Smysl stáří

Nejdůležitější úkol starých lidí: ukazovat na světlo, i když se zdá být skryté

z knihy Umění stárnout , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pokud starý člověk neporozumí smyslu stáří, dívá se s hněvem na život mladých. Závidí „mladým lidem jejich mládí, jejich budoucnost, plány a naděje a pokouší se jim ztrpčovat život tím, že zavrhuje všechno nové, nebo tím, že glorifikuje všechno staré“ (R. Guardini). Stárnutí je nejen fenomén, který se nás všech fyzicky dotýká. Je to také proces, který má určitý smysl. A jen když tento smysl objevíme, budeme schopni své stárnutí správným způsobem přijmout. C. G. Jung srovnává život s pohybem slunce: „Smyslem rána je nepochybně rozvoj jedince, jeho usazení a rozmnožení se ve světě a péče o potomstvo“ (C.G.Jung). Životní odpoledne ale nemůže být jen přívěskem k ránu. Podobně jako slunce pohlcuje své paprsky, aby osvětlilo samo sebe, i starý člověk má obrátit pozornost ke svému nitru a objevit jeho bohatství.
…
Bible si váží stáří a jeho moudrosti. Rád bych to doložil na několika myšlenkách z Lukášova evangelia o smyslu a významu stáří. Lukáš nám na začátku svého evangelia představuje čtyři staré lidi. V těchto čtyřech postavách se zrcadlí něco z významu stáří. Staří lidé mívají velice blízko k posvátnu. Mají cit pro Boží působení v člověku. Upozorňují nás na to, co skutečně pomáhá a hojí. Jsou zasvěceni do tajemství Ježíše Krista a jsou jeho prvními svědky. Ukazují nám, jak se i náš život může zdařit.
První dvojicí jsou Zachariáš a Alžběta. Zachariáš o sobě říká, že je stařec a i jeho žena je v pokročilém věku. Anděl jim slibuje, že budou mít dítě, které bude plodem jejich života. Cestou k této plodnosti ovšem musí projít krizí. Zachariáš náhle oněmí, protože odmítá uvěřit slovům anděla. Aby ve stáří mohlo něco nového začít, musí často nejprve nastat fáze zmlknutí, aby Bůh mohl začít v životě starého člověka působit a měnit ho. A starý člověk se musí v mlčení naučit věřit v plod, který Bůh jeho stáří přislíbil.

Zachariáš a Alžběta dosvědčují před všemi přáteli a příbuznými, že jim Bůh prokázal milosrdenství. Zachariáš je naplněn Duchem svatým. Hovoří nejen o darovaném plodu svého stáří, ale v prorocké řeči popisuje celé vykupitelské dílo Boží spásy na jeho národě. Tento starý muž nám zanechal nádhernou píseň, kterou se církev modlí každé ráno. Zachariáš vidí hlouběji. Cítí v tom, co se děje, Boží působení – týkající se nejen jeho, ale i celého národa. Chválí Boha, „neboť navštívil a vykoupil svůj lid“ (Lk 1,68). Tento stařec pozná ještě před Ježíšovým narozením, co Bůh skrze toto dítě vykoná pro všechny lidi:

„Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštíví ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (srov. Lk 1,78-79).

Zachariáš a Alžběta stojí na začátku Lukášova vyprávění o Ježíšově dětství. Rovněž na konci se objevuje dvojice starých lidí: Simeon a Anna. Ti jsou v Lukášově líčení obrazem moudrosti, kterou se vyznačují staří lidé. Naplňují starozákonní představu o moudrosti stáří: „U starců je moudrost, dlouhý věk znamená rozumnost“ (srov. Job 12,12). Oba staří lidé, muž a žena, ve své moudrosti poznávají tajemství Ježíše Krista. Vidí hlouběji a před celým národem vyznávají, co spatřili. Stávají se tak prvními zvěstovateli radostné zvěsti o Ježíši Kristu. Pastýři, kterým andělé zvěstovali Ježíšovo narození, se šli přesvědčit, co se v Betlémě stalo. Pověděli rodičům, co jim anděl řekl o dítěti, a vrátili se ke svým stádům, aby chválili Boha. Mluvit o Ježíši na veřejnosti a celému národu sdělit tajemství jeho podstaty však zůstalo vyhrazeno těmto dvěma starým lidem.

Stařec Simeon je popsán jako spravedlivý a zbožný muž, čekající na záchranu Izraele. Je v něm Duch svatý. Charakterizují ho tyto čtyři vlastnosti: Zaprvé je spravedlivý: je vyrovnaný se sebou i se svým okolím a vůči ostatním jedná spravedlivě. Zadruhé je zbožný. To znamená, že bere Boha vážně a je na něj orientován celým svým bytím. Zatřetí očekává záchranu – nebo jak stojí v řeckém originálu: útěchu, potěšení Izraele. Ten, kdo očekává útěchu Izraele, může v klidu stárnout. Útěchu Izraele poznává v Ježíši. Když tento starý a moudrý muž vezme dítě Ježíše do náruče, spatří v něm světlo, které svítí lidem, a spásu, která v něm vzchází všem národům. Začtvrté na Simeonovi spočívá Duch svatý. Simeon není jen moudrý, ale je naplněn Duchem svatým, duchem Božím. Duch svatý mu umožňuje poznat v dítěti světlo, které Bůh posílá na svět, zachránce, který osvobodí svůj lid.

To je asi nejdůležitější úkol starých lidí: ukazovat na světlo, které mezi námi září. Staří lidé hledí hlouběji. Vidí vlastní podstatu. Vidí světlo, i když se zdá být skryté. Simeon vidí světlo v nepatrném, malém dítěti.

Odhaluje v tomto dítěti působení Boží. Moudří starci rozumí životu. Chápou souvislosti. Odhalují spásu a celek v úlomcích našeho života.
Simeonovi po boku stojí Anna. Je to vdova a je jí osmdesát čtyři let. Tohle číslo má u Lukáše symbolický význam. Anna je žena, která v sobě sjednocuje čtyři živly, stojí nohama na zemi, bere pozemský život vážně. Uprostřed něj je ale otevřená pro Boha. Osm je číslo transcendence. Anna v sobě spojuje zemi s nebem. Už zde na zemi vidí nebe. Sedm let byla vdaná. Sedm je číslo proměny. Láska k jejímu muži ji samou přetvořila v lásku. Teď je láskou ona a tuto lásku vyjadřuje stálým pobytem v chrámě a službou Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Je ideálním obrazem vdovy, tak jak ho nastiňuje první list Timotejovi:

„Vdova, která je ve svém vdovství skutečně osamělá, skládá svou naději v Pána a ve dne v noci se vytrvale modlí a prosí“ (1 Tim 5,5).

Vdova se nemodlí jen za sebe, ale zástupně za celé společenství – zvlášť za ty, kteří nemají na modlitbu čas.
Anna se ve svém srdci zcela otevřela pro Boha. Takový postoj jí umožňuje najít ta správná slova, kterými by vyjádřila tajemství dítěte. Anna patří k prorokům. Svým životem vypovídá o Bohu něco, co může říci jenom ona. Hovoří k lidem, kteří očekávají vykoupení. Ukazuje jim, jak se osvobodit od vnitřních tlaků a závislostí a jak prožít život s užitkem.

Oba tito moudří, muž a žena, poznávají Ježíšovo tajemství a v něm Boží působení. S vděčností pohlížejí zpět na svůj život. Simeon nám zanechal nádhernou píseň, kterou se církev modlí na konci každého dne:

„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu“ (Lk 2,29-32).

Simeon je teď se svým životem spokojen. Je připraven zemřít, neboť uviděl spásu, která z jeho života – se všemi částmi – tvoří celek. Uviděl světlo, které v něm ozářilo všechno pohanské, cizí a neznámé, a nechalo z něj zazářit Boží jas. On sám už může odejít. Svým životem ukázal na světlo, které osvěcuje každého člověka. Splnil svůj úkol. Zanechal v tomto světě svou stopu. Byla to navíc stopa světla a lásky.

Ale Simeon nepociťuje klid, který by mu dovolil odejít. Pohlédne do budoucnosti a mluví o Ježíši. Vidí, že se Ježíš stane znamením, kterému budou mnozí odporovat. Oznámí také, co potká Marii: „i tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35). Simeon nenastiňuje žádný „svět blaha“. Vidí budoucí naděje, ale i krize. Ukazuje nám, že život se nevydaří jen tak sám od sebe. Musíme se pro něj rozhodnout. Naši životní cestu každou chvíli něco zkříží – jiní lidé, neočekávané události, rány osudu. Často to bývá bolestivé. Ale právě tak se uskutečňuje spása. Právě tak se stáváme blaženými a celistvými.

Evangelista Lukáš ukazuje Simeona a Annu jako dva staré lidi, kteří došli moudrosti a stávají se tak požehnáním pro druhé. Mají důležitý úkol. Nejenže ukazují lidem cestu ke spáse a ke světlu, ale jsou také sami vzorem. Ukazují, jak se život může vydařit. Když Simeon žehná rodičům i dítěti, dává tak najevo, že smyslem stáří je stát se požehnáním pro druhé. Od starých lidí, kteří došli moudrosti, se rozlévá požehnání do světa. Svým bytím odkazují na Boha, který žehná našemu životu a rozličným způsobem ho činí plodným.

Otázkou je, jakým způsobem dosáhneme takové moudrosti, která nás ve stáří uschopní stát se požehnáním pro naše okolí. Každý máme zkušenost s tím, že mezi námi nežijí jen moudří senioři, ale i nespokojení, zahořklí lidé, jejichž hlavní životní náplní je druhé tyranizovat.

Co nám pomůže zestárnout tak, abychom se stali moudrými, působili pokoj a byli pro ostatní požehnáním? Moudrý se latinsky řekne „sapiens“. Toto slovo je odvozeno ze slovesa „sapere“, což česky znamená „mít chuť“, „chutnat“. Moudrý je proto člověk, který sám sobě chutná, a tudíž zanechává příjemnou chuť také v ostatních lidech, se kterými se setká. Je spokojený se svým životem a žije v souladu sám se sebou. Proto z něj vychází „chuť“ pokoje a svobody, vyrovnanosti a radosti.

Jak dosáhneme této moudrosti, o tom bude následující pojednání. Budu se přitom neustále odvolávat na biblické texty. Zmíním několik problémových oblastí, na nichž se naučíme umění stárnout a ve kterých je třeba na sobě neustále pracovat. Chci popsat také cíl stárnutí, kterým by mělo být šťastné uzavření běhu života v Boží náruči.