Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Jak zacházet se strachem a depresí

z knihy Umění stárnout , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ne všichni senioři vyzařují lásku. Mnozí ve vyšším věku prožívají různé strachy a deprese. Psychologie hovoří o „geriatrické depresi“, jež postihuje i mnohé lidi, kteří s ní za celý svůj život jinak nepřišli do styku. Strach má svůj význam a také deprese mají určitý smysl. Naším cílem by tedy mělo být tento smysl během svého vyrovnávání se se strachem a depresemi rozpoznat.

Stařecká deprese vzniká často proto, že starý člověk se najednou nemůže definovat pomocí své práce a své síly. Hlavně muži prožívají po odchodu do penze často depresivní stavy, protože už nemají své aktivity, které by jim pomáhaly v sebeidentifikaci.

Deprese je jako tunel, který pomáhá životu najít nový základ. Staré hodnoty zanikají a místo nich nastupují nové. Už tu nejde o výkon, ale o život jako celek. Abychom se ovšem dobrali tohoto nového postoje, je občas zapotřebí deprese, která mě nutí vzdát se toho, na čem bych jinak rád lpěl.

Když jeden z manželů po dlouhém společném soužití zemře, ocitá se často ten, který zůstal sám, v depresi. Pevná půda, na které dosud stál, mu zmizí pod nohama. Je otřesen ve své identitě. Nerozumí sám sobě. Dosud všechny své myšlenky probíral s partnerem. Nyní tu stojí sám. Najednou neví, kdo vlastně je. Všechna síla, kterou mu dávalo soužití s partnerem, mu byla odňata. Teď se cítí bezmocný, zoufalý a v depresi.
I tohle je jedna fáze, kterou musí starý člověk projít, aby svůj život postavil na novém základě a nalezl svůj pevný bod v Bohu. Jeho děti mu nemohou v jeho samotě a smutku pomoci. Neměly by mu ale rozhodně nic vyčítat. Měly by ho v depresi chápat a doprovázet. Starý člověk potřebuje často jen mluvit o ztrátě své vnitřní orientace, aniž by čekal odpovědi nebo rady. Chce pouze, aby ho někdo poslouchal a bral vážně. I tuto zkušenost je potřeba brát jako tunel, který má umožnit získání nové životní orientace.

V životě starého člověka však nejsou jen depresivní fáze, ale občas také deprese jako nemoc. Ta může mít fyzické příčiny. Může být ale také vyvolána vnějšími okolnostmi. Starý člověk může být odchodem ze zaměstnání, změnou bydlení či ztrátou partnera vytržen ze svého běžného rámce a jeho psychické síly nedokážou tyto ztráty náležitě kompenzovat“ (Müller). Mnoho seniorů však odmítá o své depresi mluvit. Zůstávají v obtížích, protože se za ni stydí. Deprese se projevuje trvalou ztrátou chuti do života, ztrátou radosti, zahloubaností. Typické jsou také věty: „Jsem k ničemu. Už nic nemůžu. Nikdo mě nemá rád. A můžu si za to sám“ (Bojack).

...
Deprese nám často ukáže naši potlačovanou bolest ze ztrát, které jsme ve stáří utrpěli. Tím nás nutí, abychom to všechno oželeli. Skrze bolest se dostáváme do hlubších sfér své duše, k jejímu základu, kde jsou pro nás připraveny jiné a nové možnosti našeho života a našeho bytí. Proti depresi ve stáří nemusíme bojovat, ale můžeme se s ní spřátelit. Pak nás přivede k nové kvalitě života, k novému obrazu o sobě samém a také k opravené představě Boha.
...
Nicméně i deprese podléhající lékařské péči je duchovní výzvou. Zaprvé vyžaduje pokoru přiznat si, že potřebuji brát léky. Zadruhé mě deprese vyzývá, abych se vydal hlouběji do svého nitra: do vnitřního prostoru ticha, ve kterém přebývá Bůh. Tam nemá deprese přístup. Já sice mám depresi, ale nejsem s ní totožný. Existuje ve mně zdravé, nezasažené jádro. Tento svůj střed najdu ve vnitřním prostoru ticha, ve kterém ve mně zároveň přebývá Bůh.

Strach
Staří lidé trpí stejnými strachy jako všichni ostatní. Existují ale také strachy specifické pro vyšší věk. „Gerontologové uvádějí sedm druhů strachu typických pro seniory: strach z psychických potíží, všeobecný strach ze života, strach o vlastní existenci, strach z nemohoucnosti, strach z nemoci, strach z neovlivnitelných změn, strach z toho, že by se měli měnit“.
...
Mnozí pociťují strach ze smrti. Strach ze smrti přitom mívá několik aspektů. Jedněm nahání strach ztráta kontroly. Celý svůj život žili spořádaně a teď by mohli o kontrolu nad sebou přijít: Co by si o nich druzí pomysleli? Jiní se obávají neznáma a hrůzy smrti. Další se bojí setkání s Bohem. Obávají se, že budou konfrontováni s pravdou o sobě samých a nemuseli by proto před Bohem obstát. Jedna žena mi vyprávěla o svém otci, který na smrtelné posteli dlouho nemohl zemřít, protože se bál předstoupit před Boží tvář. Měl představu, že byl v životě tak hříšný, že před Bohem nemůže obstát.
...
Na všechny tyto strachy je třeba se podívat v modlitbě před Bohem. Co mi chtějí říci? Nikdo mi nezaručí, že těžce neonemocním nebo nezhloupnu, ani že můj partner nezemře dříve než já. Ten strach je pochopitelný. Musím ho připustit. Zároveň ale tenhle můj strach poukazuje na to, co je pro mě v životě důležité, v čem spočívá moje podstata.

Strach z opuštěnosti mi chce naznačit, že dům svého života nemám stavět na člověku, ale na Bohu. Bůh mě neopustí. Zůstane se mnou. Jeho anděl mě přenese i přes práh smrti. V žádném okamžiku tedy – ani v okamžiku smrti – nebudu úplně sám.

Strach z demence mě přivádí k otázce, kdo vlastně jsem. Mám cenu jen v případě, že jsem schopen rozumně přemýšlet a jednat? Není tu můj nejvnitřnější základ přítomen i poté, co všechno vnější odpadne? I dementní lidé občas vyzařují něco, co ukazuje na jejich jasné a čisté nitro. Mé já je zlomeno a jde tu už jen o čisté bytí. Strach z vlastní zchátralosti a demence mě zve, abych se vydal Bohu se vším, co mám, a důvěřoval mu, že to se mnou myslí dobře a vede mě ve všech chvílích mého života.

Strach ze zatracení mě zve, abych se skryl i se svým strachem v Božích láskyplných rukou. Ve svém strachu se mohu povzbuzovat Ježíšovým slovem, které řekl na kříži lotru po pravici:
„Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Tajemství podzimu života
• Smysl stáří
• Sebepřijetí
• Ctnosti stáří