti? Nemá cenu být naštvaný a neustále se jen převalovat v téže páchnoucí jámě. Jistě tam nechcete zůstat napořád! Jste člověk, který chce uspět a jenž chce světem někam pohnout – k čemu by vám bylo něco takového?

Pokud pocházíte z takového prostředí, zamyslete se nad tím, jak jste reagovali dříve a jak reagujete nyní. A pak se rozhodněte, že v tom nezůstanete. Každý z nás má nějaký kaz a všichni potřebujeme odpuštění. Vaši rodiče také nebyli dokonalí lidé. Patrně se ale snažili dát vám vše, co bylo v jejich silách a možnostech – úměrně svému vzdělání a životním okolnostem. Velmi pravděpodobně jednali tak, jak to považovali za správné. Položím vám otázku: Nenastal čas jít dál? Minulost je minulost.

Možná je váš rodič nespokojený jen sám se sebou a odnášíte to vy

Pokud je váš rodič chronickým hledačem chyb, možná si nezasedl na vás (přestože to tak vypadá). Může být nespokojený sám se sebou – nebo se svým životním partnerem. Otec si možná myslí: Je mi čtyřicet a pořád vězím na tom samém místě. Kdysi jsem si říkal, že do čtyřiceti budu úspěšný podnikatel. Teď vidím, že jsem v životě ničeho nedosáhl. Pokud smýšlí takto, vrací se z práce rozmrzelý a křičí na svou dceru. Na koho je ale vlastně naštvaný? Na sebe sama. Sobě však nemůže vynadat, tak si najde vhodnou náhražku. A dítě nebo manželka je vždy prvním boxovacím pytlem.

Pokud pochopíte slabá místa svých rodičů a uznáte, že rodičovství je bolestivý proces pokusů a omylů, pochopíte rovněž, proč rodiče někdy mohou být tak kritičtí. Jsou to koneckonců živé, dýchající, myslící, cítící a často rozbité lidské bytosti – nikoli stroje. Jediný způsob, jak můžete sami dosáhnout svobody, je uvědomit si, že vaši rodiče byli jen lidé. Potřebujete jim odpustit, abyste mohli v životě pokračovat dál. Jinak vás mohou hořkost a hněv zablokovat. Je potřeba vzít vážně, co se stalo, včetně slabostí svých rodičů a vašich vlastních postojů, a pak se rozhodnout, že řetězy těchto vzpomínek jednou provždy opustíte.

Je smíření jednoduché? Není, protože se při něm neobejdete bez riskování. Musíte své srdce otevřít lidem, kteří vám ublížili, a změnit své postoje. Pokud čekáte, že se jednoho krásného dne probudíte a budete všechny vaše zranění vnímat lépe, patrně se nedočkáte. Něco vám řeknu: Nikdy není příliš pozdě – nebo příliš brzy – na to, abyste dosáhli svobody. Odpuštění je především něco, co děláte, nikoli něco, co cítíte. Je to akt vůle, nikoli emocí.